Článek
Ústavněprávní výbor Sněmovny sice v pátek začne projednávat ústavní žalobu, kterou sepsala skupina senátorů na prezidenta Miloše Zemana, avšak není to jediná možnost, jak dostat hlavu státu mimo hru.
Upozorňuje na to bývalý ministr spravedlnosti a advokát Jan Kalvoda, který už za sebou jeden „ústavní“ úspěch má: Před deseti lety se mu podařilo u Ústavního soudu zrušit už vyhlášené volby do Sněmovny.
Zatímco podání ústavní žaloby na prezidenta musí schválit 120 ze 200 poslanců, možnost uvedená Kalvodou rýsuje jednodušší cestu.
K tomu, aby byl prezident zbaven pravomocí, stačí podle Kalvody nadpoloviční většina hlasů přítomných poslanců a senátorů. Sněmovna a Senát by přitom musely schválit v této věci totožné usnesení v tom smyslu, že hlava státu není schopna zastávat úřad.
Prezidentské pravomoci by pak přešly na další ústavní činitele – premiéra a předsedy obou komor Parlamentu. Samotnému prezidentovi by zůstaly vlastně jen dvě – podat rezignaci anebo se odvolat k Ústavnímu soudu.
Tam by pak proběhlo dokazování, zda je prezident k výkonu funkce způsobilý či nikoliv. Podle článku 66 ústavy, na který se Jan Kalvoda odkazuje, by prezident nebyl zbaven pravomocí s konečnou platností. Mohl by se svých pravomocí znovu ujmout, kdyby jedna z komor Parlamentu vzala později své rozhodnutí zpět.
„Nejde ani o to prezidenta svrhnout,“ říká Kalvoda, podle něhož jde spíš o to demonstrovat, že si systém dovede poradit v případě, kdy prezident například překračuje ústavou dané pravomoci.
Seznam zjistil, že o této cestě, jak usměrnit prezidenta, s Kalvodou senátoři neformálně diskutovali, když se rodila myšlenka na podání ústavní žaloby.
Co říká článek 66 Ústavy ČR
Uvolní-li se úřad prezidenta republiky a nový prezident republiky ještě není zvolen nebo nesložil slib, rovněž nemůže-li prezident republiky svůj úřad ze závažných důvodů vykonávat a usnese-li se na tom Poslanecká sněmovna a Senát, přísluší výkon funkcí podle čl. 63 odst. 1 písm. a) až e) a h) až k) a čl. 63 odst. 2 předsedovi vlády. Předsedovi Poslanecké sněmovny přísluší v době, kdy předseda vlády vykonává vymezené funkce prezidenta republiky výkon funkcí prezidenta republiky podle čl. 62 písm. a) až e) a k) a dále čl. 63 odst. 1 písm. f), jde-li o vyhlášení voleb do Senátu; uvolní-li se úřad prezidenta republiky v době, kdy je Poslanecká sněmovna rozpuštěna, přísluší výkon těchto funkcí předsedovi Senátu, kterému též přísluší v době, kdy předseda vlády vykonává vymezené funkce prezidenta republiky, výkon funkce prezidenta republiky podle čl. 63 odst. 1 písm. f), jde-li o vyhlášení voleb do Poslanecké sněmovny.
Vážně nemocný prezident
Kalvoda také připomíná, že „jeho“ postup skrývá jedno úskalí – a to interpretaci, co je „neschopnost vykonávat úřad“, o níž se v článku 66 píše.
Článek o přenesení pravomocí totiž vplul do českého ústavního rámce počátkem 70. let minulého století, kdy tehdejší komunistická garnitura řešila, co s prezidentem Ludvíkem Svobodou.
Ten kvůli vážné nemoci nebyl schopen prezidentský úřad vykonávat, ale rezignovat odmítal. Od té doby se odstavec o neschopnosti vykonávat úřad spojuje zejména s vážným zdravotním stavem.
„Ona ‚neschopnost‘ ale není nějakou „pracovní neschopností“ v obvyklém smyslu tohoto spojení, tedy jen fyzickou neschopností konat,“ říká Kalvoda. „Hranice mezi ‚neschopností‘ a neochotou konat podle pravidel, eventuálně kvalifikovanou neochotou až po velezradu se stírá a prolíná,“ míní advokát.
Navíc podle něj není pro usnesení obou komor Parlamentu nutné zjišťovat, zda je prezident schopný či neschopný a co je příčina jeho nestandardního chování. Pro spuštění procesu podle Kalvody stačí jen popsat projevy chování prezidenta, který byť něco slíbil v prezidentském slibu, to z nějakých důvodů nedodržuje.
A příkladů, kdy Miloš Zeman konal v rozporu s ústavou a svým slibem, Kalvoda udává několik.
