Článek
Vypadá to jako obyčejná personálie z prostředí lesklých magazínů plných nedostupného luxusu. Novou šéfredaktorkou Teen Vogue (verze módní bible pro mladé) se měla stát Alexi McCammondová. Než ale svou roli stihla převzít, tak se s vedením vydavatelství Condé Nast v čele s výkonným ředitelem Rogerem Lynchem a obávanou kreativní ředitelkou Annou Wintourovou dohodla, že se tak nestane. Za jednoduchým oznámením se ovšem ukrývá košatý příběh, který se prolíná s tím, který nedávno převyprávěla v exkluzivním interview u Oprah Winfreyové vévodkyně Meghan, i s tím, co se odehrává v Česku s ohledem na nástup nové hlavní hygieničky nebo na události při fotbalovém utkání Slavie a skotských Rangers.
Začněme popořádku. Vogue si vybral pro svou „náctiletou“ verzi mladou novinářku s afroamerickými kořeny. V pořadí již třetí, co se tohoto konkrétního produktu ze stáje vydavatelství Condé týče. McCammondová byla zajímavou volbou i proto, že dosud pro Axios, MSNBC a NBC působila jako politická reportérka, která pokrývala kampaň Joea Bidena.
Volba velmi promyšlená. Condé Nast chtělo ukázat, že skutečně dbá o diverzitu. Módní průmysl a fashion magazíny jsou často (a upřímně, právem) obviňovány z bílé a maskulinní nadvlády. Ne že by snad byly rasističtější než jiná odvětví, ale je na ně víc vidět. A vzhledem k tomu, že se (minimálně) tváří, že jsou vzorem pro ostatní, tak je kritika hlasitější.
Zároveň výběr politické reportérky měl dokladovat to, že Vogue není jen lehounké čtení se spoustou stylových obrázků. Americká Vogue je proslulá propracovanými politickými eseji a McCammondová měla být zárukou, že téhož se dostane i mladším čtenářům.
Jenže se to zvrtlo. Proti ní se velmi hlasitě ozvali její budoucí podřízení. Nechtěli, aby je vedla rasistka. McCammondová totiž zhruba deset let nazpátek na svém Twitteru zveřejnila pár nepříliš lichotivých poznámek o lidech asijského původu a také nevhodné narážky na homosexuály. A právě teď, kdy ve Spojených státech útoky na asijské Američany velmi silně rezonují, to ťalo do živého.
Nic na tom nezměnil fakt, že za své nevhodné chování na Twitteru z doby, kdy jí bylo -náct, se McCammondová omluvila už před několika lety. Ani to, že se vydavatelství Condé Nast dušovalo, že to samozřejmě u pohovoru rozebírali a že věří, že se vyvolená nová šéfka poučila. Odpor byl tak hlasitý, že si impérium lesklých magazínů další skandál dovolit nemohlo. Vloni totiž po podobných zjištěních musel končit Adam Rapoport z vedení časopisu Bon Apétit. Ten se nechal vyfotit v převleku za Portorikánce a k tomu se přidala svědectví jeho podřízených, že je vážně těžké být „barevným“ zaměstnancem v tomto magazínu.
Anna Wintourová tehdy přispěchala s prohlášením pro zaměstnance, jak si „uvědomuje chyby, které v tomto směru vedení nadělalo“. A jak hodlá dále pracovat na tom, aby prostředí ve firmě bylo rasismu prosté. Od mocné šéfky to nejsou jen prázdná slova, protože stála například za tím, že šéfkou Vanity Fair se stala Radhika Jonesová, a hájila její rozhodnutí dávat mnohem více prostoru etnickým menšinám v časopise i proti nejvyššímu vedení.
Podobně se teď Condé Nast staví i k aféře kolem McCammondové. Byť je za tím jasný byznysový záměr. Kvůli nové šéfredaktorce chtěli rušit smlouvy významní inzerenti jako třeba Ulta Beauty.
Porovnání tohoto příběhu s českou realitou je bezesporu zajímavé. Něco podobného se totiž přihodilo i nové hlavní hygieničce Pavle Svrčinové. Když bylo oznámeno, že převezme ostře sledovaný post po Jarmile Rážové, vyplulo na povrch, že vloni na podzim (tedy v roli šéfky moravskoslezské hygieny) sdílela rasistický vtip na svém Facebooku. Odezva byla v médiích i na sítích podobně silná jako v případě McCammondové. Což ukazuje, že se Česko pomalu sune směrem k Západu, co se týče vnímání nevhodných rasistických projevů.
Reakce Svrčinové byla také napůl správná. Svůj profil okamžitě smazala a částečně se omluvila, „pokud se někoho dotkla“. Ta druhá půlka pak byla ale smutná. Výmluva „nevím, jak se mi to na profil dostalo“ je legrační, ale bohužel pro vlivné v dnešním Česku tradiční.
Dobrá zpráva je, že nepřišel trest v podobě „už si neškrtneš“ a Svrčinová nyní může prokázat, zda byla dobrou, nebo špatnou volbou do nové funkce. Jako lidé bychom měli mít možnost chybovat a poučit se. Presumpce viny, která je v případě rasově podbarvených projevů uplatňována v anglosaském světě, je přece jen trochu krutá.
Špatná zpráva ovšem je, že stále silně rezonuje názor, že přece nic špatného nepovedla. Šlo jen o vtípek, a kdo z nás takový vtípek občas neřekl.
Tento postoj se projevil ještě výrazněji při událostech z minulého týdne při fotbalovém utkání Slavie a skotských Rangers. Těch bylo mnoho a jedna vytlačovala druhou. Zatímco v Británii pak nejvíce rezonovala údajná rasistická poznámka českého hráče vůči skotskému, u nás brutální způsob hry Skotů a následné vyřizování účtů v útrobách stadionu. Toho druhého se drží jako klíště Slavia a k tomu se snaží ukazovat, jak její klub není rasistický (byť jí to teda slávističtí hooligans dost kazí). Přitom by se hodilo důrazné pokárání Ondřeje Kúdely (bez ohledu na to, co doopravdy řekl), protože prostě nemá chodit protihráče slovně napadat.
Odsouzeníhodné jsou přitom všechny stejně. Velmi přesně to popsal ve svém komentáři kolega Luděk Mádl.
„Mnohým stále uniká, že například lidskou bytost s africkými kořeny nemusíte hned bičovat, abyste ji bolestivě zasáhli. Její duši zraní i každé odporné slovo, které na svou adresu zaslechne. A není to žádná přecitlivělost, nýbrž zcela legitimní postoj,“ píše mimo jiné.
A tím se dostáváme k poslednímu příběhu, který světem zazněl ze všech nejvíce. Otevřená zpověď vévodkyně Meghan a prince Harryho u Oprah Winfreyové. Tou největší „peckou“, kterých slavná moderátorka v interview slibovala celou řadu a taky jich celou řadu dodala, bylo obvinění nejmenovaného člena královské rodiny z rasismu. Tento „někdo“, kdo podle slov Oprah ovšem nebyli ani královna, ani princ Philip, měl rozebírat, jak moc bude tmavý syn Harryho a Meghan, až se narodí.
Obvinění velmi závažné, byť stojící trochu na vodě tím, že podrobnosti zpovídaný pár nechtěl prozradit.
Lze se k němu samozřejmě postavit tak jako ke zbytku srdceryvného příběhu, který Meghan odvyprávěla. A nasekala v něm spoustu polopravd a pololží, včetně toho, že malému Archiemu byl kvůli barvě pleti odepřen princovský titul.
Nebo tak, že to přece bylo jistě spíše v žertu a královská rodina tolik si zakládající na společenství Commonwealth, kdy řada vůdců afrických zemí je pro královnu přáteli, přece není rasistická. Ostatně to řekl i princ William v reakci na výbušné interview.
Jenže jak už bylo výše napsáno. Slova umí velmi zraňovat. A to, že je nemyslíme úplně vážně, nehraje roli. Zvlášť když jsme nikdy nebyli v kůži toho, k němuž směřují. Nikdy nevíte, jak ženu zasáhnou ironická slova o feminismu, pokud nejste ženou. Netušíte, jak se cítí gay, když se vtipkuje o homosexuálech, pokud jím nejste. A stejně tak nemáte zdání, jak jakkoli neagresivně míněná slova o „opičkách“ nebo „menu M23 – kšehká a kšupavá“ zasáhnou někoho s černou pletí, respektive tzv. šikmýma očima.
Experti v případě, že se s podobným problémem setkáme, radí naslouchat, jakkoli to bolí. „Nikdo z nás nepřizná, že by byl rasista. Nevnímáme se tak. Jenže ne vše, co děláme nebo říkáme, je v souladu s tímto vnímáním. Je to těžké, ale je třeba si připustit, že nejsme bez předsudků. A když nám je někdo vyčte, máme snahu to popřít,“ popsala například pro vlivný australský zpravodajský portál ABC tamní expertka na vztahové problémy Elisabeth Shawová, šéfka neziskové organizace Relationships Australia NSW.
„Nejlepší, ale zároveň velmi složitá cesta je otevřeně si výhrady vyslechnout, zamyslet se nad nimi a nestavět proti nim hned obranu,“ dodala.
Mimochodem v tomto směru byla reakce Buckinghamského paláce až na drobné zaškobrtnutí vzorová. Ve velmi krátkém prohlášení dala královna Alžběta II. jasně na srozuměnou, že téma rasismu bere „velmi vážně“. Nechala si však prostor pro pochybnosti formulací, že „vzpomínky na události se mohou lišit“.
To, co se odehrálo ovšem mimo prohlášení, je ještě klíčovější. Deník Daily Mail přišel se zjištěním, že královna se chystá jmenovat nového „manažera přes diverzitu“. Zároveň všechny v královském paláci a také v Clarence House, což je adresa prince Charlese a vévodkyně Camilly, a Kensingtonského paláce, kde mají mimo jiné hlavní stan princ William a vévodkyně Kate, ale také další členové rodiny, čeká série vzdělávacích seminářů o diverzitě, tedy o přístupu k minoritám, nejen pokud jde o barvu pleti, ale také třeba zdravotní znevýhodnění či sexuální orientaci. Při tom hodlá Firma, jak se o monarchii také mluví, využít zkušenosti zvenčí, především z byznysu a neziskových organizací.
Na zkostnatělou instituci, která se reformuje tak malými krůčky, že jsou skoro nepostřehnutelné, je to obrovský krok. A hlavně krok správným směrem.
Jasně. Řada lidí i v paláci bude podobné diskuze považovat za plýtvání časem. „Přece nejsem hovado.“ Jenže bez toho, aby nám ta druhá strana vyložila, jak „zábavné“ (čti ponižující) je poslouchat třeba opakovaně nijak zle myšlený vtip o bílé čokoládě vymyšlené pro černochy, aby se nekousli do prstu, se naše uvažování nezmění.
