Článek
„Uspořádal jsem dopitnou a v sobotu jsem skončil. Mrzí mě to, ale už jsem neviděl žádné jiné východisko a není na co čekat. Mít v této době hospodu je sebevražda a já ji na sobě nehodlám dál páchat,“ říká Tomáš Dudek, který začal provozovat pivnici Na Hrázi ve šluknovském výběžku před dvěma lety.
Do vlastního podnikání se pustil po téměř dvacetileté praxi v gastronomii. Po studiu střední hotelové školy nastoupil do pražského hotelu Don Giovanni jako číšník a po pár letech se vypracoval na vedoucího konferenčních banketů. V roce 2009, po příchodu finanční krize, kdy začaly svůj byznys i personál zeštíhlovat také hotely, odešel do Německa, kde pracoval na plný úvazek jako barman v hotelu v Bad Schandau.
K hlavní práci však chtěl mít i něco vlastního, spíš pro potěšení svých blízkých a sousedů, s nimiž ve Šluknově žije. Hostům chtěl ukázat, že i na malém prostoru lze vybudovat podnik, v němž bude lidem příjemně. A tak si pronajal hospodu, o kterou tehdy neměl nikdo zájem a kvůli nevyhovujícímu hygienickému zázemí ho od toho každý zrazoval.
Podnikatel se však odradit nenechal, začal ji zvelebovat. Zařídil nové toalety a venku vybudoval posezení s ohništěm a koutkem pro děti, u kterého přes léto pořádal koncerty místních kapel, jako je například Kabát Revival, Lucián či Hard Colony. Do vybavení pivnice investoval 70 tisíc korun.
Ve vnitřku pivnice s kamny a klavírem mohlo před omezením provozu kvůli covidu-19 sedět 45 hostů a stejný počet mohl popíjet i venku. Po osekání chodu hospod mohl podnik nabídnout místo 20 lidem.
Teď je všemu konec. „Je pro mě hořké sousto to vzdát, ale nemám na vybranou. Stát mi nastavil takové podmínky, které nejsou slučitelné s tímto podnikáním. Mám dluhy a už je nechci dál navyšovat a ohrožovat mrtvým byznysem svou rodinu,“ vysvětluje provozní, po jaké úvaze k zavření hospody došel.
Pro podniky, které porušují vládní opatření, má sice pochopení, ale touto cestou jít nehodlá. „Nechci, aby se mi navyšovaly další problémy nebo dluhy. Ti, co otevírají přes zákaz, jsou hazardéři,“ je přesvědčen Dudek.
Sedmatřicetiletý hostinský nyní dluží na nájemném i na doplatcích státu zhruba 70 tisíc korun. Další desítky tisíc však možná bude muset ještě vydat, protože o opuštění pivnice měl pronajímatele vyrozumět půl roku dopředu, a nájemné tak bude možná muset platit další šest měsíců. Dudek však až do posledního vládního opatření doufal, že se mu podnik podaří udržet. Po otevření hospod, které trvalo pár dní, než ho vláda opět přiškrtila, však ztratil všechnu naději.
S ním ji ztratila i jeho žena a děti. „Nemůžeme mít otevřeno, a tak nemáme korunky,“ vysvětluje si čtyřletá Terezka, proč už si nebude s tatínkem dávat limonádu u kamen.
„Trvalo to, než se hospoda rozjela, a teď je všechno pryč. Je to obrovské zklamání. Bylo nám tu dobře a zůstanou jen vzpomínky. Beru to jako nepochopitelnou komedii naší vlády spojenou s absurdní likvidací našeho podnikání,“ říká žena hostinského Anna Luňáková.
Těžko se s koncem pivnice loučí také hosté. „Hostinský vybudoval hospodu takřka z ničeho. Nikdo nevěřil, že to dokáže a ustojí. Nevzdal to. A když vláda otevřela restaurace a jemu svitla malá naděje, tak po pár dnech bylo zase vše jinak a on musí končit. Je to hrozná škoda. Likvidovat postupně všechny drobné podnikatele, to se státu opravdu povedlo,“ říká ironicky Milan Bilý, který se zúčastnil víkendové dopitné.
Podle Dudka přitom mohly podniky zůstat na živu celkem jednoduše. Stačilo dodržovat všechny rozestupy, hygienická opatření, větrat a pouštět do hospod jen zarezervované zákazníky a tím mít přehled o hostech, kteří popíjeli spolu a v případě potřeby by pak bylo jednoduché předat hygieně jejich údaje.
„Hospoda není holubník a nikdy nebyla. I dnes může hostinský odmítnout podnapilého hosta, a tak by nebyl problém odmítat lidi po naplnění kapacity. Hospoda by pak mohla být otevřená bez omezení,“ konstatuje podnikatel.
Dopitná, která trvala od minulého čtvrtka do soboty, vynesla hospodě na tržbách sedm tisíc korun. Na skladě pivnice zůstaly nedopité kořalky a pivo v hodnotě zhruba pěti tisíc korun. Co s nimi bude hostinský dělat? „Pivo dopiju s rodinou a zakolkované kořalky použiji jako univerzální platidlo za právní protislužby a při vyklízení.“
Po zavření hospody si bude Dudek hledat obživu jinde. „Pokud se opět rozvolní provoz v Německu, vrátím se tam na pozici barmana. Ale nepředpokládám, že se tak stane dřív než na Velikonoce. Jinak mám příslib nastoupit do školní jídelny jako pomocný kuchař,“ říká.
Počítat však musí ještě s tím, že patrně bude muset zaplatit několik desítek tisíc také pivovaru Cvikov, se kterým měl dvouletou smlouvu o objemu vytočeného piva a dostal na to před dvěma lety podporu. Smlouvu podnikatel až do příchodu covidu-19 bez problémů plnil, ale uzavírky stanovené vládou mu nedovolily dvouletý plán naplnit.
Zda pivovar bude svým zákazníkům finanční podporu za prodej piva odpouštět, nebo ji bude striktně vyžadovat zpět, není zatím jasné. Společnost zatím redakci Seznam Zpráv Byznys na zaslanou otázku neodpověděla.
Pivnice Na Hrázi je konkrétním případem úpadku hospod. Podle Asociace malých a středních podniků a živnostníků ČR (AMSP ČR) prodělá letos takový scénář tisíce gastronomických podniků. Loni jich na trhu bylo 35 tisíc, zaměstnávaly 150 tisíc lidí a do ekonomiky přinesly 195 miliard korun.
Z údajů pokladního systému Dotykačka vychází, že před opětovným otevřením hospod fungovalo na výdejním okénku asi 40 procent všech gastronomických podniků. Po otevření hospod se jejich počet navýšil na 70 procent. Zhruba třetina tak zůstala zavřená.
Podle Luboše Kastnera, který má v Asociaci malých a středních podniků ČR na starosti restauratéry, to neznamená, že všechny hospody nezařazené do pokladního systému už nefungují či nemohou otevřít provoz, pětina podniků však podle něj letos v zimě skončí. „Je to střízlivý odhad a koho dalšího to položí příští rok, je v tuto chvíli ve hvězdách,“ dodává Kastner.
