Mladé fotbalisty rozmazlujeme, říká trenér mládežnické reprezentace Holoubek

Jak se koukáš na to, že se teď poměrně dost mladých fotbalistů objevuje, nejenom že na soupisce ligových týmů, ale i na to, že doopravdy nastupují?

Pro mě, jakožto pro trenéra ročníku 2003, což je reprezentační osmnáctka, je to velice příjemné, ale říkám – ještě bych očekával, že tam bude více mladších hráčů, ale už i současná situace je pro mě dobrý signál, že se asi něco mění a že ti trenéři přestávají mít strach anebo mají chuť dát mladým šanci.

A nemůže to být také tím, že majitelé některých klubů mohou říct: „Hele, docházejí peníze, nebudeme kupovat, musíme vychovat.“

Tento stav já znám lehce ze Slovenska, kde jsem rok působil, tam se v podstatě touhle cestou ubírá spousta klubů. A pro mě samozřejmě, který rád pracuje s mladými hráči, je to velice pozitivní.

No, spíš to bude i navázáno na to, že peněz ubývá jaksi obecně, vzhledem ke koronavirové pauze a zpomalení hospodářství, takže je to možná i výhled na několik let dopředu, že se bude muset šetřit.

No, ale já si myslím, že právě šetření nebude dobře z toho pohledu, že my potřebujeme ty peníze dostávat do akademií. A tam já spatřuji ještě obrovskou propast oproti zbytku světa, kde týmy, respektive kluby dávají na provoz akademií obrovské finanční prostředky a vychovávají si hráče, kteří jsou pak konkurenceschopní na té top úrovni.

Ostatně ty ses teď vrátil ze Spojených států, kde jsi projezdil značnou část země. Tak jak je to tam teď naladěné na fotbal? Protože přece jenom není to ten nejpopulárnější americký sport, to ani zdaleka ne. Ale na druhou stranu úrovní šel určitě nahoru za poslední roky.

No, Amerika to je úplně jiný svět, je to tam spousta talentovaných hráčů, kteří nejsou tak sofistikovaně vedení, jak to děláme tady v Evropě. Ale všichni ten fotbal mají rádi a já jsem byl u nějakých univerzitních týmů v Michiganu a v Chicagu a musím tedy říct, že mě to překvapilo, aniž by byli úplně tak dobře vedení, ať už tréninkově, nebo trenérsky, tak jsem z nich vždycky viděl tu vášeň pro fotbal. A třeba v těch univerzitních týmech, tam je to tak, že v podstatě hrají univerzitní mistrovství, které hrají například studenti medicíny či budoucí zubaři, a oni to mají spíš k té škole jako koníček, nedělají to primárně proto, aby hráli MLS, aby hráli první ligu, aby se tím zabezpečili…

Možná, že se tomuto způsobu i přiblížíme tady v České republice, protože já tak uvažuji do budoucna, zase se vrátím k penězům, jestli je únosné, abychom tady třeba měli dvě profesionální ligy a ještě spoustu týmů, které platí velké peníze ve třetí lize nebo, řekněme, i v divizi. Možná, že dojdeme k tomu, že druhá liga bude poloprofesionální, z větší části.

To by pro mě jako pro trenéra nároďáku nebylo úplně ideální. Nicméně nyní na svazu vymýšlí takový projekt, který je třeba v Polsku, že bychom kompenzovali klubům to, když dávají do hry mladé hráče. Kdyby se na soupisky klubů dostali 17letí, 18letí, 19letí hráči a hráli by určité procento utkání, minutáže, tak by za to ty týmy byly kompenzovány.

V podstatě jistá refundace.

Můžeme tomu tak říkat. Já si třeba myslím, že ve druhé lize by to spoustě týmům pomohlo. Konkrétně druhá liga je skvělý mezistupínek pro mladé talenty, ale nemáme to úplně vyřešené. Chtěli bychom ty kluby motivovat. Aby mladé hráče stavěly a budou za to mít nějakou finanční refundaci.

Ty jsi působil dlouho i na Spartě, takže samozřejmě dobře vidíš do toho, co se teď na Letné děje, kde se prosazují mladí hráči. Už jsou známá jména, samozřejmě Hložek, Karabec. Sparťané mají podle mě v rukávu další trumf, Matyáše Kozáka. Určitě o něm uslyšíme v nějaké souvislosti velmi pozitivní v nejbližší době. Dá se tedy mluvit o tom, že třeba na Spartě už funguje i trošku jiný systém výchovy mládeže? Samozřejmě ta mládežnická základna je tam veliká, takže je z čeho čerpat.

