Článek
„Frank je každou noc na pár hodin znovu na pódiu se svou kapelou. A Ahmet skoro přesvědčí sám sebe, že se jeho otec vrátil. Sami si domyslíte, že by pro něco takového bylo na trhu místo.“ Tak novinář Mark Binelli v The New York Times uzavírá svůj obsáhlý článek o tom, jak mrtvé hudebníky křísí hologramy. To se týká i Franka Zappy (1940–1993). Ahmet je jedním z jeho synů, známý i interpretací otcových hitů.
Holografický Zappa loni odjel tour po amerických městech a firmy jako Eyelussion nebo Base Hologram Production postupně oživují i další slavné muzikanty – minulý podzim takhle koncertoval Roy Orbison (1936–1988), druhá jmenovaná společnost letos uvede „svou“ Whitney Houston. Prvním holograficky oživeným hudebníkem byl raper Tupac, který posmrtně v roce 2012 vystoupil na festivalu Coachella a zazpíval dvě skladby společně s Dr. Dreem a Snoop Doggem.
Hologramy jsou jistě fascinující technologií, která možná změní lidský prožitek světa – například jako virtuální partneři osamělých lidí ve filmu Blade Runner 2049. Ale jejich uplatňování v hudebním světě je minimálně problematické.
Virtuální projekce osobností samozřejmě nevznikají jen z nedostatku kreativního vybití. Není to „diskotéka“: kupříkladu lístky na koncerty holografického zpěváka Ronnieho Jamese Dia (1942–2010) stály 50 dolarů. Zmiňované turné Roye Orbisona vydělalo na šestnácti zastávkách 1,7 milionu dolarů.
Výroba hologramů se podobá práci s digitálními postavami hollywoodských filmů – herec či imitátor předvádějící požadované pohyby se nasnímá a následně v počítači „obalí kůží“ předlohy. Vyvstává ale otázka – kdo a jak bude s „oživeným“ umělcem nakládat? Může se virtuální Kurt Cobain změnit ve hvězdu firemních večírků, i když jeho předobraz by se podobné nabídce nejspíš vysmál?
Perspektivním odbytištěm pro holografické koncerty je rozhodně Česko. Naše publikum je starými dobrými hudebníky posedlé.
Nejposlouchanější komerční rádio, patřící do svěřenského fondu premiéra Babiše, si na hraní „zlaté české klasiky“ vybudovalo značku, svůj koncept úspěšně předvádí i do živé podoby mikrofestivalu normalizačního a současného unylého popu. Kdo se chce prosadit na vlnách Impulsu, mělo by mu být pokud možno přes padesát a měl by mít aspoň jeden hit z roku 1989 nebo starší. Anebo alespoň produkovat nekonfliktní rádiový pop rock na jednoduchém půdorysu – má ji rád, ona jeho (ne), je to nádherné (trýznivé). I mladí lidé si dnes na mejdanech pouštějí Michala Davida, popsal pro DVTV v roce 2017 hudební publicista Karel Veselý. Není divu, jsme odkojeni devadesátkovými estrádami, kde byla účast hvězd let minulých běžnou a pravidelnou výplní stopáže.
Nejde o to, jestli tu je poptávka – po nostalgii bude vždycky a všude. Významné je, s jakou chutí nám ji rádia podobná Impulsu servírují a jak nás k ní vedou. Místo aby otevírala obzory, alespoň skulinkou vpouštěla malý průvan čerstvého vzduchu, okna nechávají zavřená na petlice.
Průměrný český posluchač se k současné hudbě nedostane přes masové rádio, ale spíš přes masovou televizi. Je to absurdní, ale kontakt s tím, co se v hudbě děje na západ od hranic, asi nejlépe zprostředkovává, byť velmi vykostěně, sterilně a problematicky, show komerční televize Nova Tvoje tvář má známý hlas. Vedle zaběhlých zpěváků minulých desetiletí se v posledních řadách objevují i skutečně určující jména dnešní populární hudby – zpěvačka Billie Eilish, raper The Weeknd nebo raperka Cardi B. Samozřejmě, všechno se podřizuje spektáklu Novy, nijak nebo velmi okrajově se neřeší, proč jsou zrovna daná jména populární, v čem drží pomyslný prst na tepu doby.
Pokud by člověk chtěl objevit něco nového v popu, alespoň v tom tuzemském, moc mu nepomohou ani výroční ceny Anděl. Loni vyhrála v kategorii Album roku vyžilá deska snad ironicky nazvaná EvoLucie. Soudě podle loňských nominací hip hop v hlavní kategorii dokážeme ocenit jen tak, že se mu smějeme – tak si lze interpretovat nominaci ve třech kategoriích (sebe)parodického projektu Kapitán Demo. Nesouhlas s tím, jakou podobu ceny populární hudby nabývají, loni například vyjádřil hudební publicista Pavel Klusák, když svá hlasovací práva předal někomu „z lidu“ – pověsil své přihlašovací údaje do hlasovacího systému na Facebook. Český slavík jako anketa popularity pod tíhou vlastní nerelevance už konečně implodoval.
Až do Česka dorazí první holografické show mrtvých hudebníků a hudebnic, určitě se setkají s vřelým přijetím. Pro spoustu revivalových skupin, které s úspěchem imitují žijící i nežijící hvězdy, to bude rána. A je jen otázka, kdy se dočkáme virtuálního Karla Gotta – kdo by ho přece nechtěl ještě jednou vidět a hlavně slyšet „naživo“?
Jednou z důležitých funkcí paměti je paradoxně i schopnost zapomínat. Kdyby paměť fungovala jako neomezený archiv vzpomínek, brzy by pod náporem informací hlásila kritické přetížení. A někdy je třeba pozapomenout i populární ikony minulosti – jinak nebude místo pro nové hlasy vystihující a reflektující současný svět. Právě to by ale masivní rozvoj holografických představení komplikovalo. Utvrdilo by nás to v oblíbené teleologické iluzi, že svůj vrchol už má populární hudba za sebou. Mohli bychom se šťastně utopit ve vzpomínkách. Nebo to chceme?
