Článek
S přihlédnutím k Jakešově kariéře se ostatně není čemu divit. Jeden z nejmocnějších mužů pozdního komunismu ztělesňoval nejhorší normalizační marast, to je bez debat. Je nutné mít na paměti, že za jeho panování byl ve vězení umučen Pavel Wonka, demonstrace byly násilně rozháněny „Jakešovými šmouly“ a jako člen předsednictva strany byl Jakeš viněn ze spoluúčasti na smrti devíti lidí na zadrátovaných československých hranicích.
Miloš Jakeš nebyl rozporuplnou postavou našich dějin. Jeho místo v panteonu nejhorších komunistických aparátčíků je pevně dané. Je pochopitelné, že při hodnocení Jakešova odkazu hraje prim jeho funkcionářské období, v němž svým nevelkým talentem a podobně nevelkými intelektuálními schopnostmi přispěl k rozvalu režimu. To je samozřejmě jádro jeho profilu.
Je ovšem část života, na kterou se v ohlédnutích zapomíná, totiž dětství. Bez jakékoli snahy relativizovat zločinný part, který Jakeš sehrál v dějinách, je dobré si uvědomit, že komunistou se člověk nerodí. Komunistou se člověk stává. A v Jakešově případě není zase tak těžké pochopit, proč se jím stal. Současně to může pomoci odpovědět na otázku, jakým státem vlastně od svého vzniku bylo Československo. A proč se Jakeš vrchovatou měrou a s velkou ochotou podílel na jeho přeměně v sovětský satelit.
Miloš Jakeš se narodil v srpnu 1922 v pošumavské vísce České Chalupy, německy Böhmischhäuser, do rodiny chudého truhláře a drobného zemědělce. Což je pravděpodobně poslední místo, kde byste se chtěli za první republiky narodit. Byl jedním ze šesti dětí, matka zemřela poměrně brzy.
Jakešův otec vždy volil Komunistickou stranu a vedl k tomu i svého syna. Jakeš na to vzpomínal v rozhovoru pro Reflex: „Táta byl vyučený truhlář, práce nebyla, občas někomu ve vsi udělal okna nebo rakev. Živilo nás hospodářství. Měli jsme dva a půl hektaru pole a luk, dvě krávy, dvě prasata, deset slepic, králíky.“ S tímto malým hospodářstvím si mohli Jakešovi ještě docela pískat. Jejich sousedé na tom byli mnohonásobně hůř.
Tehdejší poměry na periferii mnohonárodnostního státu popsal velice barvitě česko-německý novinář a sociální demokrat Wenzel Jaksch v reportážích, které vyšly knižně pod názvem Ztracené vesnice, opuštění lidé: „Muž, povoláním odlévač, je nemocný, jeho žena rovněž stůně. V komůrce, ovládané vlhkostí a plísní, bydlí i dvě děti: sedmiměsíční kojenec a tříletý klouček. Chlapeček musí spát na dvou sražených křeslech, protože po zemi pobíhá množství krys. Před hladovými hlodavci není v bezpečí nikdo a nic, jak nám žena předvádí na několika rozežraných kouscích prádla. Hned vedle stájového bytu se nachází žumpa.“ Jestliže něco podobného sám Jakeš přímo nezažil, je vysoce pravděpodobné, že byl v dětství podobných výjevů častým svědkem.
Navzdory výrazné stranickosti Jakschových reportáží, které vznikly v letech 1924 až 1928 pro stranický list Sozialdemokrat, v nich lze najít mimořádný náhled na odvrácenou tvář první československé republiky, tvář, o níž se ani dnes příliš nemluví. Po roce 1989 jsme si navykli tuto dobu idealizovat, vzhlížet k ní jako k politickému a společenskému vzoru. Naučili jsme se ignorovat tehdejší extrémní sociální nerovnost. Brali jsme ji jako pozůstatek předlistopadového zveličování a komunistickou ideologií indoktrinovaného dějepisectví.
Právě přehlížení faktu, že v první republice žili mnozí lidé v takřka středověké bídě, brání nynější české společnosti plně pochopit příčiny a souvislosti raného období našeho samostatného státu. Za všechno totiž nemohl jen Mnichov nebo válka. V národnostním útlaku ze strany Čechů i v extrémní chudobě pohraničí tkví zásadní důvody, proč sudetští Němci volili masově henleinovce. Kvůli bídě a neřešení sociálních problémů měly levicové strany – umírnění sociální demokraté i radikální komunisté – soustavně skoro čtvrtinu všech hlasů ve volbách. Proto by nás neměl překvapovat razantní nástup komunistů po válce, kdy šli poprvé k volebním urnám i mladí lidé vyrůstající za první republiky.
Jsou to právě tyto desítky, ba stovky tisíc dětí, jejichž extrémní nuzotu popisuje Jaksch ve svých reportážích. Často šlo o děti německé, nemálo jich však bylo i českých a jedním z nich byl Miloš Jakeš. Tyto děti pravidelně hladověly, trpěly zimou, dřely společně s rodiči, těžce stonaly, se sourozenci se dělily o jedny dřeváky. „Vesnické děti bez mléka – co na to vznešené dámy, které krmí gaučové psíky šlehačkou?“ ptal se Jaksch. Ta rétorika nám dnes může přijít úsměvná, ale je v ní cesta k pochopení celoživotní nenávisti Miloše Jakeše k první republice a ke kapitalismu.
V Jakešových medailoncích často zaznívá jakési udivené konstatování, že ani po roce 1989 nepřestal být dogmatickým komunistou. Většina jeho spolustraníků se stihla vymluvit, že v myšlenky komunismu samozřejmě nevěřili, chtěli jen zajistit rodinu a podobně. Však to známe od premiéra, poslanců i kapitánů průmyslu.
Jakeš vedle nich působil jako anachronismus, jelikož komunismu nikdy věřit nepřestal, a to ani tehdy, když se tato myšlenka ukázala být historickým omylem. Jakeš však – i kvůli svým zkušenostem – vždy považoval za historický omyl právě první republiku. Stejně jako jeho zmínění vrstevníci, kteří mohli po válce otočit kolem dějin o 180 stupňů a se směsicí idealismu, zadostiučinění i pomstychtivosti zúčtovat s masarykovským státem, jenž na ně zapomněl a který nikdy nepovažovali za svůj – na rozdíl od socialistického Československa, v němž získali úctu a postavení.
Jakeš se nezrodil z nějakého podivuhodného vakua ani sem nebyl dovezen z Moskvy. Žil v Československu, zde se stal přesvědčeným komunistou a jako v zrcadle se v něm odrážejí všechny chyby a omyly, kvůli nimž první republika nepřežila více než 20 let.
Jakešova životní dráha, na níž se z chudého chlapce z osady někde na Šumavě postupně stává vůdce státostrany, by mohla být v jiné době, na jiném místě a s jinými kulisami ukázkou nezlomné vůle a charakteru. Jakeš ani jedno z toho neměl, přesto (nebo proto) došel právě v komunistickém nomenklaturním žebříčku až na samý vrchol. Budeme-li to ovšem považovat pouze za náhodu nebo historický omyl, nikdy úplně nepochopíme, jak se stalo, že se lidé jako Jakeš ocitli tam, kde se ocitli, a zastávali názory, jaké zastávali.