Já si spíš myslím, že ti lidé na Spartě, za mě v tuhle chvíli Tomáš Rosický, prostě přemýšlí správně a to tou optikou evropských týmů, že prostě když máš takhle dobrou akademii, tak pojďme těm hráčům dávat šanci v prvním týmu, i když ve Spartě je to samozřejmě složité, aby hráči z devatenáctky přicházeli, až na ty výjimky, které jsi tady zmínil, rovnou do A-týmu a zvládali to. Takže oni ještě potřebují nějaký mezistupeň, ale myslím si, že tady ta cesta je prostě úžasná a dává ti to, jakožto trenérovi, takové to zadostiučinění, že ty kluky provádíš od přípravky a oni se ti dostanou do áčka.

To si myslím, že pro ty všechny trenéry na Spartě je úplně obrovský náboj a motivace do práce a já prostě cítím, že to je správné. Díváme se na Ligu mistrů a slyšíme, že v základu nastupuje 17letý kluk. A my říkáme: „Wow, on hraje Ligu mistrů za Paris St. Germain, za Ajax Amsterdam. Tak nebojme se toho a pojďme těm klukům dávat šanci.“ Protože je to dobře pro český fotbal, pro ten klub a samozřejmě i pro nás reprezentační trenéry.

A samozřejmě, že ono to má i ekonomický aspekt, protože vychováš dobrého hráče a pak ho můžeš za tři, za čtyři roky velmi dobře zhodnotit. A zároveň pro mě možná ještě důležitější, že se buduje pouto mezi hráči a klubem. Že oni vědí, že jsou někde doma, že tu šanci můžou dostat.

Určitě a ještě tam je takový ten signál pro hráče, kteří jsou třeba v těch nižších kategoriích, že si řeknou: „Hele, vždyť tady ten kluk výborně pracoval, má talent jako já a on se dostal do áčka. Tak já budu také tak pracovat a chci být ještě lepší jak on a také se tam dostanu.“ Ale když jsou ty dveře do prvních týmů zavřené, tak i motivace hráčů není taková.

Já to teď vlastně trošku můžu srovnat, Spartu a Slavii, a zkusím se na to podívat v tom smyslu, že Sparťané dávají poměrně velkou šanci odchovancům v současné době. Slávisté vlastně teď odchovance v tom prvním týmu, že by pravidelně nastupoval nebo že by přicházel do úvahy jako třeba 12., 13. hráč, nemají. A přitom právě Slavia také byla vyhlášená tím, že si vychovala velkou spoustu velice kvalitních hráčů.

Slavii mám po té pandemii velice dobře nasledovanou a musím říci, že dělá mládež výborně. Stejně jako Sparta, tak i Slavie jsou takové ty nosníky mládežnické kategorie. Mají spousty hráčů v reprezentacích. Ale otázka je toho směru, kterým se chceš vydat, já si myslím, že abys tam měl mít úplně spousty mladých hráčů, tak si to musí v první řadě zasloužit.

Protože mládí není samo o sobě žádná výhoda.

To bych chtěl dovysvětlit, že si myslím, že „jsi mladý, tak pojď hrát“ - to v žádném případě. Ty musíš ukázat, že na to máš, že máš charakter, že prostě chceš, a dokazovat to v tom tréninku a pak můžeš hrát ligový zápas. Takže jako Slavia je v mládeži silná jednoznačně, třeba v ročníku 2003 si myslím, že prostě to je jejich úplně výborně seskládaný a výborně trenérsky vedený tým. Kde je spoustu zajímavých hráčů a že nedostávají šanci? Tak musí Jindrovi Trpišovskému ukázat, že tam chtějí být, protože oni v tréninku samozřejmě jsou. Tak musí prostě přidat, ale tady v těch velkých klubech je to těžké.

Je fakt, že když trenér teď má volbu, hraje o Ligu mistrů a potřebuje vyhrát, tak si asi rozmyslí, dát tam 17letého kluka anebo už vlastně prozkoušeného hráče.

