Článek
Odešla jsem z organizace Ředitelství silnic a dálnic ČR v lednu 2014, bude to v lednu 2020 šest let. Tedy, přesněji řečeno, byla jsem vyhozena na hodinu. Za dobu šesti let, tak, jak byly změny v té době nastaveny, jsme mohli být významně dál. Následovalo šest hubených let a obávám se, že jejich počet ještě není u konce.
V době, kdy jsem na ŘSD nastupovala (rok 2012), jsem měla za sebou, mimo jiné, deset let výkonu supervize staveb pro Evropskou investiční banku. Věděla jsem, jak se stavby řídí a kontrolují a jak se drží uzda toho řízení. Jak se dá korigovat kvalita a jak se má reklamovat v záruční době, za co zaplatit a za co ne. Jak mají vypadat smlouvy a předpisy pro vymahatelnost kvality.
No, moc populární jsem rozhodně nebyla, ale výsledky jsou vidět na těch stavbách dosud.
Stavby, které byly financované a dozorované Evropskou investiční bankou (opravy silnic I. tříd, rychlostní komunikace s mezinárodním označením), skončily v roce 2004 a od té doby si převzal kontrolu a řízení nad dopravními stavbami stát.
Postupně se smlouvy a legislativa, která byla nastavená, začaly upravovat ve prospěch jiných skupin, a nikoliv státu. Začaly se budovat stavby s mnoha systémovými vadami (například zvlněná dálnice D47 u Ostravy, kde stále trvají soudy se zhotoviteli, ale patří sem i nechvalně známý sesuv na dálnici D8, stavba se začala stavět v roce 2008), prostě stát začal mít s řízením staveb problém a bylo třeba zasáhnout.
Zejména také proto, že byly zastaveny veškeré dotace z EU do dopravních staveb a stavby se zcela paralyzovaly. Na vině byla korupce, nepřehledné penězotoky, neprůhledná výběrová řízení, střety zájmů, nízká kvalita staveb a vysoká cena. Do doby, než byla sjednána náprava, dotace z EU nepřicházely.
Ze strany vlády byl vytvářen tlak na zlepšení systému. Během let 2012 až 2014 se proto změnily předpisy, smlouvy se zhotoviteli, předpisy na vypracování dokumentace a významně také odpovědnosti projektantů a zhotovitelů za vady staveb. Posílilo se opatření proti střetu zájmů, proti korupci úředníků, zprůhlednila se výběrová řízení organizovaná pro „úzký okruh zájemců“.
Vytvořil se digitalizovaný systém kontroly staveb, který zaručoval podrobné sledování kvality a financování v průběhu stavby. Začal se vytvářet logický systém výstavby, časový harmonogram a Česká republika začala mít smysluplný plán dálniční sítě, realizovatelný v dohledné době.
Posílila se vymahatelnost vad, prostě stát zase zvedl hlavu. To byl požadavek. Posílení pozice státu jako investora. To bylo logické. Protože developeři a soukromí investoři tuto cestu nastoupili již dávno. Stát za nimi významně pokulhával a názorově se od nich vzdaloval.
Tam, kde na stavbách developerů zhotovitelé skřípali zuby a nevydělávali, na stavbách pro stát vydělávali dobře. Bylo mi jasné, že síla je u toho, kdo drží peníze. Pouze stát neměl nastavené nástroje, jak sílu a moc používat. V době, kdy jsem připravovala legislativní změny a ty se následně schvalovaly, vznikla obrovská vlna nevole a odporu přímo na úřadu. Nechápala jsem, proč se to děje, když jsme všichni byli na jedné lodi. Všichni jsme byli úředníky, placení státem. V jeho zájmu jsme měli konat.
Bylo očividné, že je něco špatně. Ten odpor a připomínky, které byly vznášeny vysokými úředníky, mými kolegy, ale i řadovými zaměstnanci, které byly přednášeny v zájmu zhotovitelů, mě udivovaly. Pochopila jsem, že jsem vlastně v tom procesu zcela osamocená a že takto to nepůjde. Se zavedenými lidmi, jejich naučeným myšlením a starými návyky rozhodně ne. Zaťala jsem sekeru příliš dobře a na důležitá místa penězotoků.
Následně se ukázalo, že jsem měla pravdu a ty obrovské tlaky na moje odvolání samozřejmě zvítězily. A všichni si oddechli. Svět se zase vrátil do starých kolejí. Na základě tvrzení, že jsou nové systémy zavedeny, zase začaly přicházet dotace z EU. Nicméně následovalo nutné rušení celého nastaveného nového kontrolního systému a návrat do systému starého. Naskočilo se na starou káru, která se vrzající a skřípějící hlemýždím tempem sune kupředu. Výsledky vidíme kolem sebe. A Evropa se už vzdálila tak, že nejsme schopni ji dohonit. V úrovni dopravních staveb jsme upadli hodně hluboko.
Zasíťování dálnic, výstavba VRT (vysokorychlostní tratě), rekonstrukce železniční sítě, znovuzavedení nákladní dopravy na železnici, opravy silnic a dálnic atd. Stavíme nové, neopravujeme staré, mnohdy méně kvalitní dálnice než před lety. Stát rezignoval na svoji roli a nic neřídí, je v rukou jiných skupin, které drží otěže. Celé to vytváří smutný dojem.
To, co se prohlašuje za výsledek, je trapný zlomek toho, co mohlo být realizováno. A to bratru za pouhých 80 miliard korun, které se každým rokem do dopravních staveb vkládají. Podívejte se na počet kilometrů nových dálnic, který se každý rok otevírá, jaký je setrvalý stav na železnici, jaká je kvalita oprav silnic, po čem jezdíme.
Hledají se viníci napříč spektrem všech účastníků. Úředníci odmítají odpovědnost a svalují vinu na obce, organizace, ekology, systém schvalování staveb, památkáře, občany, co neprodávají pozemky atd. Prostě zájem je udělat z toho nepřehlednou směs viníků, zamotané klubko, z nějž jediným řešením a koncem je nový stavební zákon, který navíc musí udělat někdo nezávislý, nejlépe ten, jenž z toho bude mít největší užitek.
Protože smyslem není stavět pro občany. Smyslem je utrácet a vydělávat. Malá skupina lidí vydělává a benevolentně rozdává drobky těm, kteří jí v té práci pomáhají. Místo toho, aby se udělal radikální řez a alespoň se využilo toho, co již bylo zavedeno, kráčíme dál, jako ty krysy za krysařem, který nás vede na okraj propasti.
A dobře nám tak, protože neslyšíme varování, nevidíme, jsme slepí. Nechceme se změnit. Budeme opakovat svoje chyby tak dlouho, až to pochopíme. Vývoj prostě nepřeskočíš. Vzhůru do dalších hubených let!
