Článek
Vy jste z Mikulova, z Moravy, přesto 7 let žijete v New Yorku. Kdybyste se mohla znovu narodit, byla byste radši Američankou, nebo Češkou?
Určitě Češkou, je krásné, odkud pocházím, a Moravu mám hrozně ráda. Myslím, že mě to určitým způsobem formovalo. Vždycky když fotím lidi, kteří se narodili v New Yorku, přemýšlím nad tím, kam míří oni, když chtějí jít někam jinam, kde je to zajímavé a jiné. Pro mě je v tomhle New York hrozně lákavý a vlastně by se tak nějak úplně rozhodil ten poměr. Takže já jsem ráda, že jsem z Moravy, že jsem Češka, a jsem ráda, že jsem mohla odjet do New Yorku a žít tam.
My za námi vidíme některé z vašich fotografií. Když budu citovat: „Mariin svět ukazuje lidi takové, jací jsou,” to napsal jeden americký fotograf v úvodu vaší knihy. Jací jsou tedy lidé, které fotografujete?
Jsou to mladí lidé, kteří žijí v New Yorku a kteří tam přijeli z různých konců světa nebo se tam narodili, takže je to takový mix lidí, kultur, od lidí různých ras, odkud pochází, z různých prostředí. A v tom je New York pro mě krásný a zajímavý, že je tam diverzita, která není třeba tady v Praze úplně tak běžná…
Mladé Čechy byste tady nenafotila?
Ale určitě jo, když jsem se teď vrátila do Čech po osmi letech, tak jsem začala fotit i tady, ale ten New York má ještě úplně jinou energii v tom, jak to žije, jak je to rychlé, kolik je tam těch lidí, jak se všechno dohromady potkává a nějak koexistuje. A má to ještě úplně jinou atmosféru než to, co já znám tady z Čech.
Říkáte, že New York je obrovský, je tam hrozné množství lidí, tak podle čeho si vyberete, že tenhle člověk vám stojí za to, že ho fotografujete?
To je takový nějaký intuitivní pocit, kdo mě zaujme na ulici. Na New Yorku je krásné, že tam je neustále strašně moc lidí, které člověk potkává, takže neustále je na co se dívat. Ráda si vybírám lidi podle toho, jak proběhne oční kontakt, jak vypadají, co vyzařují, co mě na nich vizuálně zajímá. A pak se s nimi vždycky seznámím, představím se, zeptám se, jestli by se mnou chtěli fotit, a oni vždycky řeknou ano, a tak to pak nějak dopadne.
Vždycky řeknou ano, nestalo se vám někdy, že by někdo řekl „ne, já nechci být fotografován”?
Asi párkrát jo, párkrát to byli lidé, kteří mají třeba agenturu, a proto nemohli, ale většinou je to hrozně pozitivní reakce. Myslím, že i ta dnešní mladá generace je na to docela zvyklá a není to pro ně zase tak složité.
Vy jste říkala, že jste zkoušela fotografovat i Čechy. Je tady stejný přístup, že když oslovíte Čecha v tramvaji nebo v metru, že on řekne „ano, jasně, pojďte mě vyfotit”?
Vždycky přijedu tak na dva týdny a zase odlétám, takže jsem neměla tu možnost tady strávit tolik času, ale koho jsem si zatím vyfotila, tak to všechno proběhlo dobře. Fotila jsem i tady starší lidi v Čechách, zrovna v Mikulově, to byla také zajímavá zkušenost.
V čem je New York specifický? Jedna youtuberka, která se zabývá módou, říkala, že takový mix lidí s takovým osobním stylem nikde jinde na světě nenajdete, je to pravda?
Já jsem bohužel zase tak moc neprocestovala, protože jsem těch 8 let byla v Americe a byla jsem celou dobu přímo v New Yorku. Ale myslím si, že v tomhle je New York hodně specifický. Jsou ale i jiné metropole – byla jsem teď v Tokiu, kde jsem měla výstavu, a tam je také podobná energie jako v New Yorku, ale Tokio není tak diverzní jako New York.
