Milan Lasica: Doufám, že nejsem slovenský národní poklad, ten rozkradli

Není to trochu únavné, být tím, od koho každý očekává neustále dobrou náladu?

Dobrou náladu nedokážu v soukromí produkovat. Stačí mi, že se mi to podaří na jevišti, ale pokud v soukromí očekávají, že budu mít takovou dobrou náladu, jako když jsem na scéně, tak většinou bývají lidé zklamaní. Protože jsem velký introvert a zarážející, nezábavný člověk.

Takže jak se s vámi má vaše žena?

Moje žena si zvykla. Moje žena si musela zvyknout, co jiného. Jí trošku vadí, že málo mluvím. Tedy že skoro vůbec nemluvím. Ale vadí jí to jen trošku, protože ona zase mluví ráda.

Takže se krásně doplňujete.

Ano.

Vždycky, když jsme se potkali v herecké šatně, vypadal jste takový přepadlý. Poprvé to bylo, když zemřel váš kolega Július Satinský. To jste měl velký smutek. Ale i teď po představení Staří mistři, které hrajete v Praze s Martinem Hubou. Vypadal jste velmi unaveně. Zdálo se mi to?    

Po představení se asi nějaká únava dostaví. Ale důležité je, že se lidé bavili. Takže si tu únavu nepřipouštím ani neuvědomuji.

Měla jsem tady i Milana Kňažka. Jeho pražské představení bylo o politické korektnosti. O čem jsou Staří mistři? Dá se to nějak přiblížit k dnešku?

Staří mistři jsou především o tom, jak dva staří herci stále ještě usilují o to zaujmout obecenstvo. Je to o tom, jak hrají hru, která není dobrá.

Neboli sračka, jak jste tam opakovali?

Ano. To samo o sobě je velmi zábavné a to propojení je nabíledni, protože my dva s panem Hubou jsme též staří herci. Myslím, že momentálně jsme na Slovensku nejstarší. A tak je tam propojení mezi těmi postavami a mezi těmi, kteří ty postavy zosobňují.

S Milanem Lasicou o politice, českém humoru a manželství s Magdou Vášáryovou:

Překvapilo mě, že v tom divadle nebylo moc mladých lidí.

Ne? Nikdy jsem si toho nevšiml.

Je to tím, že v mladých lidech nedoznívá ten čechoslovakismus? Že pro ně nejste známý, zatímco pro moji generaci jste byl a pořád jste vlastně ikona?

Je to možná i tím, že mladí lidé už neumí slovensky. Nerozumí slovenštině. Takže asi by to pro ně nebylo tak zábavné.

Když srovnáte české a slovenské publikum, co vám vychází?

To se nedá srovnávat tak, že české a slovenské. Dá se srovnávat, v jakém městě hrajete. V každém městě je trošku jiné obecenstvo, ať už je to na Slovensku, nebo v Čechách a na Moravě. Ale české publikum je takové pohotovější. Ne, že by slovenské publikum mělo velmi dlouhé vedení. Ale jako by české publikum bylo trochu profesionálnější.

Dá se říct, které publikum je náročnější?

To neumím říct. To, co dělám, se nepovažuje za náročné. Já dělám zábavu.

Vy jste na Slovensku považován, alespoň se to tak prezentuje v médiích, za národní poklad. Je to pro vás klišé, nebo je to závazek?

To je klišé. Já jsem ten termín národní poklad nyní slyšel poprvé. Trošku mě to zarazilo, protože my jsme měli kdysi nějaký národní poklad, který spravovala Matice slovenská. Ten už neexistuje, neboť ho rozkradli.

Takže to není potěšující zpráva, že byste byl národním pokladem?

Doufám, že tak nedopadnu.

 „Vzpomínám na něho pořád, snad každý den. A když si nevzpomenu přes den, tak se mi o něm zdají pěkné sny.“ To jste mluvil o Júliu Satinském. Těší vás tvorba stejně jako tehdy, když jste tvořili společně?

Ne. Netěší. Tehdy to bylo úplně jiné, protože jsme byli dva a velmi dobře jsme se doplňovali. Velmi dobře jsme se bavili při tom, když jsme něco psali. Nebo zkoušeli v divadle. Nyní jsem na psaní sám a nějak se mi do toho ani moc nechce.

Není škoda, že jste se nikdy nepokusil najít nového partnera? Považoval byste to za zradu?

Nejde ani o zradu. Spíš jde o to, že my se Satinským jsme spolu začali, když jsme měli 17 let. A to už se nedá nikdy nahradit. Když začínáte s někým a máte 65 a on též, nebo je možná i mladší, tak to už zkrátka není to, co se Satinským. Proto jsem se o žádnou dvojici nepokusil. Ale hraji s Milanem Kňažkem jedno představení, které jsem napsal. A nyní hraji s panem Hubou, oba dva případy jsou velmi dobré.

Už jsem zmínila ten čechoslovakismus. Stále vás mrzí, že jsme se rozdělili?

Nemrzí mě to. Proč by mělo? S tím se nedá nic dělat.

