Praha měla no-go zónu. Město bez lidí je problém i teď

Těžko si to dnes představit, ale na konci 19. století byla součástí pražského centra oblast, která by bezpochyby unesla moderní označení „no-go zóna“.

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

„Čtvrť pražské chudiny s pochybnou pověstí a útočiště pražského polosvěta… Chyběla zde kanalizace i přívod nezávadné vody, čtvrť trpěla přelidněností, častými záplavami a epidemiemi, vysokou nemocností a úmrtností obyvatel. Spletité otázky vlastnické takřka znemožňovaly jakoukoli opravu a údržbu zdejších budov i podstatnější nápravu špatných zdravotních poměrů,“ popisuje Josefov historik umění Arno Pařík.

Bývalé židovské ghetto téměř beze zbytku padlo v rámci pražské asanace na konci 19. a na začátku 20. století. Na jeho troskách vyrůstal ovšem obecnější a už ryze současný problém: Střet ochránců památek s úředníky a stavebníky. Otázka, jaké památky má smysl chránit a jak mají a mohou žít v souladu s modernějšími stavbami…

K možnosti o těch tématech přemýšlet významně přispěl svým unikátním projektem fotograf Jindřich Eckert. Bez něj bychom neměli ani zdaleka tak jasnou představu o tom, jak ghetto na konci 19. století vypadalo. Eckert ve své době jako jediný chodil po uličkách Josefova s fotoaparátem a snímal domy určené k zániku.

Jeden z nejvýznamnějších českých fotografů si svůj první ateliér otevřel v Praze na Újezdě 15. července 1863.

„Založením ateliéru se Eckert zařadil mezi několik desítek pražských fotografů, kteří vsadili na rychlý úspěch a módnost fotografických vizitek. Bylo to v době, kdy se v salónech na čajových dýcháncích nemluvilo o ničem jiném než o zážitcích z fotografování,“ píše fotograf a historik fotografie Pavel Scheufler v knize Stará Praha Jindřicha Eckerta. „Lidé se vzájemně obdarovávali portréty, rodinné album se stalo malým fetišem. Vznikl zcela nový typ rodinné portrétní galerie, rodila se vlastně nová vizuální kultura.“

Eckert začínal jako mladík z chudých poměrů, pracoval jako daňový úředník a fotografování se věnoval jen jako koníčku. Byl ale velmi úspěšný a záhy se vypracoval na jednoho z nejuznávanějších českých profesionálů.

Dobový tisk zdůrazňuje, že za úspěchem stála jeho osobnost, povaha: Vynikal prý „jak rozšafnou povahou, tak vrozenou roztomilostí“ a „nikdy mu nedocházel zdravý životní humor“.

A Eckert ani zdaleka nezůstal u společenských portrétů. Jako nadšený člen Klubu českých turistů fotografoval například Krkonoše nebo Šumavu.

A pak přišla asanace.

„Jednalo se především o někdejší ghetto považované mnohými za zřídlo ‚prostopášnosti a zločinnosti‘, končinu, jíž se ‚slušní lidé‘ vyhýbali,“ připomíná Scheufler. „Eckert byl prvním a v devadesátých letech jediným fotografem, který se o tuto čtvrť systematicky zajímal. Dům po domu, uličku za ulicí fotografoval v Josefově veden ušlechtilou snahou zachovat obrazové svědectví o mizející čtvrti pro potomky.“

V roce 1898 vydal Eckert knihu Praha královská, o čtyři roky později knihu Pražské ghetto. Byly to první fotografické publikace hlavního města.

Jindřich Eckert zemřel v roce 1905 jako uznávaný fotograf, vážený občan a oceňovaný filantrop. Pavel Scheufler dokládá jeho renomé opět citáty z dobového tisku: „Byl osobnost všestranně sympatická.“ A především: „Byl mužem, na kterého nikdo se nemohl hněvat“.

„… není jim zatěžko zbořit až na malé výjimky ze staré zástavby prakticky cokoliv… je zřejmé, že za památku hodnou ochrany považují jen ty objekty, které svou polohou nebrání v tvůrčím rozletu pravítek a kružítek autorů plánu,“ charakterizuje historička Kateřina Bečková architektonické plány, které v roce 1887 uspěly v soutěži vyhlášené k provedení asanace.

Hlavní problém asanace se ukazoval postupně a zpočátku pro většinu lidí skrytě: Nešlo totiž jen o Josefov. Shoda na tom, že s bývalým ghettem je třeba udělat něco radikálního, byla téměř stoprocentní. Jenže plány na asanaci se vymkly z uliček zanedbaného Josefova a zamířily do jeho širokého okolí – náhle se měly týkat celého Starého Města.

„Možnost narýsovat nové město, a to nikoliv nějaké anonymní na zeleném drnu, ale ‚nové‘ Staré Město pražské se vší jeho historickou slávou, je pravděpodobně natolik svůdná a inspirativní, že jí racionálně uvažující geometři nakažení iluzí modernismu, technicismu a štítivostí vůči zašlému středověku snadno podlehli,“ vysvětluje Bečková.

