Miroslav Žbirka po zhlédnutí dokumentu Meky: Nevím, kdo na tom plátně je

Celý rozhovor si můžete pustit v audiu:

Mám ti říkat Mistře nebo budeme používat výraz Meky?

Těch jmen mám víc, ale jedno mě překvapilo. Na Václaváku jsem slyšel: Podívej, Miroslav Žbiro! To mě zaskočilo. (smích)

Vzhledem k tomu, že často jezdíš do Londýna, do Anglie, posloucháš anglická rádia, baví tě sledovat, jaké jsou trendy? Kam se to vysílání posunulo?

Já teď tak často v Londýně nejsem, ale většinou ta rádia vnímám podle toho, jaký taxikář mě veze. Jsou takoví, co poslouchají fotbal, pak poslouchám, jak hraje Manchester… Někde jinde jsou zase hitparády, někdo má Magic Radio a v podstatě dnes je takových možností, které jsme my vůbec neměli. Já si pamatuji, že shánět nové nahrávky bylo strašně těžké. My jsme v Bratislavě poslouchali Ö3, Vídeň.

Tam jste to měli blízko.

Ano. Dnes je přístup ke každé novince a já z toho mám radost, že to takhle je. Vždyť my žijeme v kouzelném světě.

Mně se vždycky líbilo, ať jsem v Londýně sedl do jakéhokoliv taxíku a hrálo tam jakékoliv anglické rádio, tak jsem vždycky záviděl, jak hrají dobrou muziku.

A jak dobře umí anglicky! (smích) Když je tam člověk dlouho, jako můj syn, tak se mu to může přejíst. Já jsem si k němu jednou sedl do auta a on měl puštěnou klasickou hudbu. A přitom je muzikant a hraje tam. Takže já seděl v Londýně se synem a hrál Chopin. To byl úplně nejbizarnější zážitek, co jsem s ním zažil.

Teď o tobě vznikl dokument. Plánuješ s ním jet na speciální roadshow, která bude kombinací projekce filmu o tobě a zároveň tvého hraní…

Myslel jsem, že jsem už všechno zažil, nicméně toto jsme, tuším, ještě nikdy nedělali. Šimon Šafránek natočil dokument Meky, my ho budeme promítat a po tom filmu ještě slezu z plátna a zahrajeme.

Já jsem si vytáhl jeden z takových headlinů a ten o tom dokumentu říká, že je to upřímný portrét legendy. Cítíš to tak?

Já bych to nerad komentoval – to není moje práce. Mně připadalo i hloupé, že bude někdo točit, navíc osobnost typu režiséra Šimona Šafránka, film o mně. Celé to začalo tak, když mi telefonovali, že by potřebovali do filmu King Skate nějaké moje písně. To jsem samozřejmě velmi rád odsouhlasil a potom jsem se byl podívat na premiéře v Karlových Varech. Tam musel někdo se Šimonem dojednat, že bych možná byl zajímavou postavou pro jeho další dokument, protože chtěl dělat něco o hudbě. Asi získal nějaký vztah k nahrávkám, které použil ve svém filmu, a tak to celé začalo. Od začátku to byl jeho film.

Dostal jsi předtím nabídku, že by o tobě někdo natočil dokument?

Tak dlouhý film asi nikdo nechtěl točit. Většinou mi nabízeli něco, co bych nazval medailonem. Ale tohle je osmdesát minut. Že to bude celovečerní film, jsem ze začátku ani nevěděl, protože se to natáčelo asi rok a půl na střídačku. Šimon Šafránek se se mnou nejprve učil ty rozhovory dělat, protože když mi někdo řekne, že je zapnutá kamera, tak mluvím jinak. Takže použil fintu, že mi neřekl, že je kamera zapnutá a tím, že jsem to neřídil, nekontroloval a viděl jsem to až na kontrolní projekci, tak jsou tam takové ty vedlejší věty, které bych si byl býval rozmyslel. Ale je dobré, že tam jsou.

