Článek
V našem veřejném životě před listopadem 1989 a po něm trvale působí faktor, který bychom mohli pojmenovat jako „disidentský“. Plní roli morálního imperativu adresovaného praktické politice.
Nejlépe si jej představíme na určitých opozitech – pravda a lež, láska a nenávist, morálka a politika, duchovní člověk a technokrat, filozof a ideolog, kritický intelektuál a konformní kariérista, umělec a byrokrat atd.
Od těchto a případně dalších opozit se odvíjí specifický diskurz. V tom, co činí disent kritickým zrcadlem k byrokratické, technokratické a ideokratické moci, vzniká představa o jeho obrodném poslání. Jeho české kořeny a vlivy by bylo možné sledovat dlouho do minulosti – až k Janu Husovi, Petru Chelčickému, českým bratřím, ke Komenského projektu Pansofie. Odtud pak vede klikatá linie k Masarykovi, Rádlovi, Patočkovi, Šafaříkovi, Havlovi, s nimiž je spojena kritika modernizační racionality jako pýchy, která předchází pádu.
V 60. letech se morální faktor formoval v podmínkách komunistického režimu a mohli bychom sledovat jeho souvislost s fenoménem nových sociálních hnutí na Západě – tj. s kritickou teorií a odporem k technokracii, byrokracii, konzumerismu. Cílem není dobýt moc, nýbrž dosáhnout plnohodnotného a smysluplného života ve svobodné obci.
V československém intelektuálním prostředí se v této době rozvíjela kultura dialogu předznamenávajícího svým duchem Chartu 77. Cílem jejích iniciačních osobností, mezi něž patřili Jiří Němec, Ladislav Hejdánek, Jan Patočka, Milan Machovec a další, bylo hledání průsečíků mezi křesťanskou (katolickou i protestantskou) vírou a tzv. humanistickým marxismem. Cílem bylo humanizovat a demokratizovat společenský systém.
Morální evoluce
Intelektuálové vesměs uznávali, že „socialismus“ je legitimní dějinný řád, jenž však byl založen diktátorsky, asiatsky, a proto je nutné ho soustředěným úsilím postavit na nové základy.
Nedávno vydaný první svazek Zápisníků Jiřího Němce z počátku 60. let toto intelektuální podhoubí ukazuje nadmíru plasticky: „Musíme vždy vycházet z té situace, ve které stojíme, a nyní se ptát, co máme dělat, aby kolem nás bylo více spravedlnosti a právnosti. V tomto smyslu musíme vzít tuto situaci na sebe. Přijmout ji.“
Němcova věta z počátku 60. let beze změny platí i v časech Charty 77. Je zřejmé, že se tu nerodí profesionální revolucionářství ani odboj, zkrátka nemůže být řeči o politické opozici ve smyslu alternativy k vládě. Je to morální regulativ pro postupné, takříkajíc evoluční zlepšování komunistické diktatury.
Ve druhé polovině 60. let se disidentský faktor radikalizoval v obraně svébytné kultury (časopis Tvář), v demokratizaci uměleckých svazů, v potýkání se s cenzurou, v rehabilitacích nespravedlivě perzekvovaných atd. Kumulativní kritika „reálného socialismu“ se odehrávala v různých sférách – ekonomické, politické, filozoficko-ideologické, sociologické. Odtud po srpnu 1968 vzejdou disidenti-chartisté nebo kriticky naladění lidé působící za normalizace na okraji oficiálních institucí (v šedé zóně).
Sovětská invaze zabránila vytvoření pluralitního prostředí, v němž by se tříbily názory, profilovaly zájmy a nakonec se rozhodlo o tom či onom vyznění pražského jara. Zastavila spontánní procesy, v nichž by – metaforicky řečeno – morální faktor musel projít politickou maturitou. „Normalizace“ začala vypořádáním se s politickou opozicí – konaly se procesy s nezávislými socialisty a radikálními demokraty. Z této konfrontace s přesilou vyplynul návrat k idejím individuálně či skupinově pojaté kulturní autonomie, avšak v horších podmínkách, než jaké panovaly do srpna 1968.