Kromě situací, kdy prezident nejednal bez zbytečného odkladu (jako v případě letního přetahování o Ministerstvo kultury) nebo situací, kdy nechal vládnout vlády několik měsíců bez důvěry Parlamentu, vidí bývalý ministr spravedlnosti jako problematickou i „kauzu Novičok“, kdy prezident podle něj vyzradil tajné informace. Nebo připomíná takzvané Prohlášení čtyř – odpověď ústavních činitelů Číně na setkání tehdejšího ministra kultury Daniela Hermana s dalajlamou.
„Ústava říká, že Česká republika je demokratický a právní stát a je součástí rodiny evropských a světových demokracií založených na lidských právech. Tento prezident otevřeně straní systému, který zabíjí novináře a dává je do koncentráků,“ hodnotí pak Kalvoda Miloše Zemana v souvislostí se vztahem s Čínou někdejším prohlášením čtyř ústavních činitelů.
Ohnuli bychom ústavu
I když někteří oslovení zákonodárci z obou parlamentních komor Seznamu přiznali, že o aktivaci 66. článku v debatě nad ústavní žalobou uvažovali, zůstane nejspíš „Kalvodova“ cesta jen u teorie.
Jako hlavní důvod, proč se rozhodli článek 66 nevyužít, totiž zákonodárci uvádějí hlavně to, že nechtějí s ústavou zacházet jako Miloš Zeman.
„Ne že bychom se tím nezabývali. Bylo by to ale přihýbání paragrafů, které nemám rád. Obzvláště když je tu paragraf, jenž myslí na situaci, kterou reálně máme,“ řekl Seznamu iniciátor současné ústavní žaloby (podle článku 65 ústavy) senátor Václav Láska.
„Naší snahou není zbavit prezidenta pravomocí nebo mandátu, naší snahou je dojít k potvrzení, že je tu porušována ústava a aby Ústavní soud řekl, kde jsou mantinely a jak se mají vykládat. Měli bychom vyřešenou situaci pro teď, ale i do budoucna,“ uvedl.
Článek 65 ústavy ČR
(1) Prezidenta republiky nelze po dobu výkonu jeho funkce zadržet, trestně stíhat ani stíhat pro přestupek nebo jiný správní delikt.
(2) Senát může se souhlasem Poslanecké sněmovny podat ústavní žalobu proti prezidentu republiky k Ústavnímu soudu, a to pro velezradu nebo pro hrubé porušení Ústavy nebo jiné součásti ústavního pořádku; velezradou se rozumí jednání prezidenta republiky směřující proti svrchovanosti a celistvosti republiky, jakož i proti jejímu demokratickému řádu. Ústavní soud může na základě ústavní žaloby Senátu rozhodnout o tom, že prezident republiky ztrácí prezidentský úřad a způsobilost jej znovu nabýt.
(3) K přijetí návrhu ústavní žaloby Senátem je třeba souhlasu třípětinové většiny přítomných senátorů. K přijetí souhlasu Poslanecké sněmovny s podáním ústavní žaloby je třeba souhlasu třípětinové většiny všech poslanců; nevysloví-li Poslanecká sněmovna souhlas do tří měsíců ode dne, kdy o něj Senát požádal, platí, že souhlas nebyl dán.
Mísit „žánry“ pak nechce ani Zemanův letitý kritik a jeho někdejší protikandidát senátor Jiří Dienstbier z ČSSD.
„Když prezident porušuje ústavu, tak od toho je žaloba Senátu. Když nemůže vykonávat úřad, tak od toho je usnesení obou komor. Já sám bych měl problém pro něco takového hlasovat,“ říká.
Stejně jako jeho kolega Láska připouští, že diskuze o článku 66 s kolegy vedl a že jej někteří přesvědčovali, že je to dobrá volba.
Že by šlo o velmi kreativní výklad ústavy, říká i jeden z nejdéle sloužících poslanců Marek Benda z ODS, který se ústavnímu právu věnuje.
„To se tam psalo pro případy, že prezident bude po mrtvici neschopen se vzdát funkce, ale přesto fakticky neschopen funkci vykonávat. Nepsalo se to tam na válku s prezidentem,“ komentoval článek 66.
Výjimkou mezi oslovenými politiky je pak poslanec STAN Jan Farský.
„Výkladově by to šlo udělat. Je pravda, že o zdravotním stavu se tam přímo nepíše,“ říká k možnostem článku 66.
Nicméně dodává, že by se tak sáhlo k nástrojům, které podle něho používá sám Miloš Zeman, když šponuje ústavu na hranu.
„Byl by to vtipný šťouchanec, ale jen by dále rozděloval společnost,“ dodává Jan Farský.
Hrad debaty o tom, zda prezident porušuje ústavu, nadále odmítá. Stejně jako kroky zákonodárců dostat počínání hlavy státu před Ústavní soud.
„Je to výborné téma pro jednání Poslanecké sněmovny,“ uvedl mluvčí Hradu Jiří Ovčáček na dotaz Seznamu. „Předkladatelé právního paskvilu zvaného ‚ústavní žaloba‘ se tím totiž sami usvědčili, že jim vůbec nejde o ústavu ČR, ale že jsou ve skutečnosti jati jakýmsi primitivním antizemanovským pudem,“ pokračoval.
