Článek
V době distanční výuky nepřekvapivě narostla doba, kterou děti trávily u počítačů, mobilů, zkrátka před obrazovkami. Vzrostl ale úměrně s tím i počet pacientů, o které se staráte ve vaší ambulanci a kteří mají problémy se závislostí na digitálních technologiích?
Je pravda, že nárůst zaznamenáváme. Schválně jsem se díval do našeho systému, kam si zapisujeme pacienty, které hlásí rodiče. Z větší části to jsou „PCčkáři“, jak jim říkáme. Tedy mobily, tablety, gaming, sociální sítě a podobně. Naše ambulance je ale úplně plná, takže máme čekací listinu.
A je možné říci řádově, o kolik procent narostl počet pacientů?
Odpověď bude složitější, protože tvrdá data získáme až s nějakým odstupem. Když vezmeme jako příklad metanolovou aféru, tak čísla vycházejí až nyní. A to už je několik let za námi. Odhadem to bude nárůst o desítky procent.
Rozumím, že to nelze říci přesně, když i distanční výuka skončila teprve před několika týdny…
Když panovala ta nejpřísnější opatření, tak jsme ještě moc nezaznamenávali vzrůstající trend. Zaprvé jsme po dětech jako společnost opravdu vyžadovali, aby byly připojené na počítačích a mobilech. Zadruhé chudáci rodiče měli vlastní problémy, třeba aby vůbec uživili rodinu. Pro nás začíná být ta situace kritická až v tento okamžik, kdy se opatření uvolňují a rodiče začínají zjišťovat, že dítě nemohou probudit, že nechce jít do školy, školní psychologové volají, že nemají děti ve třídách, protože úplně ztratily řád a režim.
Sice se třeba těší na kontakty se spolužáky, ale jsou už příliš ponoření ve virtuálním světě. Bojím se spíše nastávajících týdnů a měsíců. My jsme to v ordinaci měli vždycky tak, že prázdniny bývaly volnější, co se týče počtů pacientů, ale vypadá to, že letos to tak nebude.
Když se zeptám úplně jednoduše: Jak se do vaší ambulance děti dostanou? Je to výhradně skrze rodiče, kteří volají, že už si neví rady, nebo i prostřednictvím doporučení ze školy, kdy učitelé třeba upozorní na to, že se dítě potýká možná s větším problémem než jen s nutkavou potřebou podívat se na mobil?
Z větší části je to přes rodiče. Ale může to být jak z vlastní iniciativy, tak skrze doporučení školního psychologa nebo metodika prevence. Dělali jsme si k tomu dotazníky a kolem 80 procent volají právě rodiče. Z nějakých dvaceti procent je to pak na doporučení OSPODu (Orgán sociálně-právní ochrany dětí – pozn. red.).
Jakých varovných signálů si mají rodiče všímat v případě závislostí na počítači nebo mobilu?
Na úvod řeknu oblíbenou medicínskou větu: U každého dítěte je to individuální. Pokud ale mám být konkrétní, tak pozorujeme několik rizik. Dítě nebo mladiství tráví například hraním her noční čas. Trochu vychytrale totiž využívají toho, že buď rodič spí, nebo v noci kvůli únavě nedostatečně vyžaduje dodržování hranic. Rodič pak zjišťuje, že dítě přes noc nespí a přes den je spavé, což vidí pak i pedagogové ve škole.
Jaké jsou další faktory?
Druhým faktorem může být zhoršená sebepéče. Dítě, které bylo dosud čistotné, najednou chodí do školy s mastnými vlasy, nedbá o sebe, je mu jedno, v jakém oblečení chodí. Zatřetí přestává uvažovat o jídle. Často se setkáváme s tím, že děti spěchají k počítači, takže do sebe potřebují rychle nacpat nějakou energii, a tak jedí hodně čokolády. Ve velkém proto doma mizí. Nemají totiž čas říct si o jídlo nebo si ho připravit. S tím je spojené tloustnutí, nebo naopak hubnutí dětí.
Projevuje se také velká náladovost, případně i záchvaty vzteku. Nám často volají matky právě po takovém záchvatu. Často bohužel trošku nešťastně vyrvou šňůru od počítače ze zásuvky nebo dítěti klidně vyhodí mobil z okna, protože už jsou úplně zoufalé. To následují ale neuvěřitelné návaly vzteku, které jsou až na hospitalizaci. Protože přijdou ve chvíli, kdy je dítě nevyspalé a celkově rozhozené.
Jde takovému scénáři nějak zamezit?
U dětí, které s rodiči vychází nebo neřeší akutní problém, bych pracoval na dodržování hranic. Třeba, že od osmi už není zapnutý počítač a pouze se čte při žlutém světle. Když to mají rodiny takto nastavené od dětství, tak to všem přijde úplně normální a děti ani nenapadne taková pravidla zpochybňovat. Když už se ale bavíme o našich pacientech, tak vymýšlíme i takové věci, že se třeba notebook v osm nebo v devět hodin odevzdává.
Jakým způsobem se ale pak dá taková závislost řešit v domácím prostředí? Přeci jen po dětech dnes vyžadujeme, aby u počítače, tabletu nebo mobilu trávily významnou dobu, což se výrazně umocnilo ještě v době distanční výuky. Ale chápu, že někteří rodiče mohou v krizové chvíli jednat zkratkovitě, třeba tím vytržením počítače ze zdi, které jste zmínil.
Pravidlo číslo jedna je nezůstávat v té kritické chvíli sám, to bych doporučil rodičům, ale třeba i pedagogům, kteří si neví rady. Jen se tak umocňuje ta zoufalost a bezmocnost a může to vést k tomu, že v návalu vzteku zahodím mobil nebo vytrhnu počítač ze zdi. Vždycky je dobré se poradit. Je si totiž nutné uvědomit, že dítě nehraje na počítači primárně proto, aby ublížilo rodiči. Jemu to skutečně něco dává.
Takové dítě často z velké části neumí pracovat se svým vnitřním světem, se svými emocemi, nedokáže se vyrovnat s realitou, která je pro něj nebezpečná. Tak si to kompenzuje tím, že vystřílí půlku vesnice v nějaké hře. My se pak pokoušíme v poradně rodiče využít jako takovou prodlouženou ruku a snažíme se zjistit, jakou má dítě motivaci třeba k hraní her. Vlastně restartujeme vztah rodiče s dítětem. Ten postupně tráví stále více času s dítětem, třeba jen vedle něj sedí a kouká, jak hraje. A pokouší se ho ptát, co ho na té hře baví, co mu to dává. Tak zjišťuje jeho motivace, pomalu se k němu dostává a odhaluje, co je vlastně za tím hraním.
Vidíte tedy takové závislosti spíše jako důsledek nějakého jiného problému?
Na závislost se vždycky dívám jako na symptom něčeho hlubšího, s čím si člověk nedokáže poradit. Často zjišťujeme, že děti mají nějakou úzkostnou poruchu, depresivní poruchu nebo poruchu chování nebo byly možná šikanované. Zkrátka něco, s čím si nedokáží poradit. Jsou na ně třeba velké nároky ve škole a nedokáží je ustát, tak se stahují ze světa, který je pro ně nebezpečný.
Mohla tedy doba distanční výuky sloužit dětem jako startér právě k rozvoji závislostí, a to třeba u dětí, které by ve světě, který funguje standardně, nic takového řešit nemusely?
Rozložení jakýchkoliv závislostí je v populaci stabilní. My se ale můžeme také bavit o rizikovém chování. Nemusí to být rovnou závislost. Doba to samozřejmě ztížila a nastartovala. Nároky na děti byly neúměrně vysoké oproti tomu, na co byly zvyklé. Ztratily režim i kontakty, byly zmatené z výuky. Co poslouchám v ambulanci, tak pro ně celá doba distanční výuky byla nesmírně složitá, ať to třeba na sobě nedávaly znát.