Protože vás to velmi mrzelo a pak jsem zaznamenala, že dnes musíte uznat, že to byl správný krok.

Ale takhle jsem to nikdy neřekl. Spíš jsem říkal, že to dopadlo lépe, než jsem očekával. V době, kdy vládl Vladimír Mečiar, jsem se dost obával, jak to se Slovenskem dopadne. Ty obavy byly velmi opodstatněné. Nyní bych ten rozchod spíš definoval, jako když se rozejdou manželé a oba dva potom říkají, že to bylo dobré rozhodnutí.

Já myslela, že udržují mimomanželský vztah. Protože jste řekl: „Musím uznat, že z dnešního hlediska snad šlo o správné rozhodnutí, jako národy nejdeme sice spolu, ale vedle sebe.“

My jsme to vnímali jinak. My jsme z divadelní branže a měli jsme velmi intenzivní kontakty s českými kolegy. Situace mezi námi byla jiná než mezi obyvatelstvem nebo mezi lidmi, již pracovali v jiných oblastech a kteří si stěžovali na nějakou indolenci (nevšímavost, přehlížení, pozn. red.) z české strany. Takže my jsme se na to dívali trošku jinak.

Mohou Slováci Čechům něco závidět?

Za Slováky nechci mluvit. Ale Čechům bych záviděl - nebo je spíš obdivoval za to, jak všechno umí snášet s humorem. Často i věci, kde je třeba být vážný. Český humor je velká pomoc pro život. Někdy je to možná i takový únik.

Znamená to, že se Slováci berou víc vážně?

Ano, Slováci se berou vážněji. Dokonce si myslím, že veselost nebo humor považují za jakýsi poklesek.

Třeba Petr Pithart říká, že Slovákům bychom mohli závidět sebevědomí. Že po tom rozpadu hodně vyrostli a jsou mnohem sebevědomější než Češi.

Neumím to porovnat, ale právě sebevědomí nám vždycky chybělo. Jestli jsme to podle Pitharta získali po rozdělení, tak pak je to dobré.

Milan Kňažko říkal, že Slováci by mohli závidět Čechům podporu kultury. A že celý ten balík peněz, který jde na podporu slovenské kultury, se v té výši rovná jen městu Brnu.

V tom se nevyznám. Kňažko je na to specialista, protože byl ministr kultury. Takže zejména tu kulturu podporoval méně než český ministr kultury. Ale my jsme si vždy od útlého dětství mysleli, že česká kultura je pro nás jakýmsi vzorem a že bychom se od něj měli co učit.

Třeba?

Například jsme četli i světovou literaturu většinou v českých překladech, protože za mých mladých časů ještě slovenské překlady neexistovaly. Takže takto jsme se spojili i s českou kulturou a českým jazykem.

Pořád ještě se o vás na Slovensku mluví jako o možném prezidentovi?

Ne.

Už to ustalo?

Neslyšel jsem nic takového. Já jsem to ani v minulosti moc nezaregistroval.

U nás se to tak říkalo.

To jsem se nyní skoro lekl...

Neuvažoval jste nikdy, že byste byl politicky aktivnější jako třeba vaše žena Magda Vášáryová?

Ne, jednak mě to nezajímalo a jednak jsem si myslel, že pokud jde o politiku, nemám na to předpoklady. Ale je pravda, že to není podmínka, aby člověk do politiky vstoupil.

A jaké jsou ty předpoklady? Na jedné straně jsme zmínili vaši ženu, která je politicky aktivní a mimo jiné kandidovala i na prezidentku, a na druhé straně jsem tady třeba měla ve studiu českého psychiatra Radkina Honzáka a ten říká, že politik rovná se psychopat.

Tak to je trošku aforismus. Ale myslím, že stejně jako máte předpoklady pro to, abyste dělali komiku nebo herectví nebo psali, tak člověk má předpoklady i na politiku. A ty předpoklady jsou, řekněme, organizační schopnosti...

Vy jste chaotický?

Ano. Vyhraněný pohled na věci a současně schopnost upustit od toho vyhraněného pohledu, když chcete uzavírat politické dohody. Protože politika je otázka kompromisů. A kdo je zásadový, tak nemá v politice co dělat, neuspěje.

Počkejte, a vaše žena?

Možná, že proto je moje žena nepříliš úspěšná. Myslím, že deset let v politice jí úplně stačilo.

A vy jste se děsil představy, že by byla prezidentkou a z vás by byla první dáma, nebo, jak to říct, první pán?

První pán. Na to se mě tehdy ptali, jak to bude. Já jsem příliš té šanci nevěřil. Oceňoval jsem, že to bylo takové dost revoluční, že žena kandidovala na tuto funkci.

Ona mi sama říkala, že když měla předvolební kampaň, i ženy ji slovně napadaly. Říkaly jí, ať se vrátí zpátky k plotně.

Ano, to věřím. Takže to jsem na ní oceňoval. Ale když kandidoval Vladimír Mečiar, tak jsem nepředpokládal, že by mu ona mohla konkurovat. Věděl jsem, že to bude někdo jiný, kdo by ho mohl porazit. A byl to Rudolf Schuster.