Přesně. Já se dokážu vžít do těch trenérů a jako, aby jim tady Holoubek radil „dávejte tam mladé hráče“, přitom dvakrát prohraješ a jsi vyhozený, to je strašně tenký led. Musíš mít podle mě podporu majitele, podporu klubu, podporu fanoušků, tady v těch velkých klubech, aby si těm mladým mohl pomoct. A občas to prostě nejde. To vnímám.

Chtěl bych se tě zeptat jako odborníka na mládežnický fotbal, jestli se nějak výrazně změnila metodika trénování, jestli už se třeba to, jak trénují mládežnické kategorie, blíží tomu, co vidíme v Salcburku nebo v těch velkých světově proslulých akademiích.

Já tohle spatřuji v tom, že na svazu se udělal takový projekt, nazývá se RFA - regionální fotbalové akademie - kde jsou hráči od 14 a 15 let. Celkově je těchto akademií 10. Do těchto akademií v krajských městech se sjíždí ti nejlepší hráči. A jsou vlastně od pondělí do čtvrtka vzděláváni fotbalem. Mají tam tréninkové moduly, na kterých se podílel Karel Poborský, Pavel Frýbort a reprezentační trenéři, a jsou drilováni k tomu, abychom z nich něco vychovali. Pak existují i nějaké klubové akademie. Z tohoto sytému výchovy já cítím, že přináší ovoce. Ale Petr Havlíček, trenér reprezentační sedmnáctky, si udělal průzkum a k 31. 10. 2019 bylo v druhé české lize jen sedm hráčů mladších 19 let, úmyslně nezkoumal první ligu.

Pro porovnání, v Holandsku jich bylo 40. Nejšílenější číslo, které tam úplně vystřelí, je, že z těch sedmi hráčů, kteří hráli druhou českou ligu, jich nastoupilo do alespoň poloviny utkání nula. Nula. V Holandsku jich bylo asi 16. My bychom chtěli, aby jich tam bylo prostě víc, protože si myslíme, že tady máme fakt šikovné hráče. Naše devatenáctka se s Janem Suchopárkem dvakrát kvalifikovala na mistrovství Evropy. Václav Kotel se sedmnáctkou. Prostě to jsou výsledky…

Tam je ještě potřeba říct, že kvalifikace na tyhle šampionáty je důležitá i proto, že si člověk uvědomí, že to není 24 týmů, které hrajou závěrečnou fázi, ale osm.

Přesně tak. Takže my jsme v mládeži silní. Ale teď potřebujeme, aby nám ti kluci hráli v ligách, protože když nastoupíme proti Nizozemsku, tak 90 procent jejich týmu hraje první nebo druhou ligu. Moji hráči hrají za U19 celostátní ligovou soutěž. A to je prostě znát, ty zkušenosti z dospělého fotbalu jsou alfa a omega.

A myslíš si, že právě to může být tak trošku na vině, i když posloucháš, ať už trenéry, nebo lidi, kteří se motají kolem fotbalu, že naše mládežnické výběry dokážou vlastně uhrát plichtu nebo i porazit velmi silný tým, ale je to díky taktice, díky dobré kondici, ale že chybí trošku ta kreativita, takové to hraní fotbalu?

Myslíš takový ten prototyp českého hráče, takový, že je občas vyčůraný… Já si to úplně nemyslím, samozřejmě, my jako umíme ty kluky výborně připravit takticky. Myslím, že česká trenérská škola je fakt výborně takticky založená. Když vidíš českou ligu, tak bránění dneska prostě umíme…

Posuny po hřišti.

Přesně tak, to zvládáme. Samozřejmě ta kreativita, ty kreativní hráče nějakým způsobem umíme vychovat, ale cítím, že v určitém bodě to potlačujeme na úkor kondice a taktiky. Až na ty výjimky, když se třeba podíváš na Adama Karabce, co umí… A těchto hráčů bychom potřebovali mít podstatně víc.

No, mě třeba u Adama Karabce napadá něco ve smyslu, ono je to tak hezky samozřejmé, že tě nenapadne, že by se ten kluk u toho nadřel.

Jo, jo. No, ale já když prostě teď jezdím po těch devatenáctkách a po těch béčkách, tak tady ty hráče tam vidím také, fakt je tam vidím.

A teď jde o to, jestli můžete působit i na trenéry v klubech, aby jim nechávali tu volnost, aby je nesvazovali úplně 100procentně taktikou, aby je nechali růst.

