Článek
„Když měla dojem, že si píseň konečně do posledního tónu, slova i jejich vazeb osvojila, osvobodila se pro samotný tvůrčí výkon. Asi tak jako třeba Roger Federer hraje tenis teprve poté, co zvládl všechny údery.“ Textař Michal Horáček vzpomíná na slavnou zpěvačku, která zemřela 23. března ve věku 89 let.
Hana Hegerová neobsazovala čelní příčky v soutěžích popularity. Její hlas sotva kdy tvořil zvukovou kulisu v supermarketech, ve výtazích nebo kdekoli jinde. A nepamatuji se, že by častěji, pokud vůbec, předstupovala před početné a neklidné publikum festivalů pořádaných v přírodě. A přece byli její posluchači početní, jen se jinak ustavovali a jinak projevovali. Vesměs to byli lidé schopní a ochotní se na píseň soustředit tak, jak ji ona interpretovala. Její projev soustředění vyžadoval. Jen tak mohla uplatnit to, v čem byla silná nad jiné: v nakládání se slovy tak, jako by je pokládala na lékárnické váhy.
Při práci ve studiu jsem ji zažil mnohokrát. Jakkoli různé byly písně, které se chystala interpretovat, východisko bylo vždycky totéž: přicházela dokonale připravena. Věděla, co a jak ve svém vyprávění nechat plynout, co naopak zdůraznit. Texty, které si přinášela, si vybarvila pomocí čtyřbarevné propisovačky: žlutě podtržená pasáž má mít žertovný podtón, modrá je nostalgická, červená zděšená… a subtilně se k sobě vážou. „Žádný extrovní talent nemám,“ řekla mi několikrát. „Novou věc si musím osvojit jako rukavici, která mi padne.“ Zpravidla to zabralo opravdu hodně času, ale když měla dojem, že si píseň konečně do posledního tónu, slova i jejich vazeb osvojila, osvobodila se pro samotný tvůrčí výkon. Asi tak jako třeba Roger Federer hraje tenis teprve poté, co zvládl všechny údery. Pak působí elegantně, jako by to všechno bylo samo sebou; v umění pozdní renesance se tomu říkalo sprezzatura, něco jako „pohrdlivá lehkost“. I ta sprezzatura ovšem neviditelně stála na úctě a úsilí.
Hana Hegerová neměla ráda slovo šanson a tolikrát zmiňovanou „první dámu šansonu“ už vůbec ne. „Zpívám písně, to je všechno,“ dala se slyšet mnohokrát. Očividně marně - nálepka je nálepka, ve světě nesoustředěných vítaná zkratka.
Chanson není nic jiného než francouzský výraz pro píseň. U nás se pojem napřed ustavil jako píseň specifická tím, že vznikla ve Francii. Přesně to Hana Hegerová zprvu pěstovala: francouzské písně v českých překladech a variacích, k jejímu štěstí z dílen znamenitých českých textařů, mezi nimiž je nutné zmínit především Pavla Koptu. Ale u tohoto zdroje nesetrvala. Už v době jejího angažmá v Semaforu jí po všech stránkách původní český repertoár vytvářeli Jiří Suchý a Jiří Šlitr. Skrz naskrz české písně vycházející z ryze české zkušenosti pak interpretovala i na albu Potměšilý host z roku 1987.
Pro mě osobně bylo natáčení Potměšilého hosta nezapomenutelným zážitkem. Nikdy si nepřestanu vážit toho, že do týmu tvořeného tehdy už bezmála legendární zpěvačkou a proslulým skladatelem Petrem Hapkou bylo dovoleno vstoupit mně, který jsem za sebou žádnou práci, jež by stála za řeč, ještě neměl. Hana Hegerová, známá svou náročností na textový materiál, udělala rozhodnutí, jehož odvážnost mě udivuje ještě dnes: mohl jsem napsat texty všech písní. A tak přispět k tomu, že Potměšilý host mohl aspirovat na ucelenou výpověď, umělecký projekt.
Ve studiu jsem se potkal s interpretkou, která měla jasnou představu o tom, jak a proč právě tak bude zpívat. Přece jen to ovšem nebyl inženýrský projekt, a tak se někdy vyskytly nečekané umělecké otázky, které bylo třeba společně vyřešit. Takové chvíle bývají emotivní a v dalších letech jsem jich při práci na jiných projektech zažil nespočet. Hana Hegerová byla výjimečná i v tom, že ve chvílích tápání, kdy se názory nevyhnutelně střetávají, nikdy ani nezvýšila hlas. Řekla si svoje tak věcně a klidně, že cesta se nalezla tak rychle, jak to jen bylo možné.
„Jak se máte?“ zeptal se jí jednou anglický zvukař Simon Heyworth. „Šťastně. Vypadá to, že už je to nejspíš můj osud,“ řekla mu.
Žádný život není permanentně šťastný a prostý nejednou krutých zvratů. Ani ten její nebyl. Ale nikdy jsem neslyšel, že by se o svých trápeních šířila. Sama se s nimi utkávala. Zatímco její zevnějšek byl klidný, uvnitř to myslím bylo docela jinak. Na svá vystoupení se soustřeďovala dlouho a usilovně a na pódiu pak všechno, co nashromáždila, nabídla. Vyčerpávalo ji to. A pokud bylo takové vyčerpání zvlášť hluboké, viděla v tom šťastné znamení: Ano, dala všechno, co mohla.
Tahle umělecká poctivost nepochybně stála i za jejím rozhodnutím koncertní kariéru před deseti lety ukončit. Její koncerty byly stále vyprodané, na měsíce dopředu. Diváci vstřícní a nadšení. Kapela vynikajících muzikantů v čele s Petrem Maláskem sehraná, elegantní. A přesto jednoho dne řekla: Dnes naposled. Toho dne, kdy došla k názoru, že věk a zdraví už jí nedovolí vkládat do představení to, co sama od sebe očekávala. Tak nemilosrdná kritika sebe samé je mimořádná. Jistě by slušela mnoha těm, kteří mají nejlepší chvíle své dráhy za sebou. Já se tu ale nezabývám jinými, vzpomínám na Hanu Hegerovou. A její schopnost podívat se na sebe, posoudit se a vyvodit z toho závěry je něco opravdu inspirativního.
A tak odešla do svého krásného bytu na pražském Staroměstském náměstí, k poslouchání oblíbených rozhlasových stanic, k vnukovi a posléze pravnučkám. Měla-li jaká trápení (měla), svět se o nich nedozvídal. Co slyšel, to byly nahrávky jejích zpívaných vyprávění. Její zprostředkování vztahu mezi každodenním světem a tajuplně nadčasovou sférou citů vlastních všem lidem.
I těm, kteří přijdou dávno potom, co už tu nebude ani Hana Hegerová, ani žádný z nás. Vím, že i ty nově příchozí osloví, dojme, rozesměje, zaujme. Přinejmenším ty, kteří se na takové vzkazy budou umět soustředit.
