Moře plamenů, tisíce mrtvých. KLDR hrozí v první minutě války zasypat Soul granáty

První vteřiny války. Supermoderní jihokorejská a americká letadla vzlétají, rakety Tomahawk jsou na cestě. Válečná mašinerie za biliony dolarů zahajuje úder. Cíl: zlikvidovat severokorejskou hrozbu.

Jenže už je pozdě, alespoň pro obyvatele Soulu. Na působivé mrakodrapy v centru jedné z největších metropolí světa dopadá během pouhé první minuty války okolo tří a půl tisíce těžkých granátů. V případě severních předměstí jsou to desetitisíce projektilů z děl, která právě vyjela z úkrytů ve stovkách tunelů za severní stranou opevněné společné hranice.

Takhle vypadá možný scénář války, na jejímž prahu svět v posledních týdnech balancuje. Jihokorejská i čínská armáda jsou ve zvýšené pohotovosti, americké loďstvo cvičí v oblasti spolu s japonskými námořníky, severokorejská média hrozí americkým lodím potopením a samotným Spojený státům jadernou devastací. Podle čínského ministerstva zahraničí může jaderný konflikt vypuknout „každou minutou“.

Spouštěčem krize se stala série raketových testů severokorejského režimu. Od dalšího z nich nás dělí možná jen hodiny. Pchjongjang rakety testuje s oblibou na svá významná výročí. 25. dubna se mu nabízí více než vhodné datum: 85. výročí vzniku severokorejské armády.

Diktátorovi Kim Čong-unovi by se navíc hodilo rychle překrýt blamáž, jež se zrodila z posledního nezdařeného raketového testu, při kterém střela explodovala několik vteřin po startu.

Každý podobný test s sebou nese velké riziko nejen kvůli tomu, že jde o otevřenou diplomatickou provokaci. „Severokorejský režim posílá do vzduchu tuny oceli a výbušnin v blízkosti hustě zabydlených oblastí,“ konstatuje specialista na Severní Koreu Rodger Baker. Režim navíc spěchá a technologie, které používá, mají daleko k dokonalosti. Riziko pádu rakety na některé z jihokorejských nebo japonských měst, případně na americkou vojenskou základnu v regionu, není zanedbatelné. Další vývoj by mohl být velmi chaotický a neméně nebezpečný.

Ať už by cesta ke konfliktu vedla kudykoliv, veřejnost děsí a fascinuje především hrozba jaderného konfliktu. Podle řady odborníků je ale pravděpodobnější scénář války bez jaderných zbraní. Nikoliv ale méně děsivý. Samovládci z Pchjongjangu už provedli několik jaderných testů a podle většiny odhadů disponují 5 až 10 jadernými pumami o síle zhruba srovnatelné s těmi, které proměnily Hirošimu v sežehnutou poušť. Není ale zdaleka jisté, zda už Severokorejci zvládli obtížnější část úkolu: miniaturizaci náloží tak, aby je mohly na cíl dopravit rakety.

Severní Korea má ale v repertoáru ještě jiné rejstříky hrůzy. V první řadě nechali generálové dynastie Kimů nashromáždit okolo hranice s Jižní Koreou okolo 20 tisíc děl. Jižní Korea má jednu velkou smůlu: její pulzující metropole leží velmi blízko vojenské linie. Předměstí Soulu, jednoho z největších měst na světě s 24 miliony obyvatel, leží zčásti na dostřel severokorejských děl. Pchjongjang slibuje ve svých propagandistických videích zalít Soul „mořem ohně“. Nejvyšší odhady civilních ztrát tohoto de facto teroristického útoku se blíží milionu obětí.

Někteří experti doporučují brát severokorejské výhrůžky s rezervou. Jen asi 700 severokorejských děl má dostatečný dostřel, aby zasáhla centrum Soulu. Civilní obrana v Jižní Koreji je na špičkové úrovni, Soul má v podzemních krytech místo pro 20 milionů lidí. Odpověď amerického i jihokorejského letectva by byla rychlá.

Zřejmě ale ne dost rychlá. První hodiny války by byly pro Soul za všech okolností kruté a ostřelování by podle velmi konzervativních odhadů stálo život 60 tisíc lidí. Útok na jednu z největších průmyslových aglomerací planety by mimo jiné vyslal mohutný ráz napříč světovou ekonomikou.

Severokorejská armáda by se zřejmě také pokusila o rychlý výpad na jih. Na papíře její armáda patří k největším na světě, ve zbrani udržuje neustále na milion dvě stě tisíc vojáků. Ti sice zřejmě čas od času trpí podvýživou a jejich zbraně rozhodně nepatří k moderní špičce, přesto by zřejmě měli v prvních hodinách navrch. Jižní Korea si nemůže dovolit nechat krvácet vlastní ekonomiku ve prospěch obří stálé armády a musela by provést mobilizaci.

I proto cesty na sever od Soulu lemují domy, které se mají v případě nouze proměnit v protitankové bariéry. Hranice je také silně zaminovaná a právě kvůli potřebě zbrzdit nástup severokorejské ofenzivy se USA dlouho zdráhaly přistoupit na konvenci o zákazu nášlapných min a nakonec si v ní vynutily výjimku právě pro Korejský poloostrov.

Slabost vlastního letectva se Severní Korea snaží kompenzovat radikálním krokem: přesunem části válečných operací pod zem. „Severní Korea je zřejmě nejpodtunelovanější země světa,“ říká Rodger Baker.

Dobře známé jsou tzv. tunely agrese, které dokázala KLDR prorazit pod demilitarizovaným hraničním pásmem, někde až půl kilometru na jihokorejské území. Tato úctyhodná stavitelská díla, srovnatelná s tunely metra, měla urychlit přesun útočících jednotek a vyvolat zmatek v týlu jihokorejské armády. Ta zatím odhalila čtyři podobné projekty, odhaduje ale, že celkem jich může být až dvacet.

Místo jaderných zbraní by mohly ke slovu přijít jiné prostředky hromadného zabíjení, které ve světě vyvolaly před měsícem silný otřes po útoku v Sýrii. Severní Korea nikdy nepřistoupila k dohodě o kontrole chemických zbraní a vlastní jich obrovské zásoby. Mohla by mít sice problém dostat je letadly nebo raketami nad cíl. Řešení ale nabízejí drony. Těch má režim k dispozici stovky, řadu ve variantě stealth, obtížně zjistitelné radary.

Pro Kim Čong-una znamená válka téměř jistě sebevraždu, pro Jižní Koreu ale neméně jasnou vyhlídku na obrovské ztráty a škody. Konvenční konflikt by severokorejská armáda vydržela jen asi měsíc. Geopolitická situace by jí ale předtím umožnila vraždit ve velkém. A to i pomocí zbraní, které by v arzenálech jiných armád představovaly muzejní exponáty, a s podvyživenými vojáky. I to je důvod, proč ekonomicky katastrofálně nevýkonný a lidsky odpudivý režim přežívá na politické mapě z hlediska jiných tyranií už neuvěřitelných 72 let.