Důsledkem politického neúspěchu Charty 77 bylo její posílení v pozici morální autority odvážně čelící „totalitnímu systému“. Nedávno vydaný diář Václava Havla z prvního vězení (leden–květen 1977) dokládá, jak se disidentský faktor definitivně profiloval a upevnil v nepolitické pozici. Vytlačení Charty z politického prostoru obludnou kampaní a cílenými represemi vedlo k posílení introspekce, k filozofickému (fenomenologickému) pojetí rezistence, k prohlubování mezilidských vztahů, vytváření a upevňování komunity „otřesených“.
Ve vězení si Havel mj. poznamenal, že na Petru Uhlovi není inspirativní jeho „trockistická“ argumentace, nýbrž jeho odvaha a schopnost nasazení pro zlepšení společenského prostředí. Politické revoluci musí v tomto duchu předcházet „revoluce existenciální“.
Až na sklonku 80. let, v důsledku sovětské perestrojky a glasnosti, znovu vzrostla politická váha disidentského faktoru. Disent totiž jako jediný v Československu reprezentoval liberalizaci a demokratizaci.
Petice Několik vět z června 1989 nabízela obecně srozumitelný výraz této „politiky prvního kroku“, řečeno s Havlem. Československá společnost nedisponovala komplexním vědomím všeobecné krize v sovětském bloku. O nadcházejících změnách se nemohlo svobodně diskutovat.
Listopadový zlom
V okamžiku pádu Berlínské zdi v listopadu 1989 tu existovaly v zásadě čtyři potence, které se formovaly v souvislosti s globálními trendy a posuny od šedesátých let: 1) komunistické autoritářství, které se nacházelo v hlubokém ideovém útlumu a geopolitické defenzivě; 2) reformně socialistické myšlení více či méně spjaté s Gorbačovovou perestrojkou (v mocenském poli Slovenské republiky se těšilo mnohem silnějšímu postavení než v Čechách); 3) disidentská „antipolitická politika“ vycházející z dědictví šedesátých let a helsinského lidskoprávního hnutí a vyzdvihující osobní autenticitu jako základ „občanské společnosti“; 4) rostl také kulturní kapitál ekonomických monetaristů, kteří měli tu výhodu, že reprezentovali nauku, jež byla právě v kurzu ve světovém měřítku.
Občanské fórum, založené Václavem Havlem v reakci na všeobecné pozdvižení po 17. listopadu 1989, navazovalo ideově na Chartu 77 a bylo projektováno jako dočasný garant a kontrolor doširoka otevřené liberalizace a demokratizace. V situaci politického převratu to však nemohlo stačit.
Proto se morálně občanský faktor spojil s faktorem expertně technokratickým za účelem vyloučení reformních socialistů ze hry. Cesta k liberální demokracii jako jediné zbývající relevantní politické tradici byla otevřená. Mohli bychom říci, že morálka uzavřela účelovou koalici s politikou jako technologií moci (reprezentovanou premiérem Čalfou) a monetaristy jako technologií ekonomické reformy (reprezentovanými novým ministrem financí Václavem Klausem).
Integrací těchto faktorů se Občanské fórum výrazně politizovalo. Stalo se politickým hnutím založeným nikoli na demokratických principech, nýbrž na charismatické legitimitě morálního vzdoru disidentů. Volná struktura hnutí umožňovala Václavu Havlovi a poté i jeho dalším lídrům dělat politiku ve jménu náměstí, a nikoli podle demokratických principů politické formace, která se mezitím horečně strukturovala a v širokém měřítku zdola definovala své ekonomické a politické zájmy. To vedlo ke konfliktům a rychlému oslabování disidentského faktoru.
Okresní a krajská OF se definovala v odporu proti místním „komunistickým mafiím“. Byla to politika popírající historický kompromis, na němž byla založena sametová revoluce a kterou provozovalo havlovské vedení OF.