A teď to naráží na to, co jsi řekl. Když nemůžou tvořit a hrát svoji hru, tak přestanou pracovat. A to právě my nechceme. My chceme, aby pořád pracovali, aby se zlepšovali. To znamená, že ten tlak na ně stejně musíš dát. Najít mezi tím nějakou linku, která by tady to všechno propojila, protože většinou kreativní hráči mají takovou tu tendenci ti z toho utíkat, z toho výkonu, z té práce. Neříkám, že všichni, ale tak jako my jsme Češi, my tohle umíme.

Myslíš, že dneska při tom relativně sofistikovaném výběru a zkoumání hráčů po celé republice, může nastat ještě třeba případ Koller, kdy kluk si kope na vesnici do 18 let a nikdo o něm neví a najednou bum, liga, hvězda, nazdar.

No, už velice těžko, protože dneska v podstatě když fotbalový klub nemá nějakou fotbalovou školičku, tak mu to vezme florbal, vezme mu to basketbal, já nevím, další sporty. Takže dneska už je to fakt podchycené v tom nízkém věku a myslím si, že tady to už nenastane. Ale byl by to krásný případ.

Byly to krásné romantické příběhy. Otázka je, kam vlastně český fotbal, když teď odhlédnu od toho mládežnického, a podívám se na ten dospělý - reprezentační, kam směřuje? Protože já si říkám, že z mého pohledu novináře a komentátora tady vyrůstá celkem zajímavá generace hráčů, nejenom těch 17, 18letých, ale už například dvaadvacetiletých, a říkám si, že za dva, za tři roky, by to fakt nemusel být úplně špatný manšaft.

Tak ta jednadvacítka pod vedením Karla Krejčího, to jsou velmi zajímaví hráči. A s obrovským potenciálem. Já se znovu vrátím zpátky, já prostě věřím tomu, že tady fakt vychováváme a rodí se nám tady dobří hráči. Je to tak. My jim dáváme obrovský servis, od U6 až po U19, mají v podstatě nejlepší trenéry daných ročníků, jsou hezky oblečení, mají krásné tréninkové plochy, mají všechno. A když přijdeš do té devatenáctky a prostě musíš udělat ten krok do těch chlapů.

A do nepohody.

A do nepohody. Přesně tak. A tady prostě je ten problém, ten kámen úrazu. Já si myslím, že je strašně rozmazlujeme. A oni pak neumí udělat ten nejtěžší krok, ten další schod, kdy prostě nemůže jít do áčka, tak ho dáme například třeba do Sokolova, do Varnsdorfu. No, tam už nejsou dva fyzioterapeuti, tam už nemáš všechno krásně připravené a jsou tam třicetiletí kluci, kteří tam prostě chtějí hrát a nechtějí nějakého přivandrovalce, který přišel. Tady ti hráči si s tím neumějí úplně poradit. A tam já spatřuji to, proč nám ti hráči hodně „umírají“ tady v té návaznosti na první týmy.

A úplně na závěr se jako trenéra osmnáctky musím zeptat, mladí kluci, 15, 16, 17 let. Anglie, Rakousko, Německo, Itálie, prostě odcházejí strašně brzo. A teď je otázka, jestli to ty jako trenér reprezentace, pro kterou oni přicházejí v úvahu v nejbližší budoucnosti, vnímáš jako pozitivní moment.

Tak vlastně v tuhle chvíli tam vstupuje rodina a dejme tomu nějaký ten manažer, který jim nastíní nějakou cestu, a pak už je to na jejich vyhodnocení. Jsou tu případy, kdy to člověk zbrzdí, jsou případy, kdy to člověka nějakým způsobem rozvine, ale to uplatnění podle mě z dlouhodobého hlediska, i když bychom všechny ty hráče, kteří odešli, spočítali, kdopak něco hrál a byl v té první lize, tak si myslím, že jich tam úplně tolik není.

Já si myslím, že to vytržení od rodiny a z toho svého mateřského klubu není úplně vhodné, ale říkám, to je fakt věc úplně každého a ti kluci, kteří odešli, tak pak ti řeknou, že tam vyspějí, oni se tam naučí v cizím prostředí jazyk, naučí se tam nějakým způsobem komunikovat, rvát se o to svoje místo. Ale já si myslím, že bych s tím počkal a spíše bych se snažil soustředit na ten český rybníček, na českou soutěž a pak dělat ten následný krok.