Článek
Králem fotbalové Evropy v covidové éře jsou Italové. Finále vyhráli po anglickém prokletí, tedy po pokutových kopech.
Vyvrcholení turnaje, které se hrálo ve Wembley, začal gólem v 2. minutě Luke Shaw, obránce, jemuž na vítěznou střelu nahrál jiný bek, Kieran Trippier.
Čekalo se, že zápas o titul bude opatrný, ale branka prakticky z první akce změnila rozložení sil hned zkraje mače. Dobývat branku soupeře museli Italové. V průběhu prvního poločasu se do vyložené šance nedostali, ale v druhém už ano. Po rohovém kopu a dorážce vyrovnal další obránce – v 67. minutě stoper Bonucci.
Po vstřeleném gólu se lepší v zápase zdáli Italové, Anglie spíš bránila, ale nikdo už branku v základní hrací době vsítit nedokázal.
Totéž se stalo v prodloužení, v němž se hrál tvrdý, nesmlouvavý fotbal, k němuž možná až příliš volným metrem přispěl i nizozemský rozhodčí Kuipers.
V penaltové loterii byli šťastnější Italové, zvítězili v nich 3:2, za Angličany neproměnili Saka, Rashford a Sancho.
Anglie propásla šanci stát se šampionem podruhé v historii. V roce 1966 vyhrála doma mistrovství světa, nyní poprvé mohla Evropu také prakticky doma (na venkovní hřiště musela vzhledem ke kritizovanému systému šampionátu jen jednou, do Říma).
Český tým v turnaji došel do čtvrtfinále, což se především díky vítězství nad Nizozemskem v osmifinále hodnotí jako úspěch. Patrick Schick se stal jedním z výrazných postav mistrovství, nastřílel pět branek, jednu z nich – dalekonosnou střelu z půlky proti Skotsku – mnozí považují za gól turnaje.
