Článek
Podle předběžných odhadů se chystaly v pátek a sobotu přijet do Prahy na rozloučení s Karlem Gottem desítky, ne-li stovky tisíc lidí. O čem to podle vás svědčí?
Protože ho lidi mají rádi. A nemůžou to přenést… Nestačí jim jenom televizní přenosy, chtějí být u toho osobně.
„Holt popmusic lidi táhne víc"
Byl i pro vás Karel Gott tak výjimečnou osobností, která neměla konkurenci? A proto tak mimořádné loučení?
Teď ho trochu zastínila Vlasta Chramostová, ale u ní asi nebyla ta touha po tom, aby taky měla pohřeb se státními poctami, i když ho taky bude mít, ale v mnohem menším provedení. Já už tomu opravdu nerozumím, jak to je. Já bych tedy víc plakala pro tu Vlastu Chramostovou.
Protože jste toho spolu víc zažily? Pojila vás podobná minulost z dob, kdy vás komunisti po roce 1968 odstavili od vaší profese…
Vlasta byla úžasná herečka, filmová a především divadelní. Ale holt to tolik lidí netáhne jako popmusic. Tak to je. Ale jinak já jsem toho s Vlastou Chramostovou zažila strašně málo.
Obě jste přece podepsaly Chartu 77. Musely jste se znát dobře.
To jsme se znaly, ale neměla jsem tolik možností se s ní vídat. Už proto, že já byla na Vysočině, měla jsem malou Kačenku, a když ona tady v Praze začala s bytovým divadlem, tak to jsem prošvihla, neviděla jsem ani jedno představení. Ale není to tak dávno, co jsem zažila s Vlastou a jejím manželem Standou Milotou báječný večer v Divadle Ungelt, kde jsme měli jednou společnou talkshow. Tam jsme opravdu všichni leželi smíchy. Oni byli úžasní. Vím, že to měli secvičené, ale na veřejnosti spolu fungovali výborně. Mezi nimi to byla taková láska, taková ukázka toho, jak dlouhé manželství může fungovat.
1967. Karel Gott a Marta Kubišová přebírají Zlaté slavíky pro nejpopulárnější zpěváky za rok 1966. Na snímku s hercem Darkem Vostřelem.
Co pro vás osobně znamenal Karel Gott?
Kája? Měla jsem ho ráda, byl vždycky takový laskavý, milý. Teď v poslední době jsem ho obdivovala i proto, že zatímco já jsem se v 75 letech rozhodla s tím cirkusem skončit a mohlo to vypadat, že jsem vůči publiku nevděčná, tak on neskončil nikdy. Já jsem na to už sílu neměla, ale jeho to prostě posilovalo. Setkávali jsme se například na akci při předávání asistenčních psů pro sdružení Helppes, tam jsme měli zpívat na poloviční playback, což já nemám ráda. Já dala jen jednu písničku, protože radši zpívám s živou kapelou. Karel měl zpívat čtyři a když jsem odcházela, tak dával jedenáctou. Karel byl oddaný tomu publiku až do roztrhání, jeho to prostě nabíjelo. Ono pršelo, po vystoupení stál v louži a na takovém klandru se podepisoval lidem do bezvědomí.
Němá výčitka po roce 1989
O Karlu Gottovi teď mluví vlastně všichni s úctou. Mladí i starší, spousta lidí ze šoubyznysu mluví o tom, jak byl hodný, dobrý, laskavý… Byl takový opravdu, nebo je to teď dáno tou pietní náladou, která všechny zasáhla?
Ale no tak říká se, že o mrtvých jen dobře. Kdyby ho teď člověk začal nějakým způsobem rozebírat, tak by to opravdu byla urážka celého jeho života. V tomhle jsem měla jasno, už když jsem se po roce 1989 ke zpívání mohla vrátit. Prostě jsem si řekla, že nejsem soudce a nikoho nebudu soudit. Když jsem v tom roce 89, 90 začala hrát se Zdeňkem Rytířem, začali jsme dávat dohromady kapelu, tak já bych vlastně nemohla mluvit pomalu s nikým. Taky tehdy, když byla jedna schůze výkonných umělců nebo OSA – to už si nepamatuju – a já tam vstoupila, tak všichni strnuli. A já si říkala: Co se to děje?
Vy jste byla jejich černé svědomí. Zatímco vy jste do té doby kvůli zákazům od komunistů nesměla vystupovat, oni směli.
Ano, němá výčitka. A oni si mysleli, že já toho budu zneužívat. Že jim budu mít za zlé, že oni mohli a já ne. Ale o to mi tedy vůbec nešlo. Já jsem opravdu skoro všechny po celou dobu litovala. Říkala jsem si: Vy kráčíte po minovém poli a nevíte, kdy to bouchne a kdy mě budete následovat. Neodsuzovala jsem je, ale litovala. Bylo mi jasné, že to mají všichni do času. Upřímně řečeno, mně se do toho šoubyznysu po roce 89 ani nechtělo moc vracet. A teď, když jsem se před dvěma lety rozhodla s tím skončit nadobro, tak stejně na mě všichni kolem 21. srpna a 17. listopadu pořádají hon. (směje se)
A to se nezmění.
Teď se ale opravdu musím omlouvat, protože nejsem zdravotně úplně v pořádku, a ani teď nejsem vhodný objekt k fotografování.
Věřím, že brzy v pořádku budete, abyste mohla 16. listopadu vystoupit v Lucerně na koncertu k 30 letům svobody…
Musím se snažit. Termín se blíží a já začínám být nervózní.
Charta vs. anticharta. „Káju to trápilo"
Vrátil bych se ještě k té němé výčitce, kterou jste cítila od kolegů po roce 1989. Mluvila jste o tom i s Karlem Gottem? Přece jenom vy jste byla signatářkou Charty 77 a jemu bývá dodnes připomínán jeho podpis pod antichartou…
Kája mi to chtěl vysvětlovat. Nejednou. Myslím, že ho to trápilo, že jsme tehdy stáli na jiné straně, že nás ten režim rozdělil.
Chápala jste ho?
Jak jsem říkala, nejsem soudce, abychom někoho soudila.
Potkávali jste se společně v době, kdy vy jste zpívat nesměla?
Potkávali se hlavně s mým prvním mužem, Janem Němcem. To byla taková partička, co holdovala tomu tažení Prahou, oni dva, