Článek
Příští rok 1. listopadu oslaví Marta Kubišová 75. narozeniny a už teď ví, jaký dárek jí udělá největší radost.
„Loni jsem prodělala infarkt a zjistila jsem, že teď je ta profese opravdu namáhavější, že už mě nejen cestování, ale všechno vážně zmáhá,“ říká v rozhovoru Marta Kubišová. „Doufám, že to tedy do toho 1. listopadu 2017 dotáhnu. Chci si to dát jako dárek. A pak úplně volno!“
Takže se na termín svých příštích narozenin hodně upínáte?
Těším se! Ale ráda bych to dozpívala se ctí, tedy aby mě lidi na koncertech nelitovali nebo se mnou nesoucítili. Zrovna včera mně při zpívání dvakrát tak strašně zabolelo koleno, že jsem málem vyjekla. Ale dobře to dopadlo, lidi to nepoznali.
Jak vzpomínáte na dobu, kdy jste po letech zákazů přišla v listopadu 1989 na Václavské náměstí a na demonstraci zazpívala svou nejslavnější píseň, Modlitbu pro Martu?
No, já tehdy propadla takové panice v duši! A ke všemu jsem si ještě odložila kabát! Pak mě vystrčili na balkon Melantrichu a Jirka Černý řekl: Chtělo by to malou Modlitbičku. Cítila jsem, jak se mi plíce úplně chvějou zimou. Zpívala jsem a capella, neměla jsem ani tón, kterým začínám… No, bylo to prostě dobrodružství.
Jak dlouho jste před tím nezpívala?
Devatenáct a půl roku.
Že jsem byla zpěvačkou, dcera nevěděla
To byla doba, po kterou jste měla od komunistů zakázáno vystupovat a pracovala jste jako referentka zásobování ve Výstavbě sídlišť. Brala jste to jako trest?
Jako trest ne. Já jsem tehdy byla samoživitelka, měla jsem dceru Kačenku, kterou mi nějakým záhadným způsobem vzali tady v Praze do školky – před tím jsme byly pořád na Vysočině – a já se o ni musela postarat. Takže práce ve Výstavbě sídlišť byl takový přerod.
Jak dneska vysvětlujete mladým lidem, kteří tu dobu nezažili, co se to tenkrát dělo, že jste nesměla skoro dvacet let zpívat? Chápou to?
No, ono je těžké to chápat. Protože já jsem to tenkrát také nechápala. Říkala jsem si: To si prostě nedovolí. Věděla jsem, že začátkem normalizace začala doba temna, ale nijak jsem si to pro sebe nezhodnotila, že by mě to mohlo také zasáhnout. Když jsem se vdala za režiséra Jana Němce, tak už jsem věděla, že on už si tady nenatočí ani metr filmu – tím, že natočil Oratorium za Prahu o vpádu sovětských vojsk v roce 1968 a pak to vyvezl do ciziny. A celý svět to viděl. Věděla jsem, že on je na indexu, ale pořád jsem si říkala: Písničky ne, to nemůžou.
A mohli.
Mohli.
V roce 1977 jste se navíc stala mluvčí Charty, čímž jste se musela režimu znelíbit ještě víc.
To prohlášení Charty - až na to, že ho znalo velmi málo lidí – odpovídalo tomu, co se mně stalo. To bylo květnatější synonymum. Podepsala jsem to s naprostou lehkostí a vědomím, že se mi nemůže nic stát. No, a zase z toho byl malér. Já to mám bohužel asi v popisu života.
Kdysi jste mi vyprávěla, že vaše dcera vůbec nevěděla, že jste bývala na sklonku šedesátých let zpěvačkou…
…ne, to nevěděla.
Doma jste na tu slávu tedy nevzpomínala?
To vůbec nemáte čas. Když děláte na plný úvazek, máte malé dítě, dítě je ve školce... K tomu jsem samozřejmě měla zvířata. To nemáte absolutně čas na nějaké vzpomínky.
„Marto, nikam nechoď, milice budou střílet!"
Když vás tehdy 21. listopadu 1989 Jiří Černý vystrčil na balkon Melantrichu a vy jste zpívala před celým Václavským náměstím, co na to vaše dcera říkala? Najednou byla její máma v televizi!
Nevím, jestli tu televizi vůbec viděla. Ona byla u sousedky a tam si pro ni přijela babička. Vím jen jednu věc - že maminka mi v poledne volala do kanceláře do Výstavby sídlišť a říkala mi: „Marta, prosím tě, dneska nikam nechoď zpívat, kolem Prahy stojí milice a budou střílet.“ A já jsem říkala: „Mami, ale já jsem těm studentům slíbila, že jim pod koněm zazpívám hymnu!“ A říkala jsem si, že se snad netrefí. Tohle jsem řekla mamince. Já jsem byla skutečně dáreček dcera.