Young American je hlavně o naději, víře a také síle, která je s mládím spojená. Má dnešní generace podle vás dostatečnou naději, víru a sílu?
Já myslím, že určitě.
A z čeho ji čerpá?
Myslím, že to je taková síla mládí, vždyť to bylo i třicet let před dneškem, během sametové revoluce, také to byli studenti. Thomas Beachdel, který kurátoroval tu výstavu, zmínil ještě další takovéhle hnutí mládí, které určitým způsobem formovalo budoucnost jako třeba v San Franciscu nebo v Paříži. Je tam určitá naděje a mladí lidé mají představy, kterých se nebojí a ve které pořád věří, a přijde mi, že nejsou ještě tak zklamaní životem. Jsou více flexibilní udělat nějakou změnu, vidět věci trochu jinak, trochu se vymanit z těch čtverečků, z těch boxů, které máme v hlavě, a tak nějak to rozmělnit, ať už se jedná o gender nebo rovnoprávnost. A všechny tyhle další věci, se kterými se potýkáme.
Uvnitř jsme všichni stejní
Vy fotíte portréty, proč zrovna portréty? Postava v dálce už by neměla tu energii, neměla by ten výraz a signál, který chcete vyslat?
Ta série Young American vlastně vznikla přímo pro moji první sólo výstavu v Českém centru New York. Thomas Beachdel ji kurátoroval a vybíral z několika tisíc fotek, které jsem fotila zhruba čtyři roky. Spolu jsme se zaměřili na edit fotek, které jsou foceny hodně zblízka z určitého důvodu. Je tam totiž takové propojení v očích, určité spojení a nějaká komunikace toho lidství, které všichni sdílíme, a vlastně jsme uvnitř všichni stejní. V tom byla pro nás síla té výstavy a já se navíc ve svých instalacích ještě velmi ráda zaměřuji na velké projekce, takže fotky promítám třeba deset metrů na šířku a ty obří oči na vás pak koukají.
Fotím lidi i více zdálky a to se teď promítá do té novější série, protože na těch fotkách Young American stále pracuji. Teď se to ale rozšiřuje do trochu jiných vizuálních sfér. Některé z těchto fotek uvidíte na výstavě na Pragovce, která otevírá v úterý.
A to znamená, že chystáte i druhou knihu s tímto názvem?
Young American jako stejné druhé vydání nevyjde, protože bylo vydané s nakladatelstvím Paradigm Publishing, které se specializuje na první vydání limitovaných edic. Už ale pracuji na druhé i třetí knížce a domlouvám se s dalšími nakladateli. Je to zatím takové tajemství, ale určitě další knížka bude, bude větší, bude mít trochu jiný název a bude tam toho více.
Vy se teď představíte v Praze. Proč vystavujete v Praze až teď, měla jste obavy, jak vás přijme česká veřejnost?
To ne, ale já se do Prahy nemohla dostat, odjela jsem do New Yorku a myslela jsem, že tam budu tak půl roku nebo rok a pak z toho bylo osm let. Díky vízové situaci jsem se v mezičase nemohla navrátit do Česka. Vrátila jsem se na Vánoce, začala jsem tady fotit a začala jsem vystavovat, takže to je takový můj osobní krásný návrat do Čech.
Vy jste také fotila pro New York Magazine, my se můžeme podívat i na fotku, jste na ní vedle obálky, kde je Carrie Bradshawová ze Sexu ve městě. Prý jste se na ten seriál dívala a nikdy jste si nepomyslela, že byste žila v New Yorku. Žijete teď v New Yorku jakýsi Sex ve městě?
Na Sex ve městě jsem koukala jako teenager a hrozně jsem tím žila. Je to taková zidealizovaná představa Ameriky a když jsem se dostala do New Yorku, tak jsem zjistila, že to vlastně takhle vůbec není a nefunguje, což je na jednu stranu krásné.
