Článek
Majitelé, kteří pocházejí se sklářské rodiny s více než stoletou historií, jsou vývojem za poslední měsíce sami zaskočeni. To, co prý ještě v lednu vypadalo jako smělé plány, je dnes realitou.
„Pravděpodobně je to způsobeno tím, že lidé zatím mají finanční rezervy, a novinka je to, že mají čas. Jsou doma a nejspíš manželky přiměly své muže, aby obnovili koupelny a zrekonstruovali věci, na které nebyl čas,“ vysvětluje důvody růstu Lucie Hronová, jednatelka firmy Amirro.
Amirro
Navazuje na tradici sklářské rodiny majitelů od roku 1799.
Zaměstnává okolo 120 lidí.
Ve výrobě pracuje více žen než mužů, což není ve výrobních firmách běžné.
Je členem Hospodářské komory ČR a Asociace sklářského a keramického průmyslu ČR.
Letošní rok, kdy firmy obracejí každou korunu a shánějí zakázky, by pro čelákovické mohl skončit s výsledkem až o sedm procent lepším oproti loňsku. Majitelé odhadují, že obrat se přiblíží k pro ně rekordním 180 milionům korun.
Úspěch je vykoupen problémy
Úspěch ale s sebou nese i potíže. Společnost se přiblížila k hranici svých kapacitních možností. „Zrovna teď jsme na bodě, kdy se musíme rozhodnout, jestli začneme trošku brzdit, prodlužovat dodací termíny. Pravděpodobně nás to donutí, abychom nezačali dělat chyby a nešli na úkor kvality. Ne že bychom někoho chtěli odmítnout, to v žádném případě, to si určitě nedovolíme,“ vysvětluje v továrně na výrobu zrcadel pro Seznam Zprávy Lucie Hronová.
Paradox je, že s většinou zákazníků nemá firma písemné smlouvy. „Znám je všechny osobně, téměř se všemi jsem se setkala. Naše vztahy se zákazníky jsou založeny na osobních vztazích, my nepotřebujeme mít mezi sebou písemné smlouvy, protože prostě platí to, co si slíbíme a na co si podáme ruku,“ popisuje těžko uvěřitelnou praxi v roce 2020 jednatelka firmy, která z 82 procent vyváží produkci do Německa. Výjimkou podle ní jsou jen nadnárodní korporace, které smlouvy vyžadují.
Lidi máte? A to je pořád dokola…
Základem ale je – stejně jako všude jinde – mít dostatek lidí do výroby. A to je i pro Amirro velký problém. Na inzeráty lidé sice reagují, ve finále ale z třiceti, čtyřiceti uchazečů zůstane jeden.
„My tady teď zaměstnáváme cizince, sháníme, prosíme lidi. Bereme každého, i když už na první pohled je na něm vidět, že už zítra nepřijde. Musíme to ale zkusit,“ vypráví ve své kanceláři ve středočeských Čelákovicích Pavel Holejšovský, jednatel firmy a otec Lucie Hronové. Firmu jí před časem k vedení předal. „U nás zkrátka koronavirus zaúřadoval úplně naopak než třeba v turistickém ruchu,“ dodává.
Podíl na obratu firmy
60 % – výroba komponentů pro výrobce nábytku,
25 % – výroba hotových „konfekčních“ zrcadel určených pro prodej v maloobchodní síti (hobbymarkety, nábytkářské řetězce, sanitární řetězce jako SIKO nebo Koupelny Ptáček a drobné prodejny a koupelnová studia)
3,5 % – individuální zakázková výroba
3 % – opracování hran skleněných pilníčků
2 % – komponenty pro luxusní svítidla a lustry
„Lidi u nás většinou nevydrží, přece jenom je to fyzicky náročná práce, je to hlučné prostředí,“ doplňuje dcera. A přiznává, že netuší, jak tato situace dlouho potrvá.
„Vůbec nevím, čemu bych vlastně měla v tuto chvíli věřit. Pokud bych se měla dívat na signály od našich zákazníků, je svět úplně růžový. Je líp, než kdy bylo, a pořád tak bude. Samozřejmě mi ale vnitřní skepse napovídá, že to nebude mít dlouhého trvání. Rezervy se vyčerpají dřív nebo později, takže já sama jsem přesvědčená, že tahle situace skončí,“ říká žena šéfující největší výrobě zrcadel u nás.
