Masakr u Vukovaru. Démoni jsou i v nás, říká český vyšetřovatel

Ve své době šlo o největší válečný zločin od druhé světové války. Před 30 lety se nedaleko Vukovaru – města ve východním cípu Chorvatska, těsně u hranic se Srbskem – odehrál masakr, při němž bylo zabito kolem 260 lidí, civilistů i neozbrojených vojáků.

Šlo vesměs o Chorvaty, kteří byli v noci z 20. na 21. listopadu 1991 postříleni srbskými paravojenskými oddíly a skončili v hromadných hrobech na prasečí farmě Ovčara.

Teprve později předčila v několikaletém konfliktu na Balkáně tuto krutou událost v počtu mrtvých další zvěrstva. Hlavně zavraždění osmi tisíc Bosňáků ve Srebrenici v roce 1995.

Krvavé jubileum si nepřipomíná jen Chorvatsko, které na místě popravy před lety vybudovalo památník. Tichou vzpomínku mu věnuje i Čech Vladimír Dzuro.

Bývalý kriminalista narozený v Kladně, jenž v druhé polovině devadesátých let v roli vyšetřovatele haagského Mezinárodního trestního tribunálu pro bývalou Jugoslávii hledal nejen oběti masakru, ale i osoby odpovědné za vraždění.

„Pro mě je to stále velmi osobní věc. A dnes jsem ještě více než dříve přesvědčen, že podobná zvěrstva, kdy se navzájem povraždí bývalí sousedé, se mohou odehrát kdekoliv na světě, akorát pro to musí být ty ‚správné‘ podmínky – ekonomická krize a politická propaganda. Démoni jsou v každém z nás,“ vykresluje Dzuro v rozhovoru pro Seznam Zprávy vhodné podhoubí.

Letos v květnu se po sedmnáctileté pauze na „místo činu“ znovu vrátil a říká, že to prožíval ještě intenzivněji než v roce 1996, kdy s kolegy objevili hromadný hrob s ostatky asi dvou stovek obětí.

„Tehdy to byla moje práce, byla s ní spojena i spousta starostí, nebylo moc času to celé hlouběji prožívat, teď jsem se tam ale vrátil jako o mnoho let starší civilista a bylo to nakonec daleko emotivnější, než když jsme ta těla exhumovali,“ vysvětluje muž, který už řadu let pracuje v New Yorku. Vede tam kancelář Úřadu pro vnitřní záležitosti Organizace spojených národů.

Právě v New Yorku, v budově OSN, se s ním autor tohoto textu před čtyřmi lety poprvé potkal. Vladimir Dzuro tehdy právě dokončoval rukopis své knihy s výmluvným názvem Vyšetřovatel. Dlouho váhal, zda ji vůbec napsat.

Ve svém díle nakonec působivě vykreslil jak pátrání po obětech, tak i po vinících masakru. Kromě jiného, jak se jim v roce 1997 podařilo najít a s pomocí lsti zatknout někdejšího starostu Vukovaru Slavka Dokmanoviće, který se dle svědectví na běsnění na Ovčare významnou měrou podílel.

Byl to zásadní zlom v honu na válečné zločince, první takové zatčení od Norimberských procesů, které veřejně ocenil i tehdejší americký prezident Bill Clinton či generální tajemník NATO Javier Solana.

Dokmanović se nakonec rozsudku světské spravedlnosti nedočkal, v roce 1998 se v cele nizozemské věznice oběsil.

Když Vladimír Dzuro v roce 2017 svou vzpomínkovou knihu dokončoval, ještě nemohl tušit, jaký s ní bude mít nakonec úspěch. V Česku je nyní na pultech už pátý dotisk, mezitím vyšla i v USA a připravuje se chorvatský překlad.

Bývalý vyšetřovatel haagského tribunálu od té doby absolvoval i řadu přednášek, jeden semestr o průběhu a úskalích mezinárodního vyšetřování s kolegou přednášel studentům na newyorské John Jay College.

Zájem prý neopadává, byť pandemie covid-19 přednášky pozastavila. I z toho Dzuro usuzuje, že téma válečných zločinů je stále velmi vyhledávané, ve Spojených státech prý oslovuje právě hlavně studenty.

V Česku se teď chystá i další počin. Jak Vladimír Dzuro prozradil, jeho kniha inspirovala i tvůrce dokumentárního filmu, který se nyní dokončuje ve spolupráci tří koproducentů (České televize, Frame Films a chorvatského Restartu). Film i s výpověďmi autentických svědků by se měl objevit v kinech i na televizních obrazovkách.

Vedle toho nakladatelství Grada chystá i komiksové zpracování příběhu. „To je určeno těm, kteří běžně nečtou,“ vysvětluje Dzuro.