Nikdo neběhá a neshání boty od Manola a podobně?
Ale jo, ale ty boty už nejsou jenom za 100 dolarů, ale za 1 000. A vlastně člověk nemůže už jenom tak žít a jenom si něco psát do sloupku. Je mnohem komplikovanější přežít v New Yorku v rámci finanční situace a všeho ostatního. Proto se i hodně umělců stěhuje z New Yorku pryč, protože je to finančně neúnosné. Pro mě byl ale Sex ve městě zásadní v tom, že jsem si nikdy úplně neplánovala žít v New Yorku a samozřejmě jsem na to hodně myslela, když jsem tam pak přijela a Sex ve městě byl v určitých věcech takový osudový.
V jakých věcech byl osudový?
Právě ta představa toho New Yorku a toho, co to znamená…
Já jsem totiž slyšela, že jste se tak seznámila i se svým manželem, že jste se potkali v muzeu a on provázel na nějaké výstavě, kterou jste právě znala i z tohoto seriálu?
Thomas Beachdel dělal přednášku v Metropolitním muzeu, kam jsem chodila, protože to bylo jediné místo, které jsem v New Yorku znala a kam jsem mohla jít jenom za dolar. Byl to teprve můj druhý den v New Yorku. Potkala jsem ho před mým oblíbeným obrazem od Gauguina a řekl: čau. Tak jsme se seznámili, tak jenom velmi letmo, a pak jsem ho viděla později procházet galerií a dávat přednášku. Nechal mě se přidat, tak mě úplně dostal. Tím přístupem k umění a tou vášní k tomu. Tak jsem se ho zeptala na telefonní číslo a od té doby jsme každý víkend šli do nějaké galerie. Na první výstavu jsme šli na výstavu Francescy Woodmanové v Guggenheimově muzeu, která mě tolik inspirovala, že jsem si vlastně říkala, proč jsem nikdy nezkusila fotografii a přihlásila jsem se na hodiny večerní fotografie na School of Visual Arts. A tak jsem vlastně začala fotografii.
K tomu se ještě dostaneme, nicméně jaké to je pro Češku z Mikulova, když nafotí stránky právě do takového magazínu jako je New York Magazine?
Pro mě bylo strašně krásné, když mi napsala fotoeditorka z New York Magazine Jody Quanová, zrovna jsem byla v Los Angeles na křtu knížky, byla jsem ve výtahu a viděla jsem ten e-mail a byla jsem strašně nadšená. Měla jsem s ní pak mítink, přinesla jsem ji ukázat knížku, která se jí hrozně líbila. Řekla, že stejná věc jako s tou mojí knížkou se jí stala, když asi před patnácti roky přišel Ryan McGinley právě s jeho první knížkou a ona tam s ním seděla a koukala se na ty portréty a zjistila, že je už starší a že už existuje celá nová mladší generace fotografů i lidí, které Ryan fotil, a není tedy ta nejmladší v místnosti. Teď podruhé tohle zažila se mnou a s mojí knížkou, což pro mě byla hrozná pocta slyšet to od paní editorky z New York Magazine.
To určitě.
Takže jsem pak celý měsíc fotila, fotili jsme 27 lidí, 12 stránek jsem měla v tom podzimním speciálním vydání, které vychází jednou za rok, a vždycky přizvou nějakého fotografa na takové artist fashion portfolio. A tenhle rok si vybrali mě.
Nahota je přirozená věc, o provokaci nejde
Tak gratulujeme. Když se vrátíme k vašim začátkům, vy jste fotila především samu sebe, ale fotila jste samu sebe nahou, proč jste se fotila bez oblečení?
Já jsem fotila samu sebe, protože to bylo nejjednodušší. Ze začátku jsem ve Spojených státech neměla žádné kamarády.
Takže z nouze ctnost?
