Článek
Jsem člověk z éry, která už je pryč. Definitivně se to ukázalo minulý týden. Teoreticky jsem na to byl připraven, ale prakticky mě to zaskočilo.
Byl jsem jako host na malém vysokoškolském semináři, který vede můj kamarád. Pozval mě jako odborníka na nové technologie (ano, je mi jasné, že většina těch studentů má o obsahu termínu „nové technologie” úplně jinou představu než já!) a měli jsme si povídat o budoucnosti. Jakž takž se to dařilo, musím říct. Až do momentu, kdy jsme se dostali k obratu „zavěsit telefon”.
Zažertoval jsem, že podle mého odhadu tak za dvacet, možná třicet let už nebudou mladí lidé schopni vysvětlit, kde se ten obrat vzal. Jenže pak přišla chvíle pravdy. Studenti, bylo jich v učebně asi patnáct, se na sebe podívali a rozpačitě se usmáli.
„Ne!” zvolal jsem. Zatvářili se ještě rozpačitěji. Podezíral jsem je, že si ze mě dělali legraci. Stále je trochu podezírám. Ale spíš si ji nedělali. Prostě se musím nějak vyrovnat s tím, že obrat „zavěsit telefon” neuměli vysvětlit.
Přišli asi s deseti různými hypotézami, z nichž některé byly fakt vtipné (například že to do hovoru o telefonech přešlo z basketbalu, kde „zavěsit” znamená zasmečovat rezolutně do koše, rozuměj „razantně ukončit útok”, v tomto případě telefonický hovor!). Nakonec jsem jim pomohl dalším obratem, a to „vytočit číslo”, a tam si už (naštěstí, jinak bych si fakt myslel, že mně přeskočilo) už někdo vzpomněl na telefony s číselníkem a na to, že se sluchátko dávalo do vidlice.
Ale představa telefonu na stěně, kam se do vidlice telefon “věší”, stejně polovině třídy přišla nekonečně vtipná.
Zlatý věk trollingu
Z éry telefonů „připoutaných” k lidskému obydlí šňůrou je i historka, která mě pobavila v nekrologu Jonathana Millera. Byl jedním z posledních britských polyhistorů, v tom nejlepším smyslu tohoto slova. Stal se známý jako herec a komik, ale byl zároveň skvělý spisovatel, divadelní režisér a vysokoškolský pedagog a zároveň lékař, neuropsycholog, který vedle umělecké kariéry dělal i dlouho špičkový vědecký výzkum.
A také měl zálibu ve „štvaní lidí”, takovým tím delikátním a zároveň velmi kreativním způsobem, který sám obdivuju. Například si rád pohrával se svým sousedem, rovněž hercem a spisovatelem Alanem Bennettem. Oba bydleli ve stejné ulici, v domech proti sobě, nedaleko londýnského Regent Parku.
Miller, když se někdy dopoledne nudil a zrovna si všiml, že Bennett odchází z domu pryč, ho sledoval z okna. Počkal, až zaklapne dveře a začne je zamykat. V tu chvíli vytočil jeho domácí číslo. Telefon v domě začal zvonit.
A tím jsme zpátky v éře pevných linek! Dnes, když má každý v kapse mobilní telefon, se jeho zvonění stalo nezdvořilým a obtěžujícím. Ale v době pevných linek bylo něčím vzácným. Značilo, že možná volá někdo blízký, třeba i s dobrou zprávou. Nebo dokonce s něčím důležitým! Bylo skoro nepředstavitelné zvonící telefon nezvednout.
Takže Bennet, když slyšel zvonit domácí telefon, okamžitě začal dveře znovu odmykat. Jeho pohyby se zrychlily a staly se nervózními. Vběhl do domu a uháněl ke zvonícímu přístroji.
V tu chvíli Miller v protějším domě zavěsil.
Jak se později přiznal, nedělal to PŘÍLIŠ často, ale DOSTATEČNĚ často, aby se tím nepřestával skvěle bavit.
Nechci, aby to znělo staromilsky, ale to prostě byly STARÉ DOBRÉ ČASY.
Piš, jak slyšíš
Není pravda, že „názory vyjadřující stanovisko listu”, které většinou deníky tisknou na komentářových stránkách, patří spíše mezi méně vzrušující čtení.
Jak které! Například v britských Timesech čtu s oblibou jejich třetí hlavní komentář. Ten se totiž obvykle netýká ani politiky, ani jiných světodějných událostí, ale věnuje se spíše okrajovým či méně frekventovaným tématům.
Ve středečním vydání jsem se například dozvěděl, že celý život vyslovuju špatně „worcesterskou omáčku”, a to i v Anglii. Žádný číšník ani spolustolovník mě nikdy neopravil! Až po padesátce jsem se tak dozvěděl, že se neříká „vorčesterská”, nýbrž „vusterská” omáčka.
Krátký komentář se věnuje tomu, že se rekonstruované Geffryeovo muzeum rozhodlo u příležitosti znovuotevření příští rok změnit jméno. Důvod? Většina lidí, a to zejména cizinců (ale nejen těch) neumí jméno sira Roberta Geffryeho buď správně vyslovit, nebo správně napsat, případně obojí. Autor sarkasticky navrhuje, aby byli přejmenováni další lidé či místa.
Norwich by se tak nově mohl jmenovat Norridge a herec Ralph Fiennes zase Raphe Feinz. V obou případech by tak nová psaná podoba víc odpovídala výslovnosti. V textu není zmíněno Leicesterské náměstí, což je další oblíbený chyták (naučit se správnou výslovnost mi v Londýně trvalo tři měsíce). No a na jednotné výslovnosti by se měli dohodnout v Americe obyvatelé Kansasu a Arkansasu.
Ten druhý stát se totiž správně vyslovuje jako „Arkansó”. To shodou okolností vím. V Arkansasu se to naučíte rychle. Na rozdíl od Londýňanů jsou na to místní citliví. A zhruba polovina z nich má v tomhle státě po ruce nabitou zbraň.