Zase tě lidé poznají i trošku z jiného úhlu než z toho, ze kterého tě třeba znali doteď…

Ano. A to je pro mě ta záhada, že já nevím, kdo na tom plátně je. Já jsem to viděl jen dvakrát a neumím to posoudit úplně objektivně. Já jsem jen rád, že si to našlo cestu k divákům a lidé na to chodí, protože dokumenty nemají obvykle takové štěstí, obzvlášť v takovéto složité éře, ve které žijeme.

Když si dokument viděl, bylo tam něco, kdy sis zpětně říkal, že tam něco chybí nebo naopak přebývá?

Já jsem se s mnohými shodl na tom, že se na to člověk musí podívat ještě jednou, protože to je v takovém tempu, že jsem to nestihl vůbec kriticky zhodnotit. Režisér se tam třeba zastaví u toho, jak jsme s Laco Lučeničem kráčeli proti větru, což jsem si tak úplně neuvědomoval. My jsme začali dělat elektronickou hudbu ve chvíli, kdy na to uši posluchače ještě nebyly připravené, ale my už byli nedočkaví. A samozřejmě pak mí posluchači, zvyklí na Múr našich lások, se s námi tak rychle nestihli přepínat. Do těch osmdesáti minut dostal Šimon Šafránek hodně a hlavně do toho dostal svůj pohled.

Překvapilo tě, jak režisér sehnal archivní záběry?

Ano, hlavně mě překvapila jeho obětavost. Já jsem ho vídával, jak mu Katka (manželka Kateřina Žbirková, pozn. red.) nakládá kazety. To byl takový náklad, že jsem si říkal, že je chudák. Z toho filmu ale cítím, že se na to podíval, protože jsou tam nečekané věci.

Ty jsi několikrát složil hudbu pro film, teď naposledy jsi přispěl skladbou k filmu Perinbaba 2. Je těžké pro tebe rychle přešaltovat, když děláš písničky pro sebe a najednou je to do filmu?

Je to oříšek. Je to taková dost háklivá záležitost - mě Juraj Jakubisko pozval k sobě do studia, kde mi promítl obrázky z filmu. A pak vznikla tahle situace s koronavirem. Právě v tom období, kdy jsem měl napsat tu píseň, mi bylo oznámeno, že nemohu jet do Bratislavy, že jsou zavřené hranice, že mě nepustí. Takže se dostavil takový pocit, nejprve křivdy, protože to my, Slováci, máme jako normální věc. (smích) Potom mne ten pocit křivdy opustil a začalo mi to být líto, že nemůžu jet na Slovensko. Tak jsem si sedl ke klavíru a myslím si, že hrála roli emoce, že najednou mi to Slovensko připadalo také vzdálené, a už jsem se rozjel. Pak přišel i text, který s tím absolutně koresponduje.

Máš za sebou velké koncerty se symfonických orchestrem, máš za sebou různé acoustic tour a myslím, že jsi absolvoval víceméně všechno, co může muzikant udělat. Je ještě něco, co bys ještě rád zrealizoval?

Musím se ti přiznat, takhle do mikrofonu, že ve Wembley jsme ještě nehráli, ani fotbal, ani naše písně… (smích) Ale faktem je, že natáčet ve Studiu 2 v Abbey Road, to jsem zažil.

Nějaké věci jsem zažil, některé mě pravděpodobně ještě čekají, třeba koncert v O2 areně. Navzdory tomu nejvíc diváků jsem měl doma při natáčení na mobil ze zkušebny. Když začala koronavirová éra, tak nebyla jiná možnost než se připomenout posluchačům tímto způsobem. A takhle jsme měli 500 tisíc diváků.

Nevím, co mě teď čeká v Británii. Budu nejradši, když budu moct najít čas a vydat nové album, protože ani to není samozřejmost. A jsem strašně vděčný, že ještě zažívám nové věci a stále mě pravděpodobně nové čekají. A nemusí to být zrovna Wembley…