Asanace v tomto rozsahu byla iluzí, nebyla proveditelná finančně ani politicky. Nicméně diskuse kolem asanačních plánů vyrostly do podoby zásadních střetů o charakter města, o smysl jeho modernizace, o budoucí vizi šetrnou k minulosti.

Ve velmi poetickém a zároveň moderním duchu varovala před asanačními plány Renata Tyršová v Národních listech. Píše, že město nemáme posuzovat podle architektonických principů, nýbrž podle „zákonů kompozice malebné“. A mezi ně nepatří hlavní nástroje současných „opravovačů“ – přímočarost, pravidelnost, symetrie. „Umělecký cit našich předků a také náhoda, jež někdy obdivuhodným komponistou býti dovede, zanechaly nám v hlavních částech staré Prahy kamennou báseň úchvatné působivosti,“ shrnuje Tyršová.

Proti příliš rozsáhlé a hrubé asanaci se postavila řada architektů, historiků a umělců, mezi nimi například Jan Neruda. Nejostřejší kampaň vedl zřejmě spisovatel Vilém Mrštík, který vydal i manifest Bestia triumphans. „Je to tedy filosofický termín označující onu demarkační čáru, kde inteligence přestává a špatné, vzděláním nezušlechtěné síly nad dobrými nejen vítězí, ale daleko je převyšují,“ vysvětluje Mrštík název manifestu.

Rozporuplné obrazy staré Prahy. Zatímco po klikatých uličkách chodí rozšafný, všemi oblíbený fotograf a snaží se uchovat obraz minulosti, vznáší se už nad městem zuřící bestie a chystá se k ničivému vpádu, který tím, že strhává minulost, ohrožuje i budoucnost města.

„Rozumně provedenou asanaci bychom mohli chápat jako náhradu historického fungujícího města moderním fungujícím městem. Dnes řešíme problémy složitější a vyklenout oblouk mezi asanací a současnou situací není jednoduché,“ říká pro Seznam Zprávy historik umění a předseda Klubu za starou Prahu Richard Biegel. Ostatně i Klub za starou Prahu vznikl v důsledku diskusí o hrozbách asanace v roce 1900.

Biegel zdůrazňuje, že mezi asanací a dneškem stojí ještě jedna zásadní zkušenost. „Válečná zkušenost změnila vztah k ochraně měst. Lidé viděli třeba na příkladu Drážďan, jak rychle a absolutně může historické jádro zmizet,“ vysvětluje historik umění. „Byla to silná emoce, která dokázala spojit generace a do určité míry překonat rozpory v názorech na ochranu památek.“

Pro Prahu nová situace znamenala vytvoření konsensu na ochraně nejenom Starého, ale i Nového Města. A především diskusi, která vedla k vytvoření představy, jak by mělo centrum Prahy vypadat, jak by mělo žít.

„Jenže normalizace tu diskusi uťala. A po roce 1989 se začalo centrum města vylidňovat. V době covidu mohl každý vidět, nakolik je centrum mrtvé,“ pokračuje Biegel. „Nyní jsme třicet let po revoluci, ale stále nevíme, čím to centrum má být.“

Jsou to tři odlišné historické situace: Asanace je vlastně ještě brutálně snadná operace – část města se zbourá, aby mohla vyrůst nová výstavba. Poválečná zkušenost je jemnější – chce vyvažovat mezi památkami a novými stavbami a především chce, aby i historické město žilo, aby v něm bydleli a pracovali jeho obyvatelé.

Polistopadová doba přináší vylidnění centra. A pokračující bezradnost. „Potřebujeme nový konsensus, jak má centrum vypadat,“ zdůrazňuje Biegel.

„Zdaleka tu nejde jen o konkrétní kauzy, o nichž se přeme s úřady a developery. Centrum není mrtvé, protože by to byl památkářský skanzen. Tím, že budovy zvýšíte o patro nebo dvě nebo některou zbouráte, problém nevyřešíte, lidi zpátky nepřivedete. Není to problém formy, ale obsahu,“ pokračuje historik umění.

Domnívá se, že centrum by mělo být polyfunkční a živé. „Kombinace obytné zóny, obchodů a významných veřejných budov. Obchodně administrativní složka nesmí převážit,“ říká a ví zároveň, že dosáhnout toho, je nesmírně složité.

„Dnes trpí centrum komplexní téměř smrtelnou chorobou a potřebuje komplexní léčbu. Něco zbourat je jako uříznout pacientovi nohu, což jeho stav nezlepší,“ uzavírá Richard Biegel. „Jenže jak pacienta vyléčit, stále nevíme.“

Asanaci a současný stav přece jen něco symbolicky spojuje – jsou to právě fotografie Jindřicha Eckerta. Fotografovat Josefov bylo velmi nesnadné – uličky byly úzké a křivolaké a panoval v nich neustále velký ruch. Pavel Scheufler připomíná, že Eckert se proto do Josefova vydával brzy ráno:

„Eckertovy snímky liduprázdných uliček tak působí trochu absurdním a přízračným dojmem jako ulice mrtvého města, města určeného k zániku, města bez lidí.“