Milan Baroš, superstar. Končí střelec z brücknerovské pohádky, tleskejme

Když je mi smutno z lidí, ze sebe sama nebo tak vůbec, pustím si obvykle něco od Cimrmanů anebo sestřih ze zápasu s Nizozemci. Ano, samozřejmě toho z Aveira z Eura 2004.

Je to už šestnáct let, co se tahle epochální mezigalaktická bitva odehrála, takže jste-li mladší a ten zápas jste ještě neviděli, určitě si ho pusťte, až ho bude Česká televize v rámci svého retroseriálu opakovat. A rovnou si ho nahrajte, protože ho budete chtít vidět ještě nejednou. Těm, co už ho spatřili, to ani radit nemusím, protože se u obrazovky budou dojímat prostě automaticky.

Něco takového jsem nikdy předtím neviděl a jsem zcela smířen s tím, že už ani nikdy neuvidím.

Češi se skvělými Nizozemci prohrávají 0:2, trenér Brückner posílá na hřiště další útočníky, hraje na totální riziko. A na hřišti se dějí fantastické věci, které končí českým obratem na 3:2.

V průběhu let už se z Petra Čecha, Pavla Nedvěda, Tomáše Rosického, Karla Poborského, Jana Kollera a všech dalších, co u toho tehdy byli, staly div ne pohádkové bytosti. A samozřejmě i z Milana Baroše, který v tom čarokrásném představení sehrál jeden z nejúžasnějších partů.

Nejdřív vystihl nizozemskou rozehrávku, přetlačil se přes Jaapa Stama a nahrál Janu Kollerovi na první snížení skóre. A když pak Pavel Nedvěd načechral balon na věž s nápisem Koller na zádech, jež sklepla míč zhruba na hranici šestnáctky, vyletěla odtud z Barošova halfvoleje taková gólová raketa, že div neprotrhla síť v růžku van der Sarovy branky.

A bylo toho mnohem víc. A nejen v tomhle zápase. Milan Baroš skóroval na Euru 2004 (skoro) pokaždé. Proti Lotyšsku, Nizozemsku, Německu, ve čtvrtfinále dvakrát proti Dánsku. Jen v semifinále na Řeky už mu bohužel žádná branka nezbyla, a tak se jelo domů s bronzem. Jenom. Protože tohle Euro se prostě mělo vyhrát.

Ale Milan Baroš vyhrál alespoň soutěž střelců. Domů se vrátil coby bůh. Usměvavému chlapci s havraními vlasy ležela u nohou celá republika, kluci kvůli fotbalu, holky, protože se do něj zamilovaly.

Bylo mu 22 let. A právě v té době se jeho život a kariéra rozlomily na dvě části. Na tu před portugalským Eurem – a na tu po ní.

Někdo má kariéru takovou, že stoupá nahoru postupně, schůdek po schůdku. A neví se, kam až dojde a jak dlouho se tam udrží.

Milan Baroš to měl jinak. Ve dvaceti už byl hráčem slovutného Liverpool FC. A Jeho kariéra kulminovala právě v létě 2004. Jako když temné nebe rozzáří kometa. I jeho další roky byly vlastně v mnoha ohledech skvostné a co by za ně dnes všichni dali. Ale tendence už byla prostě sestupná.

Famózní úspěch v Portugalsku Milana Baroše po osobnostní stránce a lidsky trochu změnil. Do života mu vstoupily jako jeho neoddělitelná součást četné večírky až do kuropění. A na jeho fotbalu se to postupně začalo projevovat.

Stával se stále častějším terčem kritiky. A oprávněné. Asi největší ponížení pro něj přišlo v kvalifikačním utkání se Španělskem v říjnu 2011, kdy jej po příšerném výkonu trenér Michal Bílek vystřídal už po hodině hry. A nespokojená Letná tehdy Baroše vypískala.

Přesto se i tento fanoušky nemilovaný tým s Barošem v útoku nakonec blýskl postupem na Euro 2012 a na něm postupem do čtvrtfinále.

Každý z nás zaznamenává v životě vzestupy i pády. Málokomu ovšem přitom do toho života nahlíží celá země tak jako Milanu Barošovi. O to je pak samozřejmě všechno těžší.

A když teď Barošova fotbalová kariéra končí, musíme ji hodnotit jako celek. A všem negativům navzdory jen vstát a dlouze, dlouze a uznale tleskat.

Protože fotbalistu z tak pohádkové kolekce jako „tenkrát v Portugalsku“ tady možná dlouho mít nebudeme. Milan Baroš byl a je velmi osobitý, svéráz. Bourák. Jak na hřišti, tak i v životě. V jádru nejhodnější člověk na světě, co by se pro druhé nebo třeba pro Baník rozkrájel. A zároveň člověk, co se občas musel ukrýt před světem za masku drsné arogance.

V součtu ale úžasná fotbalová hvězda, na kterou se bude po generace vzpomínat. A s přibývajícími léty, jak už to bývá, už jen a jen v dobrém.

V čem bylo na hřišti jeho největší fotbalové kouzlo? V tom, že uměl rozvrátit jakoukoli obranu. A to je obrovsky cenná karta.

