„Aby vás někdo nezalil do betonu.“ Pohled do světa investigativních novinářů

Kdo jsou a jak pracují investigativní novináři? Co je pohání, na co jsou pyšní, co je frustruje? Bonusový díl série České podsvětí s Josefem Klímou, Sabinou Slonkovou, Jindřichem Šídlem, Jiřím Kubíkem a Pavlou Holcovou.

V devíti epizodách podcastu České podsvětí jste slyšeli příběhy několika zásadních kriminálních kauz především z takzvaných divokých devadesátek, jak je mladému youtuberovi s aliasem StaySteak popisoval Josef Klíma, veterán české investigativní novinařiny. A právě práci (ale také trochu osobnosti) několika předních českých investigativců vám přiblíží bonusová epizoda.

Novinařině se věnují dlouhá léta, zastávají prestižní posty v různých médiích nebo založili svoje vlastní, jsou nositeli českých i mezinárodních ocenění, autory knih. Pracovali na mnoha závažných kauzách, pomáhali odhalit zločince, díky jejich práci odstupovali z funkcí politici. Na co jsou Sabina Slonková, Jiří Kubík, Pavla Holcová, Jindřich Šídlo a Josef Klíma nejvíc pyšní?

„Naším největším úspěchem je to, že po těch letech nás práce pořád baví. A trochu neskromně si myslím, že to na té práci je znát. Ceny a prestiž jsou možná fajn, ale pořád prostě děláme to, co v devadesátkách - ukazujeme to, co mělo zůstat skryté. Někdo tomu říká investigativa, podle mě to prostě je pravá novinařina,“ říká za celou pětici Sabina Slonková, šéfredaktorka a majitelka webu a magazínu Neovlivní.cz.

„Nejvíc reportáží jsem natočil o Kajínkovi, ale to opravdu není to, na co jsem nejvíc pyšný. Nejradši vzpomínám na to, když jsme v květnu 1990 založili Reflex, kde jsem byl šéfreportérem. Tehdy jsme začínali z nuly, ty první kauzy byly nejobjevnější,“ rekapituluje Josef Klíma. „Ale už před lety jsem záměrně opustil velké kauzy. Uvědomil jsem si, že se málokdo věnuje osudům obyčejných lidí. Když se nějací lumpové na někom nevinném podepíšou a stát ho v tom nechá vymáchat, místo aby pomohl. To mě po letech u té práce drží. Ministři při tom nepadají, ale někdy třeba nějaký rozsudek padne o dva roky dřív, než by padl beze mě.“

Zkušení novináři připomínají, jak se jejich práce od devadesátých let změnila díky technologickému vývoji. „V časech před mobily jsme přijeli k telefonní budce, přilepili štěnici na sluchátko, vytočil jsem číslo, ozvalo se, že ten člověk je nedostupný, tak jsem zase odlepil port a jeli jsme dál hledat další budku,“ popisuje Klíma.

A Jindřich Šídlo, který v devadesátých letech začínal v týdeníku Respekt, vzpomíná na pracné hledání informací v předinternetové éře: „V roce 1995 jsme v Respektu dělali kauzu Motoinvestu, šlo o propletenec mnoha napojených firem. Já pomáhal Jaroslavu Spurnému a Janu Macháčkovi, kterým jsem dělal řidiče, zapisovatele a pochůzkáře v jednom. A pořád jsem jen běhal na obchodní soud a za 50 korun kus jsem odtud nosil do redakce spisy jednotlivých firem. Takže internet přinesl ohromnou změnu. I s tou dnešní pohodlnou novinařinou dělanou podle Twitterů a Facebooků samotných politiků, kteří se tuhle jednostrannou ‚komunikaci‘ rychle naučili.“

Sabina Slonková zmiňuje paradox, že na rozdíl od politiků mluvily někdejší špičky organizovaného zločinu s novináři vlastně docela ochotně. „Pořídila jsem jediný rozhovor s Františkem Mrázkem, než ho zastřelili. Nebylo jednoduché ho přesvědčit, ale pak ho to bavilo. Oni mají peníze, mají v určité části společnosti moc, ale touží po tom, aby se o nich vědělo. Chtějí zanechat nějaký odkaz, aby se o nic psalo a četlo. Na jednu stranu popírají, že jsou mafiáni, na druhou stranu o sobě rádi čtou, jaký vliv mají,“ říká.

Pavla Holcová, zakladatelka a ředitelka webu Investigace.cz, potvrzuje, že to platí i o špičkách mezinárodních zločineckých organizací: „V momentě, kdy už kývnou na to, že se s vámi budou bavit, jsou pak relativně otevření a upřímní. Moje nejlepší zkušenost je jít za nimi do vězení, kde ta strašná nuda je narušená tím, že se o ně někdo zajímá, a oni jsou pak dost ochotní.“

Práce investigativních novinářů s sebou mnohdy nese i značnou dávku rizika. Bez nadsázky. Stačí si připomenout „kauzu Srba“, kdy v roce 2002 tehdejší generální sekretář Ministerstva zahraničí Karel Srba objednal nájemného vraha, který měl zabít právě Sabinu Slonkovou. „Když za vámi přijde policajt, že vás někdo chce zabít, nejdřív si myslíte, že je to legrace nebo omyl. Byl to příběh člověka, který dostal neomezenou moc. Rozhodla jsem se ale tu věc uzavřít a nenechat si tím ničit zbytek života. Strach k tomu patří a dokud máme důvody dělat svou práci dál, je zavřený někde v šuplíku,“ říká dnes vyrovnaně Slonková.

Pavla Holcová se vrátila i k dvojnásobné nájemné vraždě slovenského novináře Jána Kuciaka a jeho partnerky před dvěma lety. V té době s Kuciakem spolupracovala na článku, který se bohužel stal jeho posledním. „Odvezli mě na neznámé místo, musela jsem doma nechat počítač i telefon. Ale naštěstí mi předtím dali dva dny na dokončení toho textu, na kterém jsme pracovali. Policie pochopila, že je třeba, aby to vyšlo co nejrychleji, protože to i zmírní to riziko. Z dlouhodobého hlediska mě to ovlivnilo tak, že Slovensko se pro mě od té doby stalo prioritou.“

Jak si novináři budují a udržují síť kontaktů a informátorů? Kdy se rozhodnou obrátit se na policii a dá se jí jako partnerovi důvěřovat? A jak se chodí na schůzky s ochrankou? Poslechněte si rozhovor s pěticí předních investigativních novinářů. Bonusovou epizodu Českého podsvětí si pusťte v přehrávači nad textem.