Trochu ano a začalo to s oblečením, ale pak to oblečení vlastně tak nějak překáželo a vůbec nebylo důležité, protože jsem se nechtěla zabývat módou, respektive jsem nechtěla, aby tam byl ten módní aspekt. Tak se z toho staly nahé fotky a zjistila jsem, že mi to vyhovuje. A to i jako proces, protože se z toho potom stalo válení se v mechu, lezení po stromech a vlastně cítit tu půdu, to listí, ty stromy… Pak jsem vždycky byla poškrábaná.
Takže to musíte cítit na vlastní tělo?
Ano, já myslím, že mi totiž hlavně chyběl domov, takže to byl takový únik do přírody, tak jak to znám z toho Mikulova, kde jsem vyrůstala ve vinohradě, na poli a na zahrádce, tak jsem si tohle pak hledala v tom New Yorku a byly to takové útěky z velkoměsta do přírody, po celých Spojených státech.
My se vlastně na jednu fotku můžeme teď podívat, je z vašeho instagramového profilu, tady jste tedy dokonce přímo vy, jste sama ráda před objektivem?
Teď už moc ne, ale na začátku to pro mě byla asi taková nejlepší praxe, jak si vyzkoušet, jak ta fotka funguje, co pro mě v té fotce funguje a jak se k tomu postavit, takže jsem byla tím objektem i tím, kdo fotí. Byla jsem před objektivem, za objektivem, tak jsem měla absolutně kontrolu nad celým tím procesem.
Byla to třeba i trochu provokace?
Byla to sranda, provokace ani nevím, třeba fotka v té zelené louži, to je v Mainu, kde je ta voda opravdu strašně studená, což tady není vůbec vidět, ale pro mě to bylo deset minut rozdýchávání, než jsem si tam lehla. Pro mě to je i taková performance.
Když se podíváme ještě na druhou fotografii, opět z vašeho instagramového účtu, tak vy nemáte vůbec problémy třeba se studem?
Asi ne, s nahotou ne.
To se vždycky v Česku řeší.
Nahota je pro mě taková docela přirozená věc a beru to tak, že jsme takoví, jací jsme.
A je rozdíl, jak ji berou v Americe a tady v Česku?
Určitě.
Musela jste se třeba někdy více cenzurovat?
Cenzurovat ani ne, ale určitě je tam vidět velký rozdíl v tom, že nahota v Americe rozhodně není tak přijatelná, jako je tady v Čechách, což se řešilo i třeba na obalu mé knížky. Je tam Kate a Odie a obě jsou nahé, takže jsme musely zakrýt prsa, aby nebylo nic vidět. Amerika je v tomhle mnohem více puritánská, jde to vidět a jde to cítit.
Právě na to se ptám, jestli třeba přemýšlíte, když tu fotku fotíte nebo zveřejňujete, jestli to může někoho pohoršit?
To neřeším, já si postuju to, co mě baví.
Chcete ve vašich fotografiích ukázat i to, že mezi ošklivostí a krásou může být velmi tenká linie, je to tak?
Já si nemyslím, že je někdo ošklivý, vždyť krása je úplně ve všem a vnitřní.
Tak to nemyslím, ale vy jste třeba pro magazín Hospodářských novin Ego řekla: „Mám oholenou hlavu, neboť nesouzním s ideálem dlouhovlasé holky.” Tak se ptám, co je ideál dlouhovlasé holky? Tohle skutečně ještě v dnešní době funguje?
Já si myslím, že asi jo, když jsem právě teď přišla do trafiky a koukám se na obálky všech těch časopisů, co tady v Čechách máte, tak je tam všude dlouhovlasá blondýna.
Skutečně? Neboří se ty stereotypy, protože třeba už po molech nechodí jenom vyhublé modelky, ale i plus size modelky?
Určitě se to posouvá, což je důležité. Je super, když existuje více kolonek, pro mě není jeden ideál krásy a přijde mi to hrozně nudné, kdyby byl. Baví mě vypadat tak, jak se cítím dobře, a vypadat jinak je v New Yorku vlastně výhoda, protože si mě každý rychleji zapamatuje. Když tam potkáváte deset nových lidí za den, funguje to výborně. Pořád se na mě tady v Salvii dívají a nevím, jestli přemýšlí, jestli jsem holka, nebo kluk.
Takže i tam budíte pozornost, pořád?
Tam ne, tady právě. V New Yorku to vlastně nikdo vůbec neřeší, tam jsou lidé zvyklí téměř na všechno, tam mě skoro nic nepřekvapí, ale já když jsem odjela z Čech, tak jsem také měla dlouhé vlasy a také jsem byla ten ideál.
Splňovala jste ten ideál dlouhovlasé holky?
Přesně tak, ale myslím, že se to posunuje, a jsem ráda, že se to posunuje a doufám, že to bude pokračovat.
I v Praze vidíte jistý progres? Nebudou tu jenom dlouhovlasé dívky?
Určitě, já myslím, že s tou novou generací to přichází.
Pojďme se ještě podívat na ty genderové stereotypy, zastaralé ideály krásy, těm vy se svým způsobem snažíte ve svých fotkách postavit, protože ti lidé nejsou úplně typičtí. Takoví, jak je vidíme třeba tady na těch českých stránkách magazínu.
Já si tedy myslím, že vždycky zaujmou takoví lidé, kteří vypadají trochu jinak, kteří vypadají zajímavě, kteří vyzařují jinou identitu. To, že se našli, že vlastně někam patří, a ať je to jakákoliv subkultura nebo něco, co je nějak láká, tak si myslím, že právě tohle se v těch fotkách ukazuje. Možná se v tom odrážím i já, že mě zajímají takoví lidé, kteří jsou v něčem podobní mně.
Hledají se třeba mladí Američané jiným způsobem než mladí Češi?
To já vůbec nevím, já jsem tady těch 8 let nebyla, tak mi přijde, že se to hodně změnilo.
A když třeba srovnáte vaše mládí tady, které jste prožila v Mikulově nebo na Moravě?
Tak je Amerika úplně jiná, ale úplně jiný svět, až je to trochu děsivé se po těch osmi letech vrátit zpátky, do toho rodného Mikulova, a zjistit, jak hrozně rozdílný ten svět v tomhle je, což je na jednu stranu hrozně krásné, na jednu stranu je to hrozně zvláštní uvědomění si.
A co byste vzala jako ten největší rozdíl, New York versus Česká republika?
Když jsem odsud odjížděla, tak jsem měla pocit, že jedu dělat au pair. Byla jsem vystudovaný malíř, ale nepřišlo mi, že v tom uměleckém světě tady mám nějakou šanci prorazit a neměla jsem jako umělec vůbec žádné sebevědomí. Měla jsem pocit, že jediný způsob, jak můžu nějak uspět, je, že budu třeba múzou nějakému fotografovi, který mě vyfotí. Nikdy mě nenapadlo, že já sama budu fotograf, budu úspěšná a vybuduji si určitý respekt tím, co dělám, a ne, že jsem jenom objekt pro někoho jiného. A v tom je ten největší posun.
Takže takový ten americký sen, řekněme?
Určitě. A takové to uvědomění si, že člověk může dosáhnout větších snů, než si kdy vysní, když si za tím jde. V Americe ta rovnoprávnost určitým způsobem je a je tam těch možností více. Doufám, že se to bude i dál neustále posouvat a to, že jako žena nemusím být pouze objekt nějakému fotografovi, ale můžu být sama fotograf a být na stejné úrovni jako Ryan McGinley, který mi napsal předmluvu ke knize a který mě neustále podporuje.
Takže New York je, řekněme, individualističtější?
Určitě a také otevřenější. Je tam mnohem více možností, ale to je také všechno spojené s tím, že to je mnohem větší trh a svět a je tam více příležitostí než v České republice, protože když se to porovná, Česká republika je strašně malinká.
Kdybyste srovnala Čechy a Američany, možná myslím i mladé lidi, jak by z toho Češi a Američané vyšli?