Ne, nikdy neuměl brazilskou kličku, nevynikal ani dlouhými sprinty. Byl ale živočich, dravec, divoch v tom nejlepším slova smyslu. Když Baroš vletěl s balonem na noze do šestnáctky, bylo to, jakoby obranu rozrazil utržený vagon. Byl nezastavitelný. Jako když se přižene povodeň a všechno strhne.

Nebo jako když dravec krouží nad krajem a najednou se střemhlav spustí dolů za kořistí.

Ten náhlý moment Barošova úderu, razance jeho prvních dvou tří kroků, která rozbila jakýkoli obranný val, to byly zcela unikátní prvky, které fotbalovým skautům těch nejlepších klubů Evropy nemohly uniknout, protože je nabízel už coby velmi mladý hráč. Obdařený zároveň naprostou umanutostí do fotbalu a neskutečnou vůlí vyhrávat.

A abychom nezapomněli. K tomu všemu přisoudily sudičky Milanu Barošovi i vynikající timing a výtečné zakončení, střelu, která obvykle nacházela cíl. Celkem 141 gólů v prvoligových soutěžích a 41 branek v národním týmu budiž nejlepším důkazem.

I když dneska možná vyprávějí něco jiného, přinutil trenéry Baníku Ostrava vytáhnout Milana Baroše co nejdřív do ligového A-týmu tehdejší majitel klubu Alois Hadamczik. Cítil, že tenhle kluk může klub finančně zabezpečit, že tohle bude terno. A suma 180 milionů korun, již Baník za Baroše inkasoval od Liverpoolu, jeho představy bezpochyby bohatě naplnila.

Na tehdejší dobu a za dvacetiletého kluka to byl prostě poklad.

Na Anfield Road se Baroš rozjížděl pomalu. Za prvního půl roku si zahrál jen 17 minut. Zato ovšem na Nou Campu v Lize mistrů.

Sezona 2002/03 byla průlomová. V ní se rozzářil. Jenže na ni v září roku 2003 navázala zlomenina kotníku. Pekelná věc, po které se dlouho vracel. A nabíral sílu, mentální i fyzickou, na své největší reprezentační představení – to portugalské.

Na fotbal byl Milan Baroš po měsících vynuceného půstu neskutečně hladový. A soupeři českého týmu na Euru to odnesli.

A tak trochu i Vladimír Šmicer, kterého Milan Baroš těsně před Eurem vytlačil ze základní sestavy do pozice exkluzivního prvního náhradníka. Dodnes bezpochyby nikdo z nich nelituje.

V liverpoolském dresu si pak Baroš i Šmicer užili o rok později i další epochální obrat skóre, který vstoupil do dějin jako istanbulský zázrak. To když ve finále Ligy mistrů prohrával Liverpool s AC Milán 0:3. Ale v 60. minutě už to bylo 3:3, když po Gerrardově a Šmicerově gólové střele přidal třetí branku z dorážky penalty Xabi Alonso. A ta penalta vznikla tak, že Baroš patičkou poslal balon Gerrardovi, kterého faulovali v pokutovém území.

Navzdory tomuto obrovskému úspěchu už Milan Baroš neměl svou pozici v Liverpoolu tak pevnou. Po Euru 2004 o něm uvažovala i Barcelona, ale to už bylo touto dobou passé. Volil Aston Villu, to byl tak trochu krok zpět.

Francouzskou ligu pak vyhrál s Olympiquem Lyon, kam si ho přetáhl starý známý z Liverpoolu, trenér Gérard Houllier. Stále častěji už se ale vedle fotbalu začaly objevovat kontroverze.

„Jde o rychlostní rekord v departementu,“ prohlásil Claude Loron, velitel policie v Ainu, která Barošově vozu Ferrari 430 Coupé naměřila na úseku s povolenou rychlostí 130 kilometrů za hodinu hodnotu o něco vyšší. Konkrétně 271 kilometrů za hodinu.

Horší byl incident s gestem vůči protihráči Mbiovi, když si Baroš na hřišti zacpal nos a dělal, že od sebe odhání smrdutý vzduch…

Přes hostování v Portsmouthu se pak Milan Baroš dostal k angažmá v Galatasaray Istanbul. Na jednu stranu platí, že kdo už nestačí na Premier League, jde do Turecka. Na druhou stranu tam Baroš prožil krásné roky, střílel góly a fanoušci ho milovali. Než tedy přišla poslední sezona, kdy ho trenér Fatih Terim pro změnu úplně odstřihl.

Přišel první pohádkový návrat domů, do Baníku. Pak zase návrat do Turecka, do Antalyasporu, kde vše zase pokazilo těžké zranění. A pak už jen dohrávání kariéry v Mladé Boleslavi, Liberci a nakonec kde jinde než v Baníku Ostrava.

Ten klub má Milan Baroš v srdci víc než kdokoli jiný. A platí to vzájemně.

Teď hvězda oznámila, že se v jeho dresu bude v nedělním utkání proti Plzni loučit. Uzavře se úžasná kariéra se starty na velkých reprezentačních turnajích, dvěma finálovými zápasy na juniorském Euru či vítězstvím v Lize mistrů.

Milanu Barošovi se v jejím průběhu splnilo víc snů, než si mnoho ostatních troufne jenom představit. On si troufl a opravdu se dotknul hvězd.

Povstaňme a tleskejme. Milane, díky za vše!