Takže vy jste byla připravena i na střelbu?
Jo. Říkala jsem si, že když jsem to těm lidem slíbila, tak tam půjdu – a uvidím.
Vývoj v listopadu 1989 nabral velké obrátky, za měsíc se stal Václav Havel novým československým prezidentem. Tou dobou jste už věděla, že Výstavba sídlišť je minulost a odteď jste zase jen zpěvačka?
Ne ne ne. Pracovala jsem do posledního pracovního dne roku 1989, ale samozřejmě že kolegové mi říkali: „Hele, jdi tam na tu tribunu, my za tebe všechno uděláme! Jen ať to vyhrajeme!“ Byli hrozně obětaví a stateční. No a já si pak pro jistotu – protože jsem nevěděla, jestli zpívání bude pokračovat – vzala ve Výstavbě sídlišť dvouletou neplacenou dovolenou.
Všude jen: Magdaléna, Modlitba, Hej Jude...
Vy jste se ale přece vracet nepotřebovala. Už jste byla etablovaná zpěvačka.
Etablovaná, to jo, ale ty začátky pro mě nebyly zřetelné a jasné. Dát dohromady orchestr! Repertoár! Všude se ozývalo - protože jsem jaksi neměla nic novějšího - Modlitba, Magdaléna, Hej Jude. Písničky z mojí první a poslední LP desky z roku 1969.
Byla jste velkým fanouškem, příznivcem Václava Havla. Říkala jste o sobě, že jste havlovka. Když jsme spolu mluvili před prezidentskou volbou 2013, tak jste se rozhodovala mezi volbou Táni Fischerové a Jana Fischera…
Ano, v prvním kole jsem volila Táňu. A v druhém jsem volila Karla Schwarzenberga, myslela jsem si, že to má absolutně v kabeli. Já jsem nevěřila tomu, že by se to mohlo stát…
A co říkáte na prezidentování Miloše Zemana?
No… Já vůbec nevím, jestli vůbec se k tomu lze vyjádřit... Lze-li to respektovat. No… Je to hrozné.
Teď se emoce zase zvedají. Nedávno bylo plné Staroměstské náměstí, lidé protestovali proti dopisu čtyř ústavních činitelů vstřícných vůči Číně. Jak to prožíváte vy?
Už léta mám pořád ráno naladěnou – kvůli počasí a kvůli tomu, abych věděla, kolikátého je a co se děje – čtyřiadvacítku na ČT. A když jsem viděla chování čínských občanů tady při návštěvě čínského prezidenta, tak jsem si říkala: No to je na těžkou nótu. A ticho, klid po pěšině. Kdežto my, místo toho, aby toho dalajlamu prostě přešli, vůbec to nezmiňovali, že by se mohlo něco stát, tak oni prostě napíšou takové... To je skoro jako ten zvací dopis v roce 1968 těch pěti činitelů, kteří sem pozvali Rusy.
Nový prezident? Diplomat Petr Kolář!
Cítíte i nějaké rozjitřené emoce mezi umělci?
Určitě jsou. Je jasně cítit, že je tady vrstva lidí, kteří si tohle nechtějí nechat líbit. Myslím, že lidi budou volit jakoukoliv změnu a bohužel i globálně. V podstatě celý svět volí jakoukoliv změnu a přitom čeká na zázrak. Už je úplně jedno, jestli volíte fialové, nebo růžové, ale najednou prostě chcete zázrak. Teď jak nás rozjitřila událost Hillary Clintonové s Donaldem Trumpem, tak si myslím, že také ti Američané volili raději změnu, protože jsou jistým způsobem nespokojení a čekají, že přijde ten zázrak.
Vy čekáte také, že tady přijde zázrak?
Ne, já ne. Bohužel - tady asi už ten zázrak prošel, ale nebyl patřičně zachycen.
Za rok nás čekají další prezidentské volby. Máte už jasno?
Včera jsme v autě - protože vše se odehrává v autech při dalekých cestách - vymysleli, že úžasný člověk, je diplomat, který byl naším velvyslancem v Moskvě, ve Washingtonu - Petr Kolář.
To je váš favorit?
To je můj favorit. Ale nevím, jestli ho někdo navrhne.
Zde si můžete pustit záznam celého rozhovoru s Martou Kubišovou:
