Článek
Československo a Česká republika zatím zažily pouze jediného prezidenta, který dokončil všechny své mandáty. A tím je Václav Klaus. Někteří skončili z politických důvodů, Václav Havel nedokončil první období kvůli rozpadu Československa. Často to ale bylo ze zdravotních důvodů, a dva prezidenti dokonce v úřadu zemřeli.
O zdravotních problémech mužů na Pražském hradě mluví v rozhovoru pro Seznam Zprávy historik a pedagog Michal Stehlík.
Kdo z československých prezidentů ukončil předčasně mandát kvůli svému zdraví?
Určitě Masaryk, už při volbě v roce 1934 Masaryk ví, že je to zdravotně špatné. Dokonce jsou i nahrávky z Československého rozhlasu, na kterých mu musejí napovídat prezidentský slib (Masaryk už v té době velmi špatně viděl, a chtěl proto slib odříkat zpaměti, pozn. red.). Tehdy se spíš čekalo, aby se nejprve podařilo vyjednat Benešovi podporu do prezidentství. Nebylo jasné, že by ji získal v roce 1934, takže to Masaryk vzal jako další mandát, i když už bylo jasné, že je na tom zdravotně špatně. Rok poté rezignoval, když už bylo jasnější, že Beneš bude prezidentem.
V konečném důsledku to bylo asi nejfatálnější u Ludvíka Svobody, kvůli němu dokonce měnili ústavní zákon, aby mu byl zkrácen mandát ze zdravotních důvodů, to bylo mezi lety 1973 a 1975.
Vrátil bych se ale nejprve k Masarykovi. Dočetl jsem se, že v roce 1935 chtěl sám rezignovat, proti tomu bylo spíš jeho okolí.
Rozhodně už rezignovat chtěl. Známe scény, kdy po té poslední mrtvici měl problémy s pamětí. Poslední rok mezi volbou a rezignací už to bylo špatné, dokonce má Masaryk v té době podpisové razítko, protože se nemůže fyzicky podepsat. Jsou to takové drobnosti výkonu funkce, kdy spoustu věcí musí řešit kancléř Přemysl Šámal. Ten výkon už nebyl fyzicky možný.
Měl razítko se svým podpisem Tomáš Garrigue Masaryk?
Ano, zkrátka vytlačený podpis do razítka právě proto, že měl problémy s pravou rukou. Jsou to doklady toho, že výkon funkce už je zdravím poznamenaný.
Jak se to reálně projevilo na jeho úřadování? Jsou věci, které měl udělat, očekávaly se od něj, ale nezvládl je?
Nenastala skutečně krizová situace, ale prezident průběžně musí jednat s politiky. V té době je předsedou vlády Milan Hodža, nebylo to nijak důležité v tom smyslu, že by Masaryk musel třeba sestavovat vládu. Ale už byl v Lánech trošku izolován. Ale je to „pouze“ několik měsíců mezi volbou a rezignací, neodehrávalo se tam nic fatálního, co by poznamenalo chod státu. On už se v posledních letech tak jako tak dostal spíš do role symbolu, než hybatele politiky, už to běželo ve stranickém systému.
Jakým způsobem proběhla abdikace?
Muselo se to samozřejmě projednat. On se rozhodl, že bude abdikovat a řešilo se to na úrovni Kanceláře prezidenta, potom předsedy vlády, protože u toho byl důležitý i Milan Hodža. Samozřejmě se o tom velmi blízce jedná s Edvardem Benešem, protože to zásadní bylo mít dál prezidentství pro něj. Masaryk, respektive Beneš, jednal s agrárníky o podpoře v prezidentské volbě. V rámci Masarykovy rezignace je to nejdůležitější, aby měl Beneš podporu do prezidentské volby. Jedná se v zákulisí, včetně Hlinkovců, komunistů a úplně všech, aby ta volba byla hladká.
Údajně se o Masarykově zdraví lhalo. Jak Kancelář o prezidentově stavu informovala?
Mýtus „tatíčka“ byl takový, že se informace o reálných problémech s mrtvicí a o větších problémech s kognitivními schopnostmi nebo pamětí vlastně zamlčovaly. Ne že by říkali, jak je všechno skvělé, ale žádné zásadní informace o jeho zdraví nešly ven. Byl kolem něj vytvořený takový mýtus, což hodně prosazovala a vlastně svým způsobem i manažovala dcera Alice. Informace o reálném zdravotním stavu se ven nepouštěly.
Bylo to téma, které by zvedali třeba komunisté nebo jiní kritici Masaryka?
On už byl v takové situaci, kdy si to nikdo příliš nedovolil. Nějaké štiplavosti se samozřejmě z krajních pozic mohly objevit, ale nebylo to téma, které by někdo zvedal. Ostatně i kvůli podpoře Beneše v prezidentské volbě, vzhledem ke smlouvě se Sovětským svazem a tak dále. Tatíček je pořád téměř nekritizovatelný.
Oslabený Beneš pod tlakem
Když se posuneme k Benešovi, jak jeho zdravotní stav poznamenal konec jeho mandátu v únoru 1948? On přijal demisi vlády ve chvíli, kdy se čekalo, že to neudělá. A vyhověl bez výhrady Gottwaldovi při jmenování nových ministrů. Jak velkou roli v tom sehrálo Benešovo zdraví?
Docela důležitou. Myslím, že už v poválečném období, kdy prodělal nějaké mrtvice (také se třeba učil znovu podepisovat), bylo jeho zdraví důležité. Souvisí s tím soustředění, energie, kterou nemá. Zejména roky 1947, 1948 jsou poznamenané jeho zdravotní situací. Už je to oslabený Beneš. Když na vás během února v podstatě denně tlačí na nějaké rozhodnutí a vy už nejste ve formě někdejšího čtyřicetiletého ministra zahraničí, tak to musí hrát roli, a to i při tom posledním rozhodování.
Kdyby byl Beneš „ve formě“, vzdoroval by komunistům?
Dá se čekat, že by jednal aktivněji. On byl zvyklý primárně na diplomacii. Byl to člověk vyjednávání. Jsou to taková „kdyby“, která se nám těžko posuzují. Třeba by byly jiné varianty, kdyby tlačil na to, aby ve vládě byli lidé nominovaní skutečně jednotlivými stranami, a ne komunisty. Mohly tam být varianty úřednické vlády, to už také za první republiky země zažila. Jeho oslabení hrálo roli v tom, že už se nešlo do žádných dalších variant. Dokonce u té poslední demise jednoho z ministrů měl Beneš formálně celou vládu odvolat a jmenovat novou, ale to už ani nenastalo. Odporovalo to ústavním zvyklostem. Počet rezignací byl stále pod polovinou, ale poslední den navíc podává rezignaci sociálnědemokratický ministr Václav Majer. K tomu oslabení navíc přidejme tlak ulice, Gottwalda i Moskvy. V jeden moment mu komunisté vyhrožují skoro občanskou válkou, když na něj Zápotocký tlačí, že v továrnách to vře a hrozí výbuchem.
Pohlavní choroba a alkoholismus
Z komunistických prezidentů hned dva zemřeli přímo v úřadu, Gottwald (†1953) a Zápotocký (†1957). Jak vypadal konec jejich mandátu?
Gottwald – to byl takový celospolečenský šok. Několik dní před ním umřel Stalin, Gottwald se vydal na pohřeb, a podle všeho mu ten let letadlem způsobil komplikace s aortou, které vyplývaly z jeho prodělané pohlavní choroby. Když zemře Stalin a Gottwald během 14 dnů, tak je společnost úplně zamražená. Co se bude dít? Všichni v té době čekali třetí světovou válku, nebylo to tak, že by zajásali, že zemřeli diktátoři. Tady se čekalo, co bude. A byly to obrovské tryzny.
Šeptalo se a napůl vědělo, že Gottwald je na tom zdravotně špatně. Rozjel se mu i jeho alkoholismus, když usedl na Pražský hrad, už je to člověk trochu izolovaný mezi Lány a Hradem. Ale svým způsobem to bylo překvapení, že zemřel takhle rychle, byl to veliký šok.
A Zápotocký?
Tam to bylo trošku naopak v tom, že se dlouhodobě vědělo o jeho zdravotních problémech. Jednak byl ještě o generaci starší než Gottwald, jednak si přivezl poměrně složitou zdravotní situaci ještě z koncentračního tábora. Byl na tom průběžně zdravotně špatně, jezdil se léčit do lázní, na dovolené k moři. Když vezme v roce 1953 prezidentství, tak už se velmi brzy poté řeší, kdo bude nástupcem, protože se vnímalo, že tam třeba nebude dlouho.
V roce 2017 zveřejnila CIA spoustu materiálů z padesátých let a i tam najdeme, že se dostávalo na Západ, že je na tom Zápotocký zdravotně špatně a že už je trošku odstaven a řeší se, jestli ho nahradí Široký nebo Novotný nebo kdo to bude. Zápotocký umírá v 57. roce v prezidentském úřadě shodou okolností ve chvíli, kdy je drtivá většina ÚV KSČ na jednání v Moskvě. Tak trochu symbolicky se o dalším prezidentovi rozhoduje na moskevském jednání.
Gottwald i Zápotocký měli zároveň důležitou roli v KSČ. Jak velký problém bylo, když tito prezidenti zemřeli? Jak jejich zdraví ovlivnilo politiku?
V podstatě nijak, rozhodovalo se jinde. Ať už pseudovolba Zápotockého nebo pseudovolba Novotného, tam šlo o stranické kolektivní rozhodování. U Novotného navíc pod jasným vlivem Moskvy, kdy Chruščov řekl, že Novotný je ten pravý. Široký už se chystal na Hrad, ale vybrali nakonec někoho jiného. Šlo v podstatě o klasické zákulisí mocenských her uprostřed komunistické strany, nic fatálního se neodehrálo. I západní tajné služby hlásí, že ta výměna nebude nic znamenat. A měly pravdu. V konečném důsledku se nic nestalo, když nastoupil Novotný.
Už jste trochu nakousl, že zajímavé bylo zbavování moci Ludvíka Svobody (1975). On ani nezemřel ve funkci, ani nerezignoval…
Byl mu zkrácen mandát. Už když byl volen v roce 1968, tak někteří kritizovali, že je starý. Ale nebylo moc jiných variant. Navrhovali Smrkovského a podobně, ale to by zase neprošlo přes konzervativce. Už na jaře 1968 se diskutovalo, jestli je to z hlediska věku v pořádku. On měl potom velké zdravotní problémy, i ta volba v 73. roce už je hodně hraniční. Potom reálně přestává fungovat. Ale vzhledem k tomu, že moc měl v rukou v tu chvíli už generální tajemník Husák a prezidentská funkce byla do značné míry symbolická, tak se v realitě nic moc nezměnilo. Nakonec se změnil ústavní zákon, aby se zkrátil mandát. Husák se dokázal dohodnout i s konzervativci a v roce 1975 se stal prezidentem. A zase znovu po Novotného éře poprvé spojil prvního tajemníka s prezidentem. To nebyla dobrá zkušenost, Svoboda prezidentem a nejprve Dubček a poté Husák v čele strany.
Tím jsme asi probrali všechny prezidenty, kteří skončili ze zdravotních důvodů…
Hácha, Novotný a Husák skončili z politických důvodů.
A Havel v roce 1992…
Havel také v roce 1992 skončil z politických důvodů, řekněme. U Háchy je to i blízko tomu zdraví, on už také od roku 1944 reálně nemá šanci ze zdravotního hlediska vykonávat svůj mandát. Ale po konci války ho nová československá správa pod rozkazem komunistů a ministra vnitra nechá převézt na Pankrác, kde umírá v šílených podmínkách. Ale berme to jako politický konec mandátu, kdy se prezidentství navrací Benešovi. U Novotného je to důsledek Pražského jara a vyrovnání se s takovou tou špatnou komunistickou minulostí, kdy je nejprve zbaven vedení ve straně a o několik měsíců později končí rezignací pod velkým tlakem jako prezident. No a Husák 10. prosince po Sametové revoluci jmenuje první vládu, ve které komunisté nemají převahu, a ve stejný den rezignuje. Revoluce je neuvěřitelně rychlá, 17. listopadu Národní třída, 10. prosince rezignace Husáka a 29. prosince volba Havla všemi poslanci.
Ve východním bloku byla samotná funkce prezidenta velice netypická, Sovětský svaz ji vůbec neměl. Jak důležití byli prezidenti v komunistické éře? A je dnešní role prezidenta spíš ceremoniální nebo se vrací směrem, jak se ji snažil na začátku definovat Masaryk, to znamená prezident jako aktivní politický hráč?
Dodnes je vidět, že mezi císařem, Masarykem a dneškem je tu nějaká společenská potřeba mít hlavu státu na Hradě. Je tady obrovská neformální moc hlavy státu, ať už má ústavní pravomoci, jaké má. Ty jsou svým způsobem omezené, ale společnost to vnímá jako velmi silnou pozici.
Byli jsme po válce výjimka, komunisté zvažovali konec prezidentství, ale ve společnosti to mělo takový význam, že i Gottwald si na ten Hrad sednul, byť to původně nebylo v úmyslu. I dnes se trošku zdá, jako by prezidentství bylo víc než exekutivní role předsedy vlády. Je to kombinace historického zvyku, který byl ale ještě více zakotven Masarykem. Od té doby si to neseme s sebou, přestože reálně vykonávají moc premiéři. Vezměte si, že máme demokracii a Parlament, ale prezident republiky sedí na Hradě, v tom obrovském komplexu. To je prostě nějakým způsobem vychýlené.
Někdy se skloňuje termín gerontokracie spojený hlavně se Sovětským svazem. Pro která období je vhodné ho používat?
Je to spojené se Sovětským svazem na přelomu 70. a 80. let, kdy se postupně vystřídají velmi rychle tři muži v čele Sovětského svazu – Brežněv, Andropov a Černěnko. U nás je to potom konec komunistické éry. Je to způsobené tím, že máme v ústředním výboru komunistické strany lidi, kteří vyhráli v 1968, buď pragmatiky, nebo konzervativce. Ti se 20 let drží u moci a nechtějí žádnou přestavbu, perestrojku, protože by museli kritizovat svoje postoje z 68. a to, že šli na ruku okupantům. Drží se tam skupina typu Vasila Biľaka, Aloise Indry a dalších a nepustí mezi sebe žádnou novou generaci. Nejmladší je v ústředním výboru Miroslav Štěpán. Gerontokracie se skloňuje ke konci osmdesátých let, kdy proti mladému Gorbačevovi, když přijede do Prahy, vypadá ústřední vedení komunistické strany v čele s Jakešem a dalšími, jako že zamrzlo v minulém dvacetiletí. Bylo vidět, že politicky nebyli schopní reagovat na politickou situaci. Žili v tom roce 1971, 1973, kdy se dostali k moci, a drželi si ji 20 let.
Nemůžeme říct, že pro roli prezidenta to v tuzemsku platí od začátku, kdy se v roce 1918 stal prezidentem 68letý Masaryk?
Tehdy už to byl takový 68letý kmet, ale na druhou stranu, on v 64 letech odjel do emigrace a čtyři roky jezdil po světě, to je ohromný fyzický i mentální výkon. Na univerzitě mu dali už v roce 1910 knihu jeho žáků, kdy se s ním z hlediska kariéry loučí, ale on žil vlastně několik životů. Proto je podobný tomu stařičkému mocnáři, proto přebere i některé artefakty ve smyslu muže na koni, vládce. Z profesora filozofie se stane voják. Všimněte si, jak se změní ta symbolika – už nemá klobouk a brýličky, ale brigadýrku a rajtky, aby ukázal, že je vládce. Proti tomu Beneš už je mladší generace, když nastupuje v pětatřicátém roce.
Sehrálo někdy zdraví prezidenta skutečně velkou roli v politice?
Myslím, že vlastně ne. Zabýváme se prezidenty a jejich zdravím, ale když se podíváme, jakou měli pravomoc, v jakém období se to odehrává… Mezi poslední volbou a rezignací Masaryka se neodehrává žádná fatální politická změna. Zdraví Háchy není téma ve chvíli, kdy končí válka a končil by každopádně. U Beneše je to doopravdy okamžik politické křižovatky kombinované s jeho zdravím. U ostatních se nic nemění, u Gottwalda se Zápotockým se nic neděje, Novotný nemá takové problémy, když odstupuje, a u Ludvíka Svobody o to nejde, protože vládne Husák.
Ještě jedno téma – alkoholismus prezidentů. Mluvil jste o Gottwaldovi, víme i o dalších prezidentech, kteří se rádi napili? Pro koho to bylo specifické?
Nechce se mi to moc analyzovat, protože o tom nemám tolik přesných informací. Občas se někde popíjelo, Novotný hrál mariáš a podobně, ale asi nejsilnější je to u Gottwalda. Dokonce nejenom v prezidentství. Existují hlášení mezi lety 1945 a 1948, kdy si soudruzi mezi sebou hlásí, že Klement Gottwald někam přijel napitý, dokonce měl v opilosti projev v rozhlase nebo na nějakém náměstí. Vstupovalo to silně do jeho života, projevovalo se to navenek, a dokonce to komunisté řešili mezi sebou. U ostatních to takové téma nebylo.
Dovolím si sáhnout i na dnešní pro mnohé „modlu“ – Václava Havla. V takových těch přízemních diskuzích někdy zaznívá argument, že to byl opilec. Co je na tom pravdy? Ovlivnilo pití někdy jeho vystupování v úřadu prezidenta?
Já si myslím, že to je klasický unfair, faulující argument, když někomu dáte nálepku tohoto typu. Samozřejmě ani v disentu, ani v undergroundu nebyl alkohol tabu. Jsme společnost, která má velkou volnost vůči alkoholu. Ale vůbec to nepovažuji za něco, co by mělo charakterizovat Václava Havla. Nemyslím si, že by ho to jakkoliv ovlivnilo, nebo dokonce charakterizovalo. Myslím, že jeho charakter je úplně jinde.