Češi jsou takoví pohodovější a více si užívají život. V Americe je trochu více tlaku na to, nejen uspět, ale vlastně něco dokázat, protože to celé začíná už školním systémem, kde zaplatí hrozně moc peněz za vzdělání, musí pak okamžitě najít práci, aby to začali splácet. Jsou neustále v nějakém dluhu a musí něco dokazovat, takže v tomhle je tam rozhodně mnohem větší tlak. Jinak americká mládež, kdy já tedy vyloženě mluvím opravdu o newyorské, což je velký rozdíl oproti zbytku Ameriky, tak newyorská mládež je hodně otevřená ve všem, co se týče identity, genderu apod.
Jsou Američané liberálnější než Češi?
Mladí určitě, ale potřebovala bych tady ještě teď strávit více času s mladými lidmi.
Jaké pracovní nabídky vám teď přicházejí? Koho zajímavého jste fotila?
Bude vycházet obálka brooklynského časopisu, který se jmenuje Cut a pro ně jsem fotila Kim Gordonovou ze Sonic Youth, což byla krásná příležitost ji potkat. A pak mě čekají nějaké další, které teď ještě nemohu prozradit.
Dobře. Nebudeme vyzvídat.
Ale budu otevírat 4. listopadu další výstavu tady v Praze k 220 letům Akademie výtvarných umění. Byla jsem pozvána jako host a budu tam mít pět velkoformátových fotek, které ještě nebyly nikde jinde vystaveny. Týkají se trochu více genderu. Příští rok už mám naplánovaných 5 dalších výstav, takže budeme zase cestovat.
Co byste doporučila mladým lidem u nás v Česku, kteří by chtěli fotografovat a dostat se někdy na obálku nějakého slavného magazínu? Protože vy jste začínala tím, že jste fotila na svůj mobilní telefon.
To jsem ještě ani neviděla jako fotku. Je to opravdu dávno, kdy jsem fotila na mobilní telefon. Myslím si, že člověk musí dělat to, k čemu cítí nějakou vášeň a co ho baví, to je na tom to nejdůležitější.
Více než třeba ta technika, mít nejmodernější fotoaparát a podobně?
Já pořád o té technické stránce úplně moc nevím ani se nezaměřuji na to, mít nějaké super poslední vydání foťáků. Fotím na point and shoot a analogový foťák, mám tři malé foťáky, dva jsem si koupila právě v Tokiu a jsou to foťáky z 90. let, které fungují na baterku a na film, a to je celé a hrozně mi to vyhovuje. To, aby se člověk dostal takhle blízko k lidem a měl to určité napojení na ně a ten kontakt, tak když takhle vlezete s velkým objektivem, velkým foťákem někomu do obličeje, tak to rozhodně nemá stejný efekt, jako když jdete s malým, co vypadá jako hračka.
To znamená, že to s velkým foťákem ztrácí tu intimitu.
Z mojí zkušenosti ano.
Je někdo, koho byste skutečně chtěla vyfotit?
Tak to bude určitě spousta lidí. Ryana McGinleyho musím brzo vyfotit, když už i on fotil mě, tak teď musím vymyslet nějakou dobrou příležitost, kdy já vyfotím jeho. Pro mě je Ryan vlastně jedna z těch největších osobností ve fotografii.
Vy ale před tím objektivem svým způsobem budete, protože o vás vzniká film v režii Marie Dvořákové, vítězky studentského Oscara, který bude mít premiéru v roce 2020. Bude o holce z Mikulova, nebo spíše o individualistce z New Yorku?
Já vůbec nevím. Točili jsme převážně v New Yorku, ale i v Čechách. Právě Marie jela s námi, když jsem se poprvé vracela po osmi letech domů, jsem proto zvědavá, jak se to tam promítne. Poprvé se na všechno budu dívat trochu zvenku, tak se budeme muset nechat překvapit.
To se určitě necháme překvapit. Marie Tomanová byla naším hostem. Děkujeme za to.
Děkuji.
