Článek
Ústavní soud ale zároveň odmítl, že by byl pobyt tehdy desetileté Ingeborg Cäsarové v internačním táboře ve Svatobořicích v letech 1947 až 1949 „aktem milosrdenství“, jak tvrdí krajský soud v Brně. Rodina německé národnosti totiž nebyla kvůli nemoci svého člena zahrnutá do odsunu. Podle advokáta ženy Lubomíra Müllera je v tomto směru nález Ústavního soudu významný.
Soudci ústavní stížnost museli zamítnout, protože na případ dnes pětaosmdesátileté Ingeborg Cäsarové se možnost soudní rehabilitace nevztahuje. S rodinou totiž do tábora nastoupila před únorem 1948, tedy před nástupem komunistické totality. Ústavní soud tak potvrdil loňské rozhodnutí okresního soudu v Hodoníně a krajského soudu v Brně.
„Účast na soudní rehabilitaci může být vyslovena v případech, kdy došlo k trestnímu stíhání, potažmo odsouzení za zločiny, která ta řízení probíhala od rozhodného data 25. února 1948. Rozhodná právní skutečnost v tomto případě nastala již dne 9. července 1946, kdy byl vydán výnos tehdejšího Ministerstva vnitra o zřízení příslušeného internačního tábora ve Svatobořicích,“ vysvětlil nález soudce zpravodaj Ludvík David.
Rodina Ingeborg Cäsarové, dříve Przybylové, musela po druhé světové válce do tábora pro kolaboranty a zajatce jen proto, že byla německé národnosti a padla tak automaticky mezi podezřelé. Oficiálně byl svatobořický tábor starobincem a nemocničním střediskem, ve skutečnosti měl ale podle advokáta Lubomíra Müllera ke zdravotnickému zařízení daleko.
Lidé tam například byli zbavení osobní svobody, což soudci v nálezu uznali. „Zásadní je to, že Ústavní soud vyslovil, že internační tábor nebyl pro rodinu Przybylových žádným aktem milosrdenstvím, ale že to bylo omezení osobní svobody. Jsme rádi, že se tak Ústavní soud vyslovil, byla to nezákonná šikana. Došlo k jistému zadostiučinění,“ řekl Müller.
Zásadní je to, že Ústavní soud vyslovil, že internační tábor nebyl pro rodinu Przybylových žádným aktem milosrdenství, ale že to bylo omezení osobní svobody.
Označení nuceného pobytu v táboře za „akt milosrdenství“ je to jediné, co ústavní soudci obecným soudům vytkli. „Samotný režim toho místa takový hodnotící závěr vylučuje,“ uvedl David. Zadržovaní lidé měli třeba omezené vycházky, byli střežení, dopisy procházely cenzurou.
Podle nálezu Ústavního soudu nejde z historické paměti vymazat poválečnou internaci lidí německé národnosti, kteří se vůči republice neprovinili.
Internační tábor ve Svatobořicích vznikl za první světové války. Žili tam lidé, kteří uprchli před ruskou frontou. V meziválečném období sloužil třeba jako chudobinec. Za druhé světové války tam nacisté drželi příbuzné uprchlých Čechů, později děti rodičů popravených za heydrichiády. Po válce byli do Svatobořic internovaní kolaboranti, zajatci a neodsunutí Němci.