Masakr na farmě Ovčara byl tou nejbrutálnější tečkou za téměř třemi měsíci tvrdých bojů o Vukovar. Ve městě a jeho okolí žilo do rozpoutání války asi 84 tisíc obyvatel, z nichž bylo 44 procent Chorvatů a 37 procent Srbů, zbytek další národy včetně početné české komunity.

Už delší dobu napjaté vztahy jihoslovanských národů se ještě vyostřily poté, co Chorvatsko a Slovinsko v červnu 1991 vyhlásily nezávislost. Rozpoutal se válečný konflikt, který s přestávkami trval až do roku 1995. Srbská menšina v příhraničních oblastech nechtěla ztratit spojení se Srbskem, resp. se „zbytkem“ z původní velké Jugoslávie.

A v této atmosféře se na konci srpna 1991 rozhořel i střet obou etnik o Vukovar, který Chorvaté někdy pateticky přirovnávají k druhoválečné bitvě o Stalingrad.

Jen asi dva tisíce chorvatských obránců města vzdorovalo mnohonásobné přesile, když na opačné straně barikády bok po boku bojovali příslušníci tehdy už většinově srbské Jugoslávské lidové armády a srbských paravojenských oddílů.

18. listopadu 1991 chorvatská strana kapitulovala. A za pomoci mezinárodních organizací byla sjednána evakuace civilistů i bývalých vojáků, kteří našli útočiště ve vukovarské nemocnici.

Při naplánovaném převozu došlo ale k nečekané vzdoroakci, mezinárodní evakuační konvoj byl u Vukovaru zastaven a téměř tři stovky (nesrbských) lidí bylo z nemocnice jugoslávskou armádou v autobusech tajně převezeno za město.

Nejdříve do kasáren na jih od Vukovaru a potom na zmíněnou prasečí farmu Ovčara. Jak Vladimír Dzuro s odkazem na výpovědi očitých svědků vypráví, transportovaní lidé byli nakonec ponecháni napospas srbským dobrovolnickým oddílům. Ty je postřílely a těla naházely do buldozerem vyhloubené jámy. Ačkoliv spíše do několika jam, protože těla asi šesti desítek zmizelých se dodnes nenašla.

„Jugoslávská armáda porušila Ženevské konvence o zacházení s civilisty a válečnými zajatci. Bylo povinností vedení té armády tyto lidi ochránit, neměli právo je vydat paravojenské jednotce,“ vidí jako zásadní věc Vladimir Dzuro, přičemž nijak nezastírá, že řada zločinů proti lidskosti se za léta konfliktu odehrála i na srbském obyvatelstvu.

„To nikdo nezpochybňuje, já ale měl tehdy za úkol vyšetřovat zločiny spáchané na ‚nesrbech‘ v Chorvatsku a v západní Bosně,“ vysvětluje svou roli.

Dzuro připomíná i výrazný vliv dobových „fake news“, jelikož srbská média těsně před masakrem roznesla falešnou zprávo o zavraždění čtyř desítek srbských dětí v Borovo Naselje, což je předměstí Vukovaru.

Mimochodem osada Borovo Naselje byla založena českým obuvnickým koncernem Baťa, který tam v třicátých letech 20. století vybudoval svou filiálku, a i proto v regionu přetrvala česká menšina. Ač byla zpráva o zavražděných srbských dětech následně dementována, jako impuls k odvetě zjevně zafungovala.

V roce 2010 navštívil místo tragédie tehdejší srbský prezident Boris Tadić a po boku chorvatské hlavy státu se za masakr omluvil. Vladimír Dzuro ale ani dnes příliš nevěří, že se následky multietnického a mezináboženského konfliktu podaří na Balkáně v dohledné době překonat.

Pro srovnání připomíná, jak dlouho je v Česku stále citlivé téma Sudet a česko-německých válečných a poválečných střetů.

„My máme u těch druhých vždy vysoká a naprosto nereálná očekávání. Protože v tom nejsme emočně zapojeni, tak předpokládáme, že se teď všichni vezmou za ruce a půjdou spolu tančit na rozkvetlou louku, ale když vám někdo vybije rodinu a zničí veškerý majetek, tak se těžko zapomíná,“ vykresluje balkánské souvislosti někdejší vyšetřovatel haagského tribunálu.

Když byl Dzuro letos zjara po letech znovu ve Vukovaru, kde se natáčel i připravovaný dokumentární film, všiml si také, jak se kdysi téměř rozstřílené město, kde se škody počítaly v miliardách, podařilo z větší části opravit.

„Materiální škody jsou z významné části už zahlazeny, ale ty lidské i po třiceti letech zůstaly. Nemluvil bych o nenávisti, ale nedůvěra mezi Chorvaty a Srby přetrvává,“ dodává Vladimír Dzuro pro Seznam Zprávy.