Myslelo se, že žijí na Měsíci. Tento experiment ale želvušky nepřežily

Že želvušky mohou přežít pobyt ve vesmíru, se už ví řadu let. V roce 2007 je totiž vědci vyslali na oběžnou dráhu, kde je ve zvláštně upravené kabině na 12 dní vystavili nehostinným podmínkám vesmíru zahrnujícím vakuum, radiaci a extrémní chlad. Po návratu na Zemi se část těchto maximálně milimetr velkých živočichů přezdívaných též „vodní medvídci“ dokázala probrat, a dokonce se i rozmnožovat.

Extrémně odolné jsou želvušky díky schopnosti navodit stav takzvané kryptobiózy. „V podstatě to znamená, že uschnou. Umí to udělat v jakémkoliv stadiu od vajíčka po dospělce. Želvuška v něm v podstatě nedýchá a nepřijímá potravu a vodu. Dá se říct, že si život na nějakou dobu odloží, a to klidně i na 30 let. Když ji znovu zvlhčíte, tak ožije,“ vysvětlila pro Seznam Zprávy hlavní příčinu nesmírné odolnosti těchto organismů půdní ekoložka Michala Bryndová, která se výzkumem těchto tvorů zabývá.

Do popředí celosvětového zájmu se želvušky dostaly v roce 2019 po nepovedeném přistání izraelské sondy Berešit na Měsíci. Sonda měla zkoumat měsíční magnetické pole a zmapovat jeho povrch, přičemž s sebou ale nesla například vzorky DNA, a hlavně právě tisíce dehydratovaných želvušek. Hladké přistání se nezdařilo a sonda i s nákladem havarovala. Mnozí vědci se domnívali, že želvušky pád nezahubil a že díky svým schopnostem mohou dodnes na povrchu Měsíce přežívat.

„Když jsou živé (mimo stav kryptobiózy), tak takové schopnosti nemají. Mají zvýšenou odolnost například vůči radioaktivitě, tlaku, soli a nízkým teplotám až do -196 °C, ale rozhodně nevydrží například vysoké teploty, vakuum nebo silné UV záření,“ upřesnila Bryndová. Použití slova „žít“ je tak v kontextu pobytu želvušek na Měsíci sporné, protože želvušky v extrémních podmínkách včetně vesmíru mohou „přežít“ jen, dalo by se říci, v ne zcela živém stavu kryptobiózy.

Ať už to ale nazveme, jak chceme, vědce možnost, že na Měsíci jsou organismy, které by při potenciálním návratu na Zemi mohly dál žít a rozmnožovat se (i když s postupujícím časem to bylo stále méně pravděpodobné), nenechala klidnými. A právě proto se želvušky rozhodli vystřelit ze speciální pistole.

Cílem bylo simulovat působení fyzikálních sil na těla želvušek při dopadu na Měsíc. O výsledcích experimentu, který provedli vědci z Londýnské univerzity a Univerzity v Kentu, informoval časopis Science.

Výsledným zjištěním je, že želvušky sice zvládnou přežít vystřelení možná ještě o něco větší rychlostí, než jakou padala sonda. Maximální tlak, který dokážou jejich tělíčka při výstřelu a následném nárazu unést, než se poškodí, ale experiment odhadl na 1,14 gigapascalů. Náraz kovové sondy na povrch Měsíce je přitom musel vystavit mnohem většímu tlaku. Želvušky tak podle vědců nepovedené přistání téměř jistě nemohly zvládnout.

Izrael tak má nový přesvědčivý argument, že se mu nedopatřením nepovedlo kontaminovat Měsíc živými organismy. Kromě toho jsou výsledky cenné i pro astrobiology. Časopisu Science to potvrdil Charles Cockell z Edinburské univerzity, podle kterého jde o příspěvek do debaty o tzv. panspermii – teorie předpokládající vznik života na Zemi skrze přenos organismů z meteoritu. „Experiment ukázal, že komplexní mnohobuněčné organismy nemohou být jednoduše přeneseny,“ řekl Cockell.

Tím ale vědecké bádání ve snaze pochopit tento druh živočicha rozhodně nekončí. Podle Bryndové se toho sice už o želvuškách ví hodně, ale pořád jde spíš o útržky. Předmětem výzkumu, který se podle ní těší velké pozornosti, jsou například právě regenerační schopnosti želvušek. „Když zjistíme, jak fungují, možná je budeme moct použít v medicíně,“ zamyslela se Bryndová, dodala ale, že dosud o želvuškách nevíme ani některé základní věci.

„Například se neví, co ty želvušky žerou. Ono se to sice ví obecně, že jsou to třeba půdní organismy a řasy, ale želvušek je hodně druhů a každý to má jinak,“ řekla vědkyně, která želvušky studuje v půdě norských arktických ostrovů Špicberky.

Teprve loni například vyšlo najevo, že do té doby neznámý druh želvušek dokáže přežít silné ultrafialové záření, co se běžně používá i ke sterilizaci odolných bakterií. Želvušky to dokázaly pomocí tzv. „modrého štítu“. „Je to jedna z dalších superschopností želvušek, ukázalo se, že mají štít, který dokáže UV záření pohltit a pak emitovat jako modré záření,“ řekla Bryndová.

Sama Bryndová na Špicberkách zkoumá želvušky proto, že v nehostinných podmínkách Arktidy kromě nich moc organismů v půdě nepřežívá a vliv želvušek na půdu je zde snáze oddělitelný od efektu jiných organismů. Jinak ale želvušky žijí po celém světě, obývají ledovce, slanou i sladkou vodu a můžete je najít například i v mechu nebo lišejníku kdekoliv za rohem vašeho domu.

Na otázku, zda existuje víc mnohobuněčných živočichů s podobnými vlastnostmi, jako mají želvušky, Bryndová rozhodně odpovídá, že ano. A pro laika možná trochu překvapivě doplňuje, že nejsou až tak jedinečné. „Podobně odolné jsou půdní organismy jejich velikosti docela běžně, například hlístice a vířníci. Také umí vyschnout a znovu ožít.“

Želvušky jsou ale podle Bryndové přesto ve světové vědě momentálně na vzestupu popularity a nové objevy jako například ten s modrým štítem k tomu ještě víc přispívají. „I ve vědě jsou trendy a želvuškářská světová komunita zažila velký příliv nových lidí. Na YouTube se šíří videa o želvuškách, všude je hodně fotek. I to k tomu přispívá.“