Milovaný i zatracovaný. Legendární „československý Beckenbauer“ slaví

Z rodné slovenské obce Dolné Kočkovce to měl na pražskou Letnou blíž, než by se zdálo. Za Spartu totiž kopal jeho strýc František. Ale mladý Jozef k přestupu z Púchova opravdu žádnou protekci nepotřeboval.

V osmnácti debutoval ve federální lize, dokonce v derby se Slavií. A po vojně v Chebu se postupně stával pro Spartu stále důležitější figurou. Zejména od roku 1986, kdy do Švýcarska odešel Jan Berger.

Právě na tradici velkých sparťanských lídrů středu pole, tedy na Andreje Kvašňáka a Jana Bergera, začal velmi rychle navazovat. Na hřišti čněl nejen díky svým 189 centimetrům vzrůstu, ale i výkonem. Prokazoval nevšední herní přehled, disponoval vynikajícím nákopem, brankáře ohrožoval brilantní střelbou ze střední vzdálenosti. Střídal žhavé srdce i ledový klid, to podle potřeby. A velmi rychle se v týmu vyprofiloval jako klíčová osobnost, kapitán.

A to ve Spartě i reprezentaci. Postupem času se ze zálohy začal častěji přesouvat do středu obrany, kde jeho kombinace přehledu, důrazu i techniky fungovala snad ještě lépe.

Ve sparťanském dresu každopádně zdvihal nad hlavu jednu domácí trofej za druhou. Byl klíčovou postavou generace, kterou dnes fanoušci vzývají jako zlatou, legendármí.

O tom, že Jozef Chovanec byl hráčem nejen domácího, ale opravdu evropského formátu, svědčí jeho přestup do PSV Eindhoven v roce 1988. Specifický byl v tom, že Eindhoven pár týdnů předtím vyhrál Pohár mistrů evropských zemí. A svého nejlepšího hráče Ronalda Koemana následně prodal do Barcelony. Chovanec přicházel s tím, že má právě tohoto fenomenálního bombarďáka nahradit.

Tyhle představy se sice úplně nenaplnily, zato Eindhoven vzápětí objevil budoucí světovou megastar v jiném chlapíkovi, co přišel ve stejném roce jako posila ze Sparty. Tenhle chlapík byl pro změnu z Brazílie a jmenoval se Romário, pozdější fenomén MS 1994.

Jozef Chovanec si na světovém šampionátu coby opora československé reprezentace zahrál už o čtyři roky dříve, v Itálii. A skutečnosti, že tým došel až do čtvrtfinále, výrazně přispěl i možná nejslavnější Chovancův reprezentační moment. To když v utkání s Rakouskem vystihl soupeřovu velkou malou domů, vyvinul na své poměry nevídanou rychlost – a přinutil rakouského gólmana Lindebergera faulovat. Sice se u toho ztranil a musel střídat, ale tahle obětavost stála za to. Michal Bílek z penalty rozhodl o klíčovém českém vítězství 1:0 a po předchozí výhře nad USA vlastně i o postupu ze skupiny.

Však si ty obrázky z Florencie roku 1990 připomeňte sami:

Spartu opouštěl Jozef Chovanec ještě v éře socialismu, vrací se v éře raného kapitalismu. Pamětníci si to ještě vybaví: Mladý majitel klubu Petr Mach si zve do své kanceláře televizní kamery, na stole se tak trochu teatrálně povalují stohy bankovek a Jozef Chovanec se Spartou podepisuje smlouvu, o níž se posléze spekulovalo, že byla tehdy formulována jako doživotní.

Všichni aktéři sice tu „doživotnost“ později popírali, ale podstatné bylo, že sparťanská velkovýrobna domácích titulů jela dál. A to i poté, co se Chovanec přesunul ze hřiště do saka manažera nebo posléze do trenérské role. Měnilo se to v těch letech tak nějak podle potřeby. Sparta na Chovancovu osobnost sázela ve všech směrech, a to dokonce i způsobem velmi překvapivým.

Jarní derby z roku 1995 vstoupilo do dějin jako to, ve kterém Sparta Slavii připravila největší šok. Zraněných obránců bylo tolik, že šéf klubu Mach ukázal na svého sportovního ředitele: „Půjdeš hrát ty.“ A Jozef Chovanec, který dávno vypadl z tréninkového procesu a chodil si jen dvakrát týdně rekreačně zakopat, do derby nastoupil. Zaskočené slávisty tím úplně odvařil a pomohl k tomu, že jeho tým v Edenu vyhrál a Slavii, předtím rozjeté na titul, ještě vysněnou mistrovskou trofej sebral.

Zápas tehdy rozhodla vítězná branka Pavla Nedvěda:

Ano, Vladimír Šmicer či Patrik Berger, budoucí evropské hvězdy, sice tehdy 35letému Chovancovi chvílemi utíkali tak, že je musel lapat rukama, ale přesto svou specifickou roli zvádl.

Celý ten nevšední příběh svědčí hlavně o jedné mimořádné věci: Chovanec si věřil, že je natolik velký plejer, že se bez tréninku zdvihne z křesla, nastoupí do derby, tedy do klíčového zápasu roku – a nejenže si neutrhne doživotní ostudu, která mohla zesměšnit veškerou jeho předchozí kariéru, ale naopak Spartě pomůže vyhrát a nepříznivý průběh sezony otočit.

Obdoba něčeho takového se hledá jen složitě. Starší fanoušci si možná vzpomenou na trochu jiný příběh, z MS 1970 v Mexiku, kdy semifinále proti Itálii odehrál Franz Beckenbauer s bezvládnou rukou, přivázanou k tělu. Ani zlomená klíční kost pro něj nebyla důvodem ze zápasu odstoupit, zejména když možnosti střídání už trenér Helmut Schön vyčerpal.

Právě „Císař“ německého fotbalu Franz Beckenbauer jako by byl v mnohém vzorem pro ty, kteří zkusili z Jozefa Chovance vyrobit jeho český, nebo chcete-li česko-slovenský klon.

Němci vsadili naplno na Beckenbauerovo charisma. A sotva v roce 1983 přestal kopat do míče, udělali z něj šéfa reprezentace. O úspěšnosti tohoto tahu netřeba pochybovat: v roce 1986 koučoval Beckenbauer v Mexiku tým vicemistrrů světa, o čtyři roky později finálovou porážku Maradonovi a spol. vrátil. Coby kouč či prezident klubu byl pak propojen s řadou dalších úspěchů Bayernu Mnichov, svým jménem zaštítil pořádání MS 2006 v Německu. Navzdory rozvodům, avantýrám a dokonce i korupčnímu vyšetřování bude Franz Beckenbauer vždy a navěky ikonou úspěchů německého fotbalu.

Pokus využít osobnosti Jozefa Chovance a zopakovat beckenbauerovský model i ve Spartě a fotbale českém až tak pronikavé zářící výsledky nepřinesl. Byť to tak zkraje, samozřejmě v limitech českých reálií mohlo i vypadat.

Chovanec pokračoval ve sbírání domácích titulů se Spartou i coby kouč, vedl ji v Lize mistrů. Bylo mu teprve 37 let (!), když převzal reprezentaci. A v roce 1999 ho dokonce v anketě IFFHS, tedy Mezinárodní organizace fotbalových historiků a statistiků, vyhlásili druhým nejlepším reprezentačním koučem světa.

To proto, že národní tým provedl kvalifikací na Euro 2000 bez ztráty jediného bodu v kvalifikační skupině. Jenže na samotném šampionátu přišla po slavné penaltě nařízené sudím Collinou prohra s domácím Nizozemskem, pak další od Zidana a spol. a Nedvěd, Poborský, Šmicer a spol. měli po nadějích.

Další kvalifikace, která vrcholila depresivní baráží s Belgičany, zář trenérské kariéry Jozefa Chovance notně utlumila. Jednak v týmu nedokázal udržet náležitou disciplínu, jednak se fotbal v tom období začal intenzivně vyvíjet a měnit z hlediska taktiky, strategie i způsobu přípravy. A zatímco v tomto směru Chovanec ztrácel dech, jeho nástupce Karel Brückner naopak rozjel opravdu velkolepou a nezapomenutelnou show.

Franz Beckenbauer měl možná štěstí, že se jeho příběh odehrál o něco dřív, kdy se fotbal časů jeho hráčské a trenérské kariéry zase až tolik nelišil. Chovancův přístup, vyvěrající z podobných předpokladů, jež by se snad daly shrnout do hesla „Fotbal není věda“, už ale na přelomu tisíciletí výrazně ztrácel glanc.

Jeho trenérská kariéra už nebyla tak zářivá jako ta hráčská, kterou si můžete připomenout v tomto videu:

A i když pak Jozef Chovanec v různých rolích nadále působil ve Spartě a sbíral s ní i další úspěchy, zejména na domácí scéně, český Beckenbauer se z něj prostě nestal. Dokonce si po svém posledním trenérském angažmá, před pěti lety ve Slovanu Bratislava, vyslechl z úst majitele klubu Ivana Kmotríka, že je trenérským dinosaurem.

A pak následovalo… dlouhé nic. V létě 2018 se Jozef Chovanec nečekaně vrátil na scénu ve velmi překvapivé roli. Jako předseda komise rozhodčích a delegátů FAČR. Což je za prvé role velmi nevděčná. A za druhé si opravdu nejspíš málokdo myslí, že ji zrovna Jozef Chovanec vykonává dobře.

Dal znovu všanc své jméno, i když tentokrát, na rozdíl od derby 1995, musel vědět dopředu, že ho za to asi nikdo chválit nebude. Vzápětí si prošel těžšími zkouškami než kdy předtím na hřišti. Musel se vyrovnat se smrtí manželky, nedávno jeho samotného postihl infarkt. Ale vrátil se a funguje dál.

Došel až k životní šedesátce. A i když naplnil zmíněnou beckenbauerovskou roli jen z části, nemůže být pochyb o tom, že právě Jozef Chovanec patří mezi nejvýznamnější osobnosti, jež tvořily dějiny tuzemského fotbalu. Sám říká, že jako hráč si fotbalu užíval nejvíc. A právě jako hráče v rudém dresu s kapitánskou páskou na rameni a blyštivým pohárem nad hlavou si ho fanoušci budou nejvíc pamatovat.

Uvidíme, zda mu dárek jménem vítězství zařídí současný tým Sparty v nedělním derby v Edenu. Jubilant Jozef Chovanec by si ho k šedesátinám jistě přál víc než cokoli jiného.