Článek
Každá domácnost, každý spotřebitel v celé Evropě řeší účty za elektrickou energii a plyn. Jsme svědky bagatelizování skutečných příčin, odvádění pozornosti k zástupným či doprovodným jevům, a když už se neví, kudy kam, ke sdělování, že ochrana planety není zadarmo.
Při bližším pohledu však zjistíme, že dnešní stav vychází z přístupu národních vlád v EU po roce 2014. Ty společně s Evropskou komisí neřeší při svých snahách ovlivňovat energetický trh cenu výsledného produktu, elektrické energie, plynu a tepla pro konečného spotřebitele.
Konečně byly to národní vlády, které selhaly při zajišťování dostatečných zásob plynu před zimním obdobím ve svých zásobnících a dnes čelí vysokým cenám plynu.
Jsou zcela ignorovány připomínky a názory odborníků, fyzikální zákony i přírodní podmínky jednotlivých zemí.
V oblasti elektrické energie se diskuse vede jen o výkonové bilanci, zjednodušeně řečeno o instalovaném výkonu založeném pokud možno co nejvíce na obnovitelných zdrojích energie, a to na úrovni EU. Zapomíná se, že instalovaný výkon, který představuje teoreticky nejvyšší možný výkon dosažitelný za optimálních podmínek, není totéž co skutečná výroba energie. To platí dvojnásob pro obnovitelné zdroje, které jsou závislé na počasí.
Byla zcela opomenuta skutečnost, že národní vlády, tedy včetně té české, mají zodpovědnost za bezpečnost dodávek elektřiny, plynu a tepla a jejich přiměřenou cenu pro obyvatele své země tak, aby byly dostupné pro všechny. Dodávka energií není obuv nebo oblečení, které si mohu, ale nemusím koupit, popřípadě mohu koupi odložit.
Jsou zcela ignorovány připomínky a názory odborníků, fyzikální zákony i přírodní podmínky jednotlivých zemí včetně základního požadavku na zajištěnost výrobní bilance, tedy pokrytí aktuální spotřeby energie skutečnou výrobou. Zároveň je nutno v každý okamžik garantovat zásobování všech spotřebitelů v každé zemi EU. Proto nemá smysl hovořit pouze o zajištěnosti celkové výkonové bilance na úrovni Evropské unie.
Kapacita německých obnovitelných zdrojů energie nám nepomůže, když nesvítí a nefouká. Zároveň občas probleskne tiskem úvaha o možné regulaci spotřebitelů a omezení jejich uživatelského komfortu. Po výzvě švédské vlády, ať občané ve svých domácnostech omezí luxování, už představa, že se bude prát jen mezi 23:30 až 2:00 ráno a žehlit okolo páté ráno, jako sci-fi moc nevypadá.
Již při projednávání tzv. zimního balíčku v letech 2016 a 2017, který Evropská komise představila jako svůj návrh na zajištění dostupné energie pro všechny Evropany, tehdejší vláda nevyužila příležitost mít větší vliv na rozvoj energetiky v naší zemi a uvedený návrh bez větších diskusí přijala.
Zdá se, že nová evropská strategie New Green Deal, z níž další legislativní balíček Fit for 55 vychází, bude mít stejný osud. Poslanci jej chtěli v české Sněmovně projednat ještě před zasedáním Evropské rady. To se nestalo, a tak byl tento tzv. New Green Deal za naši zemi na jednání Rady přijat. New Green Deal je pouze obecná politická deklarace, kterou má do praxe převést právě projednávaný soubor konkrétních legislativních pravidel Fit for 55.
Ovšem stavět se proti nástrojům, které mají již domluvený program, či politiku uvést do praxe, je extrémně obtížné a s ohledem na minulé a popravdě řečeno nevalné výsledky našeho lobbyingu v EU v podstatě nereálné. Bude docházet už jen ke kosmetickým změnám.
