Moje Anglie přežila hospodu Na vápenici i brexit

Bylo čirou náhodou, že mi v první den Nového roku padla do ruky sbírka Orwellových esejů Uvnitř velryby, v hezkém penguinovském vydání z šedesátých let (za cenu třiceti pencí!). Je v ní i stať „Anglie, tvá Anglie“, kterou Orwell napsal během německých náletů na Londýn. Nebylo lepšího způsobu, jak zauvažovat nad tím, co všechno se nám odchodem Británie z Evropské unie vzdaluje.

Čta Orwellův esej, přemýšlím i o tom, co Anglie znamenala pro mou generaci Husákových dětí, utvářenou událostmi přelomu 80. a 90. let. Jaké iluze a tužby jsme si se vším anglickým spojovali? Nemohu podat rozbor profesionálního anglisty, jímž nejsem; jde jen o jeden z mnoha pohledů, jejž ale možná sdílí víc mých generačních souputníků.

Orwell ve svém eseji horuje pro anglické ctnosti, ale také nešetří kritikou. Nezůstává jen u klišé, i když je ze seznamu typických rysů anglickosti neškrtá: lojový pudink a červené poštovní schránky se staly součástí Angličanovy duše.

Jeho zobecnění se čtou pěkně a člověk v duchu souhlasí. Angličané nemají zvláštní vlohy pro výtvarné umění, nejsou muzikální jako Němci nebo Italové. Děsí se abstraktního myšlení a „světonázoru“. Je jim vlastní pragmatismus a empirismus. Čech, jehož politická kultura je odkojená drobečkovou prací za starého Rakouska, tu styčné body najít může.

Nad další britskou ctností už Čechovo srdce přímo plesá. Orwell vyzdvihuje Angličanovu slabost pro soukromou sféru, jež se projevuje v zálibách jako zahradničení, filatelie, pěstování holubů, kutilství a luštění křížovek. Určité sklony k normalizačnímu privatismu by tedy Angličan měl.

Zároveň je britská tradice podle Orwella antitotalitární. Protiví se jí veškeré formy kolektivismu a davovosti. Masové demonstrace, uniformy a Gestapo jsou v Británii stěží představitelné. Angličan bytostně nesnáší onen kontinentální policajtský typ, prušáka ve vysokých botách.

Trvalým rysem britské kultury je vypjatý antimilitarismus, jenž ovšem, jak Orwell podotýká, působí vzhledem k válkám v koloniích poněkud pokrytecky. Nevelký význam armády je dán tím, že stálým britským vojskem je vlastně jen loďstvo, které nemůže zasahovat do vnitřních věcí. Existovalo spousta vojenských diktatur, ale žádná diktatura válečného loďstva.

Druhá polovina 20. století, jíž se Orwell nedožil, některé jeho vývody potvrdila, jiné korigovala. Špinavé války v Keni nebo Malajsii ukázaly, že Británie vyváží vojenské zločiny do svých kolonií. Bezpříkladná vlna anglického šovinismu, kterou spustila Thatcherová během války o Falklandské ostrovy, dokládá, že ani britská společnost není vůči svodům davového šílenství zcela odolná.

Civilizovanost a umírněnost, pokračuje Orwell, se v Británii mísí s barbarstvím a zpátečnictvím. Víra ve vládu zákona, nezávislost a férovost soudů je opravdová. Zároveň ale bije do očí zoufalá zastaralost trestního práva, kterou ztělesňoval krutý „popravčí soudce“ (v raném novověku byl soudce i kat často jednou osobou, která si po přečtení rozsudku sňala paruku a chopila se meče). Nezapomínejme, že trest smrti v Británii existoval až do poloviny 60. let a pro pirátství a velezradu byl zrušen až v roce 1998.

Anglie je také zemí nejhlubších třídních rozdílů pod sluncem, snobství a privilegií, ale v okamžiku ohrožení ji prodchne duch jednoty a pospolitosti. Patriotismus nakonec vždycky převáží na třídní animozitou.

Orwell se coby přesvědčený socialista netají k odporem vládnoucí buržoazii, přiznává nicméně, že její nadvláda je většinovou společností přijímána v míře na kontinentě neobvyklé. Konsensus mezi vládci a ovládanými je v Anglii mimořádný. I Chamberlainův appeasement většina britské společnosti podporovala. Veřejné mínění stálo za ním, když se vrátil z Mnichova a mával na letišti kusem papíru zaručujícím „mír pro naši dobu“.

