Milovaný i nenáviděný. Zimbabwe se loučí s mužem, který zemi vládl třicet let

Muž, který bojoval proti západnímu kolonialismu a měl jít vstříc demokracii. Proměnil se ale v diktátora, který šlapal po lidských právech a kdysi prosperující zemi uvrhl v ekonomický odpadkový koš a existenční krizi. Na státní pohřeb Roberta Mugabeho dorazili do Harare mimo jiné prezidenti Jihoafrické republiky a Keni Cyril Ramaphosa a Uhuru Kenyatta.

„Odložme dnes naše neshody a spojme se, jak si pamatujeme z minulosti a jak nahlížíme do budoucnosti, jako jeden hrdý, nezávislý a svobodný národ,” napsal v sobotu na Twitteru nynější zimbabwský prezident Emmerson Mnangagwa.

Sobotní státní obřad se koná na národním stadionu v Harare, který dokáže pojmout až 60 000 lidí. Ze zveřejněných snímků a z televizních záběrů je patrné, že kapacita stadionu nebyla zdaleka naplněna.

Robert Mugabe zemřel před týdnem ve věku 95 let. Příběh autoritářského exprezidenta Zimbabwe doprovází dvojakost a rozporuplné reakce. O dvou tvářích Mugabeho se Seznam Zprávám zmínil i bývalý český velvyslanec v Zimbabwe Jaroslav Olša ml., který se s Mugabem několikrát osobně setkal.

Svržení bělošské nadvlády v 80. letech mělo pro tehdejší Rhodesii znamenat naději. Slibovaná demokracie a mír se ale proměnily v násilí, korupci a hospodářskou pohromu, ze které se země nevzpamatovala dodnes.

Robert Mugabe otevřeně kritizoval Západ, koloniální velmoci a zejména pak Spojené království, které si tehdejší Rhodesii drželo jako součást svého koloniálního impéria. Se svými politickými oponenty zacházel brutálně, tehdy prosperující Zimbabwe stáhl do ekonomické pasti. Navzdory tomu všemu byl ale úspěšný v získávání podpory dalších afrických vůdců.

„Jeho role v Africe je dvousečná. Na jednu stranu se zasloužil o boj proti kolonialismu a apartheidu v tehdejší Rhodesii. Na straně druhé jeho aktivity za posledních 20 a 30 let spolu s neoblíbeností jeho manželky kazí jeho pověst na panafrické scéně,“ říká afrikanista Jan Záhořík.

O jisté dvousečnosti se zmínil při vzpomínkách na osobní setkání s prezidentem Jaroslav Olša ml., bývalý český velvyslanec v Zimbabwe a autor knihy Dějiny Zimbabwe.

„Nejdéle jsem s ním hovořil po předání pověřovacích listin v květnu 2000 a pak ještě několikrát. Při prvním setkání, které proběhlo v době, kdy se krize v zemi teprve zvolna rozjížděla, byl velmi příjemný a přátelský. Byl to milý rozhovor se vzdělanou osobou s širokým rozhledem. Naše další setkání byla už jenom krátká a spíše náhodná,“ popsal Olša ml. své dojmy z bývalého prezidenta. Zažil jsem i jeho odvrácenou tvář prchlivého despoty. Někdy kolem roku 2005 se mu viditelně nelíbilo, že diplomatický sbor na jedné z formálních akcí u příležitosti boje za osvobození země od „bělošského“ útlaku zastupoval „bílý” velvyslanec, řekl pro Seznam Zprávy.

Svůj negativní postoj vůči západním koloniálním mocnostem dával Mugabe často najevo. Jeho kritický projev vůči vedení Rhodesie, kdy nazval premiéra Iana Smithe zastávajícího nadvládu bílých „kovbojem“, ho stál deset let svobody. Do vězení byl za „podvratný projev” poslán v roce 1964.

Rok po propuštění z vězení odešel do Mosambiku a vedl v Rhodesii guerillovou válku proti vládě bělošského premiéra Iana Smitha. Během tehdy probíhajících a krutých jednání za nezávislost země Mugabe vyčníval jako nejmilitantnější a nekompromisní černošský vůdce. Jako prostředek pro vyřešení situace ve státě viděl zbraně. Jeho vyjednávací schopnosti ale byly nepopiratelné a přinesly mu respekt mnoha jeho bývalých kritiků. Válka vyvrcholila vznikem Zimbabwe s novou ústavou a vyhlášením voleb v roce 1980.

V předvolebním boji si šel Mugabe pro vítězství. Hlasování tradičně doprovázelo obviňování a zastrašování stran navzájem a Mugabeho strana si zajistila pohodlnou většinu. Po jeho vítězství si spousta bělochů začala balit kufry, připravena opustit zemi, píše BBC. Černošské obyvatelstvo slavilo v ulicích.

Vnímání Mugabeho osobnosti se v průběhu času ale měnilo i u černošského obyvatelstva napříč vrstvami. „Zimbabwská společnost byla vždy rozpolcená – zatímco nejchudší vrstvy jej vnímaly díky pečlivě budované image jako velkého osvoboditele, městské obyvatelstvo jej přijímalo hodně s rezervou,“ vysvětluje bývalý diplomat Olša ml.

Zpočátku nový premiér vystupoval smířlivě a jeho rétorika byla mírná. Získal si náklonnost i mnoha svých odpůrců. Sliboval vládu bez viktimizace a bez znárodňování soukromého vlastnictví. Za svou misi považoval usmíření. Ve své hospodářské politice chtěl mísit soukromé a veřejné investice. Jako premiér ale často obhajoval jen zájmy vlastní strany.

Na jednu stranu hlásil boj za demokracii, na stranu druhou neustále utlačoval politickou opozici. V polovině 80. let došlo k masakru etnické skupiny Nbele, která byla považována za podporovatele jeho politického soupeře Nkoma.

„Směřoval od počátku k cíli mít zemi plně ve svých rukou, a to za každou cenu. Svět se v něm zmýlil, když viděl jeho vstřícné kroky vůči bělošské menšině po vyhlášení nezávislosti v roce 1980, kterou skončila krvavá válka za osvobození, ale současně přehlížel jím – když ne řízené, tak jistě schvalované – masakry černošské ndebelské menšiny na jihozápadě Zimbabwe,“ komentuje Olša ml.

Mugabe se roku 1987 stal prezidentem a zůstal jím dalších třicet let.

Jeho oblíbenost a podpora okolí ale postupně vzala za své. Podle Olši ml. s prohlubující se ekonomickou krizí se „od něj odvracelo stále více jeho bývalých podporovatelů – což bylo vidět v době, kdy byl (v roce 1987) odstaven z prezidentského úřadu”.

Jedním z kroků do ekonomické propasti byla pozemková reforma.

Dohoda z roku 1992 měla zajistit etnickou rovnováhu mezi vlastníky půdy a přinést spravedlnost v rozdělování půdy mezi černošské farmáře a Zimbabwany evropského původu. Britská i americká vláda dokonce nabízela bílému obyvatelstvu odškodnění za půdu, kterou byli ochotní prodat za účelem usmíření.

Podle afrikanisty Jana Záhoříka bylo pravým cílem pozemkové reformy uspokojit válečné veterány, kteří byli s Mugabem spojenci už z dob boje proti apartheidu.

„Tou dobou bylo Zimbabwe navíc zapojeno do války v Demokratické republice Kongo a bylo třeba uklidnit rozvášněné hlasy. Mugabe přišel s plánem pozemkové reformy. Byla za tím notná dávka pragmatismu spíš než nějakého rasistického jednání. Domnívám se, že si musel být vědom mezinárodních důsledků, byť nedomyslel skutečný dopad, který byl brutální.“

Pokračování pozemkové reformy v roce 1992 přerozdělilo půdu více než 4500 bílých farmářů vlastnících nejlepší části země mezi bezzemky.

„Prý, že Mugabe řekl, že ze země vyžene bělochy, kteří byli hlavními pozemkovými vlastníky, a pozemky a peníze dá těm, kteří ho kritizovali za to, že neprovádí dostatečnou afrikanizaci zimbabwské ekonomiky,“ řekla pro Seznam Zprávy afrikanistka Linda Piknerová. Podle jejích slov byla výsledkem reformy katastrofa, hyperinflace, naprostý rozklad „jakžtakž” fungující ekonomiky. „Pro peněženku se začalo používat označení Mugabeho batoh, protože hyperinflace je taková, že je třeba neustále tisknout peníze s dalšími nulami,“ dodává.

Ekonomika země se od roku 2000 začala propadat. Odešli zahraniční investoři a společnosti ochotné se Zimbabwe obchodovat. „Lidé v Harare už byli proti němu, chtěli reformy. Země měla potenciál být velmi úspěšná a ekonomicky soběstačná. Dobré klima, historicky vyznamný producent tabáku, skvělá příroda, památky. Ale Mugabe se choval tak, že i společnost British Airways jednu dobu zrušila linku z Londýna,“ dodává Piknerová.

Kombinace pozemkové reformy, populismu a Mugabeho jednostranného zájmu z kdysi bohatého zemědělství a ekonomiky Zimbabwe udělala zemi závislou na cizí pomoci. Bohaté hospodářství se rozpadlo a Mugabe začal být svými kritiky obviňován z přerozdělování farem mezi své známé spíš než mezi chudé venkovany.

Mugabe i celé Zimbabwe se dostávali do stále větší izolace.

Spolu s rostoucí inflací docházelo k čím dál častějším protestům. Mugabeho vláda musela zajistit pořádek. Po jednom z takových „zajišťování pořádku“ v květnu 2005 došlo k zatčení asi 30 000 pouličních prodejců. Celá chudá města byla srovnaná se zemí. Na 700 000 Zimbabwanů zůstalo bez střechy nad hlavou.

Ve volbách roku 2008 Mugabe uspěl až ve druhém kole. Jeho politický soupeř svou prohru okomentoval slovy, že bylo volby nemožné vyhrát kvůli neustálým útokům Mugabových stoupenců po celé zemi.

Ekonomická situace Zimbabwe se stále rychle zhoršovala, míra inflace dosáhla stratosférické úrovně. Vláda si nemohla dovolovat chemicky upravovat vodu, stovky lidí umíraly na choleru. Mugabe vyhrál s náskokem volby i v roce 2013 a i tehdy byl podezřelý z podvodu. Prokázán mu ale nebyl a celému světu už bylo jasné, jak silnou pozici Mugabe zastává. S pokročilým věkem a vleklými zdravotními problémy se začaly objevovat spekulace o jeho nástupci.

Funkčnost státu ale byla natolik roztříštěná, že zemi držela pohromadě jen Mugabeho osobnost a pravděpodobně i vliv jeho manželky Grace. Objevily se i spekulace, že v případné Mugabeho smrti byla připravená převzít moc právě ona. Podle Piknerové se Mugabe stal starým a senilním mužem s mladou ženou, který dokonce vyhrál ve státem organizované loterii. Jeho žena Grace nakupovala v Evropě za státní peníze luxusní zboží a získala přezdívku Gucci Grace.

Mugabeho manželka Grace byla dalším z důvodů jeho rostoucí neoblíbenosti. Podle Záhoříka měla na svého muže velký vliv a zárověň byla obviňována z korupčních praktik.

„Ráda dávala najevo svůj vysoký životní standard a styl, a to v zemi, která je zmítána chudobou a obrovskou inflací, není něco, co by mohlo být vnímáno s uspokojením. I tohle vysvětluje převrat, ke kterému došlo v roce 2017, kdy Mugabeho vlastní strana jej donutila rezignovat,“ říká Záhořík.

Mugabe oznámil svůj plán účastnit se voleb i v roce 2018. To mu mělo být 94 let. Nechal se slyšet, že u moci zůstane do doby, než „Bůh neřekne – pojď“. Nakonec to nebyl Bůh, ale jeho vlastní strana spolu se zimbabwskou národní armádou, kdo si pro Mugabeho přišel. V listopadu 2017 byl uvržen do domácího vězení a o několik dní později nahrazen viceprezidentem Emmersonem Mnangagwou.

21. listopadu Mugabe přes vlastní nevoli konečně rezignoval výměnou za imunitu pro sebe a svou rodinu a dohodu, která by mu umožňovala udržet si své obchodní zájmy. Imunita i pro jeho ženu byla vzhledem k její neoblíbenosti pochopitelná. Zůstal mu dům, služebnictvo, vůz a diplomatické postavení.

„Nebyl to žádný Mirek Dušín a žádný Mandela, to rozhodně ne. Ale měl velkou prestiž,“ hodnotí jeho roli Linda Piknerová. Že „nebyl svatoušek“, dodává i Záhořík. „Na straně druhé v současných dějinách Afriky najdeme vůdce, kteří se ke svým obyvatelům chovali mnohem hůř,“ uzavírá.