Jak správně poukázala ve svém článku na Seznam Zprávy paní redaktorka Zuzana Kubátová, měli jsme ještě příležitost využít tzv. žlutou kartu, tedy věcně dobře zdůvodněným stanoviskem návrhy odmítnout s odvoláním na porušení proporcionality a subsidiarity a zasahování do kompetence jednotlivých států.
Jednu žlutou kartu mohla vystavit Poslanecká sněmovna a druhou Senát. Komise by je musela vzít v potaz, a pokud by žluté karty ukázala alespoň třetina evropských parlamentních komor, musela by Komise návrhy přezkoumat. Pro neexistenci stanoviska české vlády se tak u nás nestalo.
Emisní povolenky bez fixních cen byly a jsou zcela nepředvídatelným a nevhodným nástrojem pro omezování emisí CO2 a ve formě, v jaké jsou používány, nikdy neměly být českou vládou odsouhlaseny. Ceny povolenek měly být pevně nastaveny a v průběhu let zvyšovány podle předem stanovených pravidel. Pak by umožňovaly výrobcům energie spolehlivě plánovat náklady na snižování emisí. Ve své podstatě by fungovaly jako progresivně zvyšovaná uhlíková daň.
Aplikace povolenek v jejich současné podobě v rámci legislativy Fit for 55 na oblast stavebnictví a dopravy je zcela nepřijatelným rizikem. To, že vláda dělá ústupky, které od Česka nikdo nečekal, je chyba.
Naší příležitostí ke změně je Evropský parlament a vytvoření silné opozice vůči Komisi tak, aby tento nástroj, který chce Komise použít, byl odmítnut. Výsledek, kdy díky nezájmu národních vlád a chybnému postupu Komise bude dnes zhruba 160 až 190 milionů obyvatel EU čelit energetické chudobě, je dostatečným argumentem.
Energetika je obor s dlouhodobou periodou plánování a návratností investic. Dekarbonizace musí probíhat očekávatelně, s minimálními náklady a skutečným snížením emisí CO2 i v zemích, jako jsou Čína, Rusko, Indie, Brazílie, Pákistán a USA. Pokud tyto země nebudou dekarbonizovat tak rychle jako Evropa, je patrně nejjednodušším řešením podrobit dovážené zboží Evropskou komisí navrhovanému uhlíkovému clu, které zohlední emise při výrobě, ale i při přepravě z těchto zemí.
Nesvádějme vše na Komisi a EU. Od počátku jde o selhání národních vlád. Některé země využily svého vlivu a cíleně prosazují svoji vizi energetiky v celé EU. Nenechávají nic náhodě, do Bruselu posílají kvalifikované odborníky a politiky se silným mandátem a významným vlivem.
Proč toto naše země neumí, proč ve většině případů vše odsouhlasíme a nemáme dostatečně silnou pozici v době, kdy je čas na budování aliancí a změnu prvotních návrhů, je otázka, kterou by se nová vláda měla zabývat jako první, a to už s ohledem na naše blížící se předsednictví. EU není někdo jiný a cizí. EU jsme i my a měli bychom podle toho k ní a naší účasti v ní přistupovat.
Jde o naši bezpečnost, jde o ekonomickou a společenskou stabilitu v naší zemi. Energetika byla vždy nástrojem uplatňování zahraničně-politického vlivu jinou než vojenskou cestou. Vidíme to na zvyšující se závislosti dodávek plynu z Ruska. Nemáme diverzifikované tranzitní trasy, především ze severu na jih přes Moravu a ani zdroje plynu.
To, čeho jsme v této sféře svědky, je výhodné pro Německo a Rusko, ale zcela nevýhodné pro řadu dalších členských zemí EU. Proto je nezbytné začít hájit naše zájmy v EU efektivně, včas a hlavně úspěšně, a nejen monitorovat vývoj a potom na letišti po návratu konstatovat a vymlouvat se, že za vše může někdo v Bruselu.