Opožděná radikalizace vytvořila nové linie konfliktu. Na nich se vedl politický boj proti „nomenklaturním bratrstvům“ a divoké privatizaci státního majetku; proti Státní bezpečnosti a její agenturní síti; proti KSČ jako totalitní straně, která by měla být postavena mimo zákon. Vše ještě komplikoval slovenský odpor k centralismu, který probudil ze spánku český nacionalismus.
Rychlé vynoření těchto a dalších agend ve veřejném prostoru vedlo k ideologickému vyhrocování a vytváření politických stran. Občanské fórum se již na počátku roku 1991 rozpadlo na pravicově technokratickou Občanskou demokratickou stranu a postdisidentské levicově liberální Občanské hnutí. Ve Federálním shromáždění, České národní radě a Slovenské národní radě vznikaly politické kluby. Vztah mezi novou pravicí a disidentskými liberály se vyhrocoval, původní politiku konsenzu vytlačila politika mobilizace.
Občanské hnutí, navazující na konsenzuální nestranický étos OF, v parlamentních volbách v červnu 1992 propadlo. Ve vysoké politice disidentský morální faktor nadále reprezentoval prezident Václav Havel, který po volbách podruhé, ale tentokrát za méně výhodných podmínek uzavřel koalici s monetaristy.
Integrace mezi „politikou jako praktikovanou mravností“ a politikou jako technologií moci se však příliš nedařila. Do roku 1995 se to projevovalo v pravidelných střetech v médiích, v druhé polovině dekády došlo na bouřlivé protestní akce na náměstích. Roztržka byla dovršena, důsledky jsou patrné dodnes.
Stály proti sobě dvě představy o politice a obě byly svým způsobem nedostatečné. Velmi schematicky řečeno: na jedné straně představa premiéra Klause o individuálním občanovi a jeho státu a na druhé straně představa prezidenta Havla o občanské společnosti jako jisté protiváze státu.
První byla spojena s tendencí k ideologickému a technokratickému autoritářství (ve smyslu vítěz bere vše). Druhá s neproduktivním vymezováním vůči politice, kdy občanská společnost je pochopena v duchu Charty a Fóra spíše jako morální protiváha či regulativ politiky než jako její podhoubí a východisko. Tato pozice by se dala charakterizovat jako morální populismus.
Dvacet let reálné politiky
Velká krize důvěry v letech 1996–1998 byla spojena s privatizačními skandály, vyčerpáním „české cesty“ ke kapitalismu a s klientelistickým financováním politických stran. Vyvrcholila „opoziční smlouvou“, kterou po parlamentních volbách v roce 1998 navzdory vyhrocené rétorice v předvolební kampani pragmaticky uzavřely dvě nejsilnější strany – Klausova pravicová ODS a Zemanova levicová ČSSD. Střet mezi politikou jako technologií moci a politikou jako praktikovanou mravností nabral na obrátkách.
Mileniální občanské iniciativy Impuls 99, Děkujeme, odejděte a Česká televize, věc veřejná – mobilizující intelektuální i manifestační prostředky – nedokázaly změnit daný stav. Byly založeny jako vzpoura proti politice reálné zastupitelské demokracie a jako potenciální alternativa selhaly. Proto spíše pomáhaly ze své strany vyhloubit příkop. Roztržka byla z obou stran dovršena a prohloubila barbarizaci české politiky a těžkou morální kocovinu.
Je otázka, zda dnešní protesty Milionu chvilek pro demokracii proti oligarchické politice, které mají svou koncepcí a duchem nápadně blízko ke svým předchůdcům z let 1989 a 1999–2000, mohou přispět k integraci morálního a politického principu a k vytvoření skutečné politické společnosti, jež stojí nad národem, státem a různými občanskými společenstvími. Anebo zda budou jen dalším dějstvím morálně motivované vzpoury proti politickému establishmentu.
Češi a Slováci absolvovali dvě zvláštní cesty k současné oligarchické demokracii a každý národ si vytvořil svou verzi moralizující antipolitiky a dodnes zkouší, jak funguje ve střetu s politikou reálnou. Nikdo by neměl popírat význam disidentského faktoru ve veřejném životě, ale také by neměl opomíjet jeho limity, které mají historické zakotvení.
Text vychází z konferenčního příspěvku autora.
