Článek
„Florida, červenec, 9:30 ráno, teplota 30 stupňů, vzduch jako v prádelně, tři a půl tisíce novinářů okolo vás, na obzoru jako malá tužka raketa Saturn 5. Modrý záliv a modrá řeka a začalo odpočítávání,” vzpomíná Karel Pacner.
„Teď ta raketa vystoupala z toho oblaku, letěla stále rychleji, byla vysoká přes sto metrů a za sebou měla ohon, který byl dvojnásobně dlouhý, viděli jsme, jak odpadává záchranná věžička, jak odpadává první stupeň a potom se ta raketa změnila v ohnivou kuličku, která nakonec zmizela v modrém nebi,” dodává.
Karel Pacner má dodnes schované novinářské akreditace z té doby, jméno na nich má ale s chybou. Omylem ho totiž zapsali jako Carel.
Typický americký chlapec, který pokořil jiný svět
„Když přistáli, tak většina z nás seděla ve velkém sále, to přistání, ten východ Armstronga se ukazoval na plátně a byl mimochodem otočený hlavou dolů, teprve potom to technici vyrovnali a bylo to takové šedivé, ale všichni jsme zírali a drželi jsme mu palce a když sešel dolů a řekl tu památnou větu, tak všichni jsme zařvali, to bylo prostě neobyčejné,” vrací se k milníku astronautiky Pacner.
Neil Armstrong podle něj měl nejen skvělou fyzičku a železné nervy, ale narozdíl od Buzze Aldrina, který vstoupil na Měsíc až jako duhý, i velkou disciplínu. „Prostě dokonalý muž,” dodává novinář, který o startu Apolla napsal i knihu. Důležitým úkolem pro astronauty bylo i to, že nesměli propadnout ponorkové nemoci a umět improvizovat v obtížných situacích.
Jídelníček z karantény
Karel Pacner také navštívil Houston, dostal se do výzkumného střediska a zprávy do redakce Mladé fronty pak posílal z hotelu King. Tam firma, která zásobovala astronautům jídlo po dobu jejich karantény, nabízela hostům stejné menu jako měli Neil Armstrong, Buzz Aldrin a Michael Collins po návratu. „Takže já jsem přišel, podíval jsem se na jídelní lístek a řekl jsem, že chci večeři z třináctého dne karantény,” říká Pacner.
Co si jako zahraniční zpravodaj také pochvaloval, byl tamní servis pro novináře. „Haldy nejrůznějších materiálů, haldy fotek, nabídka rozhovorů s různými odborníky, nabídka různých prohlídek po kosmodromu,” vyjmenovává ve Výzvě Pacner.
Novináři také dostávali záznamy komunikace mezi astronauty a řídicím střediskem. „Takže třeba po přistání na Měsíci to trvalo tak 20–25 minut a už přinášeli hory materiálů, my jsme si je rozebírali, to jsem si schovával, to jsem pak přivezl v kufrech domů a to jsem pak použil při psaní knihy Velký skok pro lidstvo,” vysvětluje Karel Pacner.
Program Apollo byl nakonec předčasně ukončen. A ačkoliv zbývaly ještě další lety, Pacner si nemyslí, že by dotažení všech plánovaných akcí přineslo zásadně jiné výsledky. „Další tři lety by byly opakovaním na jiných místech Měsíce, přinášely by další desítky kilogramů šutrů, ale pohled na Měsíc by nezměnily.”