Těžko se dnes nepošklebovat nad pasáží, kde Orwell pranýřuje úpadek britské politické elity, v níž převládali nadutci jako Halifax nebo Eden. Co by asi řekl na dnešní partu zastydlých puberťáků kolem Camerona a Johnsona, kteří způsobem nevídaným přivedli svoji zemi cugrunt?

Orwell by patrně tvrdil, že tento stav je výsledkem dlouhodobé degenerace majetných vrstev. Z činorodých, vynalézavých podnikatelů se stali v lepším případě inkasisté, cizopasící na práci druhých, v horším primitivní bandité na způsob amerických milionářů.

Tento úpadek Orwell vysvětluje konzervatismem elitních soukromých škol (public schools), které duchovně zabředly v 19. století a jen reprodukují snobství a třídní předsudky. Nemohu posoudit, do jaké míry se situace od Orwellových dob změnila. Jasné je, že onen typ povýšeneckého naboba se v britském veřejném životě dodnes vyskytuje hojně. Tane mi na mysli takový pan Jacob Rees-Mogg, náčelník tvrdých brexitářů v Konzervativní straně, dokonalá syntéza arogance moci a peněz a k tomu ještě katolické bigoterie. Přitom se neubráníš dojmu nesmírného pokrytectví, jako by šlo o jednoho z těch bezúhonných pánů, kvůli nimž jsou nevěstince vybaveny zadními vchody.

Obrovská koncentrace moci a majetku v rukou hrstky vyvolených sice přetrvává, je ovšem pravda, že během 20. století se třídní rozdíly postupně otupily. Dělnictvo se začlenilo do celku společnosti, osvojilo si středostavovský životní styl. Chudinské slumy ustoupily komunálnímu bydlení. Orwell v roce 1941 předpovídal, že válka třídní privilegia dále oslabí, což se s výstavbou poválečného sociálního státu částečně vyplnilo. Většina z těchto vymožeností ale vzala zasvé během thatcherovské neoliberální (nebo spíš neofeudální) revoluce .

Některé Orwellovy postřehy historie vyvrátila. Byl by překvapen globálním triumfem britské populární hudby, byť by asi nebyl jejím přívržencem.

Od šedesátých let znamenala Anglie hlavně popkulturu. To naše generace zdědila po rodičích, i když beatlesovské rebelství bylo už dávno vyčichlé, Perný den neskonalá nuda. Silně ale doznívala dekáda následující, která se kontinuitně přelévala do naší přítomnosti (historikové mluví o „dlouhých 70. letech“). Kazetám vévodily Led Zeppelin, The Who, Black Sabbath, Pink Floyd, Sex Pistols, Queen, Dire Straits, Jethro Tull. Jejich zvláštní anglickost jsme příliš nevnímali, nebo ji začali vnímat až později.

Potýkat se s britskou muzikou znamenalo prokousávat se nám nesrozumitelnými texty. Naše znalosti angličtiny byly chatrné, ale byla to velká motivace. Vůbec, ta reálněsocialistická angličtina. Normalizační odříznutí do Západu mělo i tady neblahý vliv, možnost praktikovat angličtinu byla nulová. Vzpomínám si na svou první anglickou učebnici, byla pro samouky a obsahovala nácvik vskutku praktických situací. Třeba jak československý odborář přijel s delegací na návštěvu Británie, kde se ho ujal srdečný a uvědomělý „comrade Smith“.

Na tehdejší naše učitele angličtiny si dnes člověk vzpomene spíš s obdivem – hlavně proto, jak těžké to měli, bez styku se zemí, jejíž jazyk učili. Anglicky vlastně moc neuměli a sami byli spíš pokročilejšími studenty. O to upřímnější bylo jejich nadšení pro angličtinu, a ač nám nemohli předat dovednost v jejím užívání, snad se jim podařilo aspoň zprostředkovat její idiomatický duch.

Skrovný vhled do britské reality skýtaly detektivky, které normalizační televize pouštěla, byly-li nepolitické. Ukazovaly životní styl i „rozpory kapitalistického Západu“, kriminalitu a násilí. Snad to byl po jistou dobu chytrý tah normalizačních dramaturgů, kteří tak vytvářeli protiklad k harmonii dietlovských seriálů. Kultovní statut „Profesionálů“ je mi dnes trochu záhadou vzhledem k jejich přitroublosti; bodovala asi nekorektnost, sexismus a machismus. Drsnost na hraně zákona byla protikladem k neposkvrněnému majoru Zemanovi i ublemcaným moulům z Malého pitavalu.

Orwell se v eseji nedotkl další anglické záliby, totiž sportu. Je o něm ale známo, že se k masovému tělocviku stavěl odmítavě, a nechvalně se vyjadřoval zejména o kriketu. Sportovní klání se může změnit v orgie nenávisti, jak ukázala berlínská olympiáda v roce 1936.

Vývoj mu dal za pravdu. 80. letům dominoval sport a v něm hrála Anglie prim, ovšem hlavně kvůli „rowdies“, což byl v československých médiích nejzmiňovanější britský fenomén hned po „železné lady“. Tragédie na bruselském stadionu Heysel v roce 1985 přinesla perverzní anglofilství českých chuligánů, ještě dnes mi v uších zní sparťanské pořvávání „lývr–lývr–lývrpůůůůl!“.

Poprvé tak byl nahlodán český stereotyp Angličana coby gentlemana holmesovského střihu, v tvídovém úboru s šálkem čaje v ruce. Po našem vstupu do EU eroze tohoto mýtu pokračovala tváří v tvář hordám ostrovních nájezdníků plundrujících pražské hospody a bordely.

Dotknout se skutečné Anglie umožnilo až otevření hranic v roce 1989. Myslím, že pro naši generaci to byl nejdůležitější aspekt všech těch změn. Zobecňovat to nelze, možná šlo o zvláštnost pražských gymnaziálních rádobyintelektuálků, možná jsme tvořili jen nepatrnou sociální bublinu a kdo ví, jak to vnímali dělníci, rolníci, uklízečky a složky pracující inteligence.

Hned první porevoluční léto 1990 se ale houfně vyráželo na Západ, a to byla hlavně, byť nejenom, Anglie. Přední evropské destinace představovaly Londýn, Paříž a Amsterdam, ten hlavně kvůli akvizici omamných látek.

Rád vzpomínám na tu roztomile naivní provinčnost novopečených cestovatelů. Základním táborem naší gymnaziální družiny byla dnes již zrušená restaurace Na vápenici na Újezdě, kde bez okolků nalévali i nezletilým. To léto se z ní stala opravdová dréšajba, kde se netrhly dveře. Odtud se startovalo na Západ, tady se vypilo poslední pivo před cestou do neznáma; sem jsme se vraceli z dobrodružných výprav jako na zaslíbený Mompračem.

Jezdilo se pochopitelně stopem, přespávalo se pod mosty a ve škarpách. Vyzbrojeni jsme byli znamenitou publikací „Evropou s prázdnou kapsou“ a notorickými krosnami s hliníkovým rámem, naplněnými tehdy ještě federálními konzervami bravčového vo vlastnej šťave.

A propos krosny, úplně nepraktické nebyly. Při první cestě do Anglie nám jeden z řidičů, štědrý francouzský dealer, daroval poměrně solidní porci „materiálu“. Tu ale bylo nutné provést přes hranice a nás nenapadlo nic originálnějšího než propašovat ji právě v duté hliníkové kostře jedné z našich krosen.

Nutno podotknout, že anglická hranice byla obávaná. Vracelo se, mezi stopaři z Východu se hledali ilegální ekonomičtí migranti. Čekajíce na prolomení hranic s hašišem v krosně narazili jsme na bratra Slováka, kterého anglická policie vrátila do Calais. Volal nasupeně: „Kurvy, aj do riti sa mi pozerali!“. Mrazilo nás, věru jsme nečekali, že inspekce tělesných dutin, tato ohavná metoda totalitních režimů, bude aplikována v kolébce demokracie. Naši fintu ale Scottland Yard neprohlédl, hranicí jsme zdárně propluli a propašovaný kontraband s rozkoší spotřebovali na upravených anglických trávnících.

Orwell tedy anglického civilního ducha trochu idealizoval. Zase tak neprušáčtí Britové nejsou, jejich bezpečnostní složky dokázali pocestným z Východu pořádně zatopit. Nicméně holé násilí běžné nebylo – což už se nedá říct o policistech francouzských, kteří nás v calaiském terminálu budili přátelským kopancem do žeber. Netřeba ovšem dodávat, že kopanec uštědřený demokratickým policistou je úplně jiná káva než kopanec jeho totalitního kolegy.

Orwellem kritizovanou třídní nerovnost britské společnosti jsme zprvu asi nevnímali nebo prostě považovali za cool, jako všechno nekomunistické. S jeho kritikou elitních public schools si nicméně spojuji jednu čerstvě porevoluční zkušenost.

Netuším, jak k tomu došlo, ale kdosi dohodl družbu mezi naším malostranským gymnáziem a jedním staroslavných ústavem v Kentu. Příjezd mladíků ze zazobaných rodin byl velká senzace; co si, ubytováni v našich panelákových bytech, o čerstvě postnormalizační Praze a nás zaostalých domorodcích asi mysleli, bůh suď.

Pravda je, že jsme brzy našli společnou řeč. Hned první večer jsme britskou delegaci pozvali do hostince U lípy na Arbesově náměstí, té snad nejzaplivanější putyky mezi Újezdem a Andělem (a tam byla konkurence hodně silná). Vzpomínám si, že jeden z mých spolužáků, mimořádně silný hoch, porazil v páce celou hospodu včetně vrchního. Za odměnu náš stůl obdržel pestrobarevné plato lihovin, a tak jsme mohli cizincům mj. předvést, jak se pije tehdy oblíbené „magické oko“. Netřeba dodávat, že naši přátelé byli jak v Jiříkově vidění. Říkám si, kdyby tenkrát s námi U lípy popíjel i pan Rees-Mogg, Evropu by možná pochopil a všechno dopadlo jinak.

Orwell podotýká, že z umění vynikají Britové jen v literatuře. Ta je ale žánrem, jenž nejobtížněji překračuje hranice. Kromě Shakespeara jsou na pevnině angličtí básníci prakticky neznámí, s výjimkou Byrona a Wilda, jichž si ale Evropané cení z nesprávných důvodů.

Druhá polovina století Orwellovu skepsi poopravila. Naše doba, přelom 80 a 90. let, přinesla nevídaný rozmach britské beletrie. Hltal se román fantastický, hlavně Goldingův Pán much, česky už od roku 1968 (mimochodem v překladu Hedy Kovályové, vdovy po Rudolfu Margoliovi, popraveném v procesu se Slánským. Vdovy po obětech stalinismu vůbec hrály v česko-anglických literárních vztazích významnou roli: soudobou českou literaturu, např. Hrabala a Vaculíka, do angličtiny překládala Marian Šlingová, vdova po Otto Šlingovi). Pak přišla mohutná, mě ne zcela pochopitelná vlna tolkienovská.

Statut knih kultovních získaly dva romány ze sedmdesátých let, oba přeložené zkraje porevoluční éry: Burgessův Mechanický pomeranč (1992) a McEwanova Betonová zahrada (1993). Jejich ohromná popularita se nedá vysvětlit jen načasováním českého překladu: násilí, perverze a pocity nicotnosti musely generaci hnětenou pozdně normalizačním cynismem nějak přitahovat. Dobře do toho zapadala i obliba filmů Petera Greenawaye. Co se z Anglie přejímalo, rozhodně nebylo anglicky jemné.

Paradoxní bylo, že v tehdejším ohnisku českého intelektuálního života, na pražské filozofické fakultě, jsi na britské myšlení skoro nenarazil. Velkému zájmu se sice těšila anglistika, považovaná za nejprogresivnější mezi filologickými disciplínami. Anglosaská moderna i postmoderna táhly. Neviditelná za to byla britská filozofie, což nepřekvapilo vzhledem k tomu, jak málo zajímavého toho ostrované v porovnání s Francouzi a Němci ve 20. století vyprodukovali. Platilo to pro většinu humanitních oborů, v tom Orwellova kritika souhlasila.

Kam se podělo britské myšlení? Už v roce 1968 historik Perry Anderson napsal, že britské humanitní vědy obsadila „bílá emigrace“ ze střední Evropy: Wittgenstein ve filozofii, Popper v sociální teorii, Gombrich v estetice, Malinowski v antropologii, Namier v historii, zčásti Hayek v ekonomii, byť v ní si dominantní postavení udržel Keynes. Středoevropané ale neotřásli tradičním britským empirismem, právě naopak: šlo o post-habsburské anglofily, kteří ostrovní averzi vůči teoretickému myšlení, hlavně marxismu, posílili a Británii tak utvrdili v její duchovní izolaci.

Od 60. let se mnohé změnilo, různé formy postmarxismu dnes mají na britských univerzitách silné zastoupení. Domnělý britský empirismus a odpor k teorii ale dobře zapadaly do atmosféry našeho raného postkomunismu, kdy se zavrhovalo všechno, co jen vzdáleně zavánělo Marxem.

Česká politika byla tehdy plná rychlokvaškového huráanglofilství a nebylo snadné se mu ubránit. Britská politická tradice představovala cosi neznámého, z principu nesocialistického, a proto přitahovala. Nuže pohroužil jsem se coby studentské ucho v tichu Klementina do studia anglického politického myšlení, prokousával se parlamentními projevy z 18. a 19. století a zjišťoval, zda to všechno má co říci dnešku.

Vzpomínám si na své tehdejší zaujetí postavou Benjamina Disraeliho, vůdce konzervativců z druhé poloviny 19. století. Jeho spojení tradicionalismu s nonkonformním dandismem, ironickou distancí od posvátných pravd a libertariánským životním stylem jako by vyjadřovalo ono dilema naší popřevratové doby: totiž jak skloubit přirozený hlad po nesocialistické alternativě s radikálně antiestablishmentovým postojem. Protože establishmentem byl „režim“ a bylo nutné být proti němu, i když už bylo dávno po něm.

Tahle iluze vzala brzy zasvé, během prvních porevolučních let se z ní většina z nás vyléčila. Zasvé vzala i tradice konzervativního dandismu (k níž měl nakonec blízko i Churchill), byla pohřbena v maloburžoazním dogmatismu thatcherovské éry. Johnsonův dandismus je už jen plytké pozérství, za nímž nic není.

Zároveň se ukazovalo, že Británie nabízí intelektuální tradice mnohem atraktivnější. Šlo hlavně o specificky anglickou, kulturalistickou verzi marxismu, kterou reprezentovali brilantní historici jako Eric Hobsbawm, Christopher Hill a E. P. Thompson.

Sám jsem k této tradici mohl přičichnout z bezprostřední blízkosti jako pomvěd pozdního profesora Polišenského, nestora dějin česko-britské vzájemnosti. Jeho vršovický byt byl po desetiletí důležitým uzlem našich styků s Anglií, byť jistě ne jediným (zmínku si zaslouží podzemní univerzita zorganizovaná v 80. letech oxfordskou filozofkou Kathy Wilkesovou. Hezky o ní referuje Roger Scruton zde.)

Ještě snad slovo o levičáctví britských univerzit.

Naši vlastenci jásají nad vystoupením Británie z programu Erasmus. K ničemu prý není, studenti se tam stejně jen nakazí neomarxismem.

Toto stanovisko plně sdílím. Sám jsem během svého anglického semestru na přelomu tisíciletí nasával utrejch neomarxismu blaženě a plnými doušky.

Osud mě zavál na reformovanou univerzitu v severském Newcastlu, s jeho tradiční socialistickou kulturou a hlubokou averzí vůči thatcherismu. Nesetkal jsem se tu s tím, co Orwell píše o londýnských salonních levičácích, kteří pohrdají vším britským, „kuchařky si vozí z Paříže a politické názory z Moskvy“. Nepotkal jsem tu zaslepené „neomarxisty“. Poznal jsem provinční, ale zemitou a autentickou levicovou kulturu, umírněnou, solidární a respektující odlišný názor.

Newcastle mi pomohl prohloubit znalosti britského kulturního marxismu, hlavně pochopit obrovský vliv, jejž měl od 60. let v tamním univerzitním prostředí velšský teoretik kultury Raymond Williams. Jeho marxismus byl nedogmatický, nevulgární, noblesní, otevřený podnětům zvnějšku.

Vrátil jsem do Newcastlu po šestnáct letech, krátce po hlasování o brexitu. Město i lidé vyhlíželi evropštěji, ulice lemovaly italské a francouzské restaurace. Okres ale hlasoval pro brexit!

Konejší nás teď různí eurorealisté a profesionální anglofilové, že Británie zůstává v Evropě, že se naše vztahy zlepší, že je to ku prospěchu obou stran, a tak dále. To je, obávám se, naivní omyl a pustá nepravda. Mnoho zlé krve vzkypělo, mnoho jedovatých slov bylo vysloveno. Anglie neodešla po anglicku, ale navýsost neelegantně, za ohlušujícího rachotu. Náprava nebude snadná. Neměli bychom se oddávat falešným útěchám. Musíme projít skutečným, tj. bolestivým truchlením, a k němu Orwellovy eseje skýtají dobrého, byť ne stoprocentně spolehlivého průvodce.

Truchlení znamená ohmatat palčivá místa, vrátit se tam, kde se chybovalo. Mnohé z toho můžeme najít v abdikační řeči konzervativního vícepremiéra Geoffreyho Howa z roku 1990, která se dnes jeví jako manifest umírněného, churchillovského evropanství. Právě ono utrpělo porážku, kterou je nutno vstřebat.