Maxová: Turecko je mým druhým domovem, nejradši se ale vracím do Čech

Celý rozhovor si můžete pustit v audiu:

Když dneska přijedeš do Paříže, spousta lidí říká: Už to není ta Paříž, co bývala. Jaký máš pocit ty? Protože ty jsi tam žila.

Určitě už to není můj domov. Já si pamatuji čtvrť Le Marais, kde jsem žila dlouhou dobu, a ta se opravdu změnila. Dřív to bylo takové bohémské místo, kde žila spousta umělců, a byla to čtvrť, která nebyla příliš drahá, dneska je to samý luxusní obchod, samá restaurace a spousta turistů. Takže ta čtvrť se určitě změnila. Taky tak cítím, že Paříž už není, co bývala, stejně tak New York není to, co býval v devadesátých letech. Ale dost možná, že my už nejsme takoví, jako jsme bývali. Už je to jiné, ostatně každé město se mění. Dnes Karlín nebo Žižkov už nejsou, co bývávaly před lety. Mění se všechno.

Jsou místa, kam se neustále vracíš ráda i přes to, že už to není, co bývalo?

Já se nejradši vždycky vracím sem do Čech. Nemusí to být zrovna do Prahy, ale opravdu si připomenout místa, kde člověk vyrůstal nebo kde trávil dětství. Udělala jsem pro své děti výlet do jižních Čech, kde žila má babička, a dokonce jsem se osmělila a zazvonila na lidi, kteří koupili náš dům, jestli se můžeme podívat dovnitř. Děti koukaly, že jsou na zahradě mé babičky, všechno jim to připadalo hrozně malé, a mně to připadalo hrozně velké. To jsou takové věci, které si hrozně ráda připomínám. A nejenom sama, teď jsem třeba vzala manžela na Ještěd.

V tom světě se to vždycky váže k nějakým vzpomínkám, ve Francii je to pro mě třeba Camargue nebo Provence. Samozřejmě teď je mým druhým domovem Turecko.

Jaké je pro Evropanku najednou se přestěhovat do jiné kultury, do prostředí, které je pro mnohé lidi prostě zahaleno určitým tajemstvím?

My trávíme čas na jihu Turecka, u Bodrumu, na samotě u moře, kde je to opravdu něco jiného než třeba Istanbul a jiné části Turecka. Já jsem vždycky hrozně obdivovala Turecko, je to taková pokladnice, co se týče historie, kultury. Díky tomu jsem se začala učit turecky, protože tam, kde jsme nejvíc, tolik lidí anglicky nemluví. Chtěla jsem porozumět lidem v okolních vesnicích a opravdu okusit, jak chutná Turecko.

My tam jezdíme hrozně rádi, teď jsme tam strávili spoustu času kvůli covidu, byli jsme trochu oddělení od okolního světa. Odjeli jsme ještě před tím, než se uzavřely hranice, a potom jsme tam zůstali, protože dětem se zavřela škola. Turecko je pro mě opravdu země, kterou jsem hrozně ráda objevila. A objevila jsem spoustu dalších krásných míst - nejenom Istanbul, ale třeba Kapadokyi, Bodrum, Tróju nebo Pergamon.

Když jdeš po ulici se svou vizáží, jak reagují Turci?

Úplně v pohodě. Podstatně jinak reagují Japonci. V metru na vás všichni koukají, protože tam jste najednou o půl metru vyšší než oni, blonďatá a modrooká, oni koukají a uklánějí se, zrovna tam jsem si připadala trochu jako vetřelec. Ale Istanbul je takové město, kde nevíte, jestli jste v Káhiře, jestli jste na jihu Francie, nebo v New Yorku. Tam je spousta čtvrtí, které se míchají.

Určitě se tě ptají kamarádky a kamarádi, jestli se třeba ty – jako žena – cítíš bezpečně.

Já teda ano, ale já jsem se cítila bezpečně vždycky a všude, včetně toho, když jsem stopovala ve svých 14 letech tady v Čechách.

Opusťme Turecko - dnes nejsou velké koncerty, na fotbale nejsou lidi, málokam se smí chodit… Ovlivní to taky život nadací, jako máš ty?

Spousta lidí dělala práci z domova, takže nadace vlastně jela na plné obrátky. Najednou byla výuka online a děti z dětského domova neměly počítač, a teď si představte, že v dětských domovech je jediný počítač v ředitelně… Ústavy se v podstatě zavřely a ti strejdové tam museli fungovat jako vychovatelé, ale zároveň jako učitelé, takže najednou úplně jiná situace. My jsme museli zareagovat velmi rychle a doopravdy za 14 dní jsme získali finance na vybavení dětských domovů. Nakoupili jsme spoustu počítačů, rozváželi jsme je a potom nás samozřejmě zaměstnala krizová linka kvůli nárůstu domácího násilí. V životě se nám nestalo – opravdu od roku 96 nebo 97, kdy nadace začala fungovat –, že bychom rozdávali potravinové balíčky do azylových domů. Lidi ale zůstali bez peněz a maminky s dětmi bez práce. Situace byla velmi složitá.

Ještě se vrátím jednou k Turecku – je tam standardem, že známé osobnosti a lidi, kteří něco dokázali, podporují nadace a charitu?

Ano, ale trochu jinak. Já znám velmi dobře jednu charitativní organizaci, která pomáhá ženám ve vzdělávání a jejich právech, protože ne ve všech částech Turecka je to tak, jak bychom si představovali. Já a můj manžel jsme postavili školu v sousední vesnici a u nás securiťáky dělají ženy. Také jsme učili děti plavat a také hudební výchovu, protože to ve školách moc nemají. My samozřejmě máme ambice pomáhat, ale není to snadné. Jednou jsme byli v turecké vesnici, opravdu velmi, velmi skromné, s pánem z Bangladéše, co byl za své rozvojové programy dokonce nominovaný na Nobelovku, a on se jich ptal: Jakou pomoc byste potřebovali? Nechcete třeba internet? A oni, že ne. Jejich ženy jsou doma s dětmi. Oni sice pracují, ale tak, že mají olivy, které sbírají, přitom sklizeň oliv je jednou za dva roky a trvá pět dnů. Zbytek roku jen sedí a v podstatě nechtějí změnu nebo ani nepotřebují nějakou charitativní podporu. Jsou v podstatě spokojení.

Svět je krásný, sluníčko svítí, čaj má svou teplotu…

Ano, čaj má svou teplotu, oni tam sedí v tom olivovém háji a jsou spokojení.

Co tě teď ještě zaměstnává?

Tak ještě na stará kolena je to móda, a teď jsem dokonce fotila, pro dobrou věc, protože chystáme speciální kolekci s jednou firmou. Společně s návrháři jsme dali dohromady takové dvě věci, které jsou překvapením. Bude to vycházet začátkem října a tyhle dvě módní věci se budou prodávat a 100 % toho výtěžku půjde na pomoc rodinám v krizi. Takže to je spojení s módou a jsem ráda, že to mohl nafotit můj syn.

Mladá krev…

Fotil, protože ho tady mám, což mi dělá velkou radost. Normálně je v Londýně, studuje, a teď v téhle době mají školu online, takže mi pomáhá, a tak jsem ho začlenila i do toho focení.

Baví tě to ještě po těch letech? Máš tam stále ten náboj – že řekneš, jo, to bude fajn, dnes budeme 5, 6, 7 hodin fotit?

Mě to baví, mě baví ta kreativita a samozřejmě mě taky baví, že mě někdo nalíčí, učeše… Vždycky mě potěší, že člověk pak vypadá dobře. Ale určitě mě baví i ta druhá stránka, protože ráda fotím sama. Člověk tak zjišťuje, že se už spoustu věcí po těch letech naučil, že zná velmi dobře světlo, zná velmi dobře focení a vůbec celý ten svět těch příprav.

Nebaví mě ale jenom móda, dělám i interiérový design, když jsme teď trávili koronavirovou vlnu v Turecku, kdy jsem měla spoustu volna, tak jsem tam dekorovala 11 vil a téměř všechny se prodaly. Tak jsem tím stoupla doma v ceně - že nejsem jenom ta, která všechno organizuje jako maminka, ale i jako maminka, která pomohla tatínkovi. Kreativita je myslím něco, co jsem určitě za těch 25 nebo i víc let získala.

Co kromě všech těch věcí, co jsme tu probrali, ještě děláš? Řekla sis někdy, že je ten pravý čas něco vyzkoušet?

Já jsem se třeba naučila minulý rok jezdit na koni, dřív jsem se bála koní a dneska se nebojím, nebo se bojím jen trošičku. Začala jsem dělat taky keramiku, protože jsem potřebovala něco ženštějšího. A naučila jsem se pracovat na zahradě. Já si pamatuji, že jsem vždycky říkala, když jsem byla mladá: pracovat na zahradě, no to je blbost, to je taková nuda! A teď do té zahrady utíkám a těším se tam. Taky jsem se naučila péct. Všechny tyhle ženské věci – to je opravdu něco, co mě baví, a pak i ten interiérový design. Ještě tedy nemaluji. To si ale myslím, že se nenaučím. Když si něco přeji a do něčeho se zakousnu, tak to neodkládám a své sny si žiju.