Článek
„Potkávám tu lidi, ke kterým by jinak člověk neměl šanci se dostat. To je samozřejmě taková perlička téhle práce,” svěřuje se Lukáš Kučera, který od roku 2000 nevynechal jediný ročník. Na festival si bere pravidelně dovolenou.
A to i přesto, že se z Prahy přestěhoval za prací do Berlína. Pracuje v mezinárodní hotelové společnosti, která je shodou okolností propojena i s dalším filmovým festivalem Berlinale.
Náplň jeho práce na festivalu v Karlových Varech je jasná. Liší se jen jeho trasy a to, koho vozí. Kromě filmových hvězd vozí i členy festivalového týmu nebo sponzory. Odhadem mohl během své „řidičské kariéry” svézt kolem 25 známých osobností, zážitky s nimi spojené vyprávět odmítá. Jak říká, co se stane v autě, zůstává v autě.
Udělá však jednu výjimku. A to když se zmíní o tom, jak jej občas festivaloví hosté překvapili svými znalostmi české historie. „Mel Gibson začal během cesty lidem z doprovodu prezentovat historii Karlových Varů, mluvil i o Karlu IV. Já Mela Gibsona úplně zbožňuju a tohle pro mě bylo obrovské překvapení,” netají se Lukáš Kučera a dodává, že toto povídání bylo navíc nesmírně zajímavé.
Své pasažéry vždy při nástupu do vozu pozdraví, jinak ale iniciativu nechává zcela na nich. A většina z nich se s ním dá sama do hovoru. „Ti lidé jsou normální, můžete se s nimi bavit o čemkoliv. A frmol, který kolem nich je, vidíte i z jejich stránky,” říká Lukáš Kučera, který si z festivalu díky tomu odnáší řadu zážitků. Od těch neutrálních až po ty vynikající, které mu zůstanou v hlavě nadosmrti.
Kromě možnosti setkání se zajímavými lidmi těší Kučeru práce na festivalu i kvůli skvělému kolektivu. Pochvaluje si i možnost svézt se krásným autem a užít si Karlovy Vary. Jako divák si ale festival skutečně nemá čas užít. „Když skončím, můj cíl je se vyspat. Ráno musím být svěží,” vysvětluje Lukáš Kučera. Denně pracuje zpravidla kolem osmi hodin, končí maximálně o půlnoci.
A co ho vůbec k práci festivalového řidiče přivedlo? „Studoval jsem na vysoké škole nedaleko odsud, v Chebu. A už na škole jsme na festival se spolužáky jezdili. Pak se objevila tahle možnost,” vzpomíná Kučera.
