Článek
Ve světle – nebo ve stínu, to je jedno – zápolení s nákazou stojí za to si všimnout, jak mluvíme. Já vím, není to to hlavní. Ale přesto: vzpomínková mapa na rok 2020 by bez toho byla slepá.
Tak především – letos nastala velkovýroba zpravodajských titulků, které budoucím generacím odkážeme jako záhadu. Budou nad nimi stát jako nad tajemnými obrazci na náhorní planině Nazca. A marně se snažit pochopit: Čím to ti lidé žili, odkud se to vzalo, co se tehdy dělo?
Například:
Kalousek si dal pivo v zavřené hospodě (Solidní výkon, ale co má jako být?) – Havlíček: V Česku se bude lyžovat (Byla nastolena skidiktatura?) – Ředitel Zoo Brno: Zavřeli nás a nikdo s námi nekomunikuje (Planeta opic?) – Cheb chce upravit vánoční trhy, aby se lidé méně koncentrovali (Nesoustředěnost je přece naopak náš letitý nešvar, tak proč ji na tržišti ještě podporovali?).
Globálním úkazem roku jsou fronty. Dělíme je na fyzické (a ty dále na klasické stojné a na drive-in) a na virtuální (rezervační systémy všeho druhu, pořadníky, online zásilky atd.). Úloha front v životě společnosti rapidně stoupla a povoláním roku se stal manažer/ka front.
Staré dobré jazykové chyby se přizpůsobily novým okolnostem a technologiím. O kolegovi, kterého na online poradě není slyšet, říkáme, že „je hluchý“, úplně stejně jako o telefonu, ze kterého se nic neozývá.
2020: Jak myslíme?
Vydavatelé slavných oxfordských slovníků poprvé odmítli prohlásit za slovo roku jen jedno, protože takovou invazi novot ještě nezažili. Kdyby byly otevřené, po hospodách (česky: v gastro segmentu) by se v rámci volnočasových aktivit řešilo promořování a oplošťování, lockdown a rozvolňování, odběrová místa a navolávání kontaktů, exponenciála a klouzavý průměr a virová nálož a pes. Roušky a nosálové.
Kdo obcuje se zpravodajstvím trochu víc, osvojil si dokonce celá úsloví jako „best in covid“, „ti, co měli přijít, nepřišli“ nebo „vysoké stropy“, které jsou v češtině shodou okolností od roku 2013 v tomtéž šuplíku, jako když se řekne „viróza“.
Na druhou stranu, jiná slova pro řadu lidí ztratila smysl, na prvním místě slovo „docházka“ pro zaměstnance.
Přídavnými jmény roku byla zvolena „masivní“, „robustní“, „rekordní“ a „bezprecedentní“. Osobností přídavných jmen se stal Karel Havlíček. Slovo „subtilní“ bylo zrušeno pro nadbytečnost.
Stejně jako „módu“ diktuje pohodlnost, také v jazyce se rozmohlo nošení tepláků. Jde o jakousi protivnou laxnost, lenost mluvit pořádně i tam, kde by to bylo záhodno a kde bychom to snad ještě čekali, například při televizních vystoupeních veřejných činitelů.
2020: Jak vypadáme?
Že místo „my bychom“ říká „my bysme“ předseda vlády, to se dá vysvětlit nebo i částečně omluvit tím, že není rodilým mluvčím. Jenže on je to už standard, tyhle jazykové tepláky! Takhle mluví pomalu každý! Nedbalost ve vyjadřování je – protože ji máme na talíři od rána do večera – jak říkají chlapi u nás v hospodě, collateral damage boje s covidem. Páč není čas na jazykové hrdinství.
Konverzaci komplikují roušky. Mluvení je obtížnější. Účel, abychom si akusticky rozuměli, je natolik dominantní, že může omluvit i nedbalost nebo nezdvořilost.
Zdravení a odpovídání na pozdrav slovy se stává pracnějším, i proto se šíří polopozdravy „zdravím“ a „dobrej“, jež jsou za normálních okolností patřičné snad jen v okruhu přátel a známých.
A když jeden druhého dobře neslyší, vyzve ho suše „ještě jednou“, což se bere jako regulérní náhražka místo „promiňte, já vám dobře nerozuměl/a, mohl/a byste to, prosím, zopakovat“?
V rouškách je třeba mluvit stručně a hlasitě, to je první pravidlo. Nepárat se s tím. Takové jsou trendy češtiny 2.0 i 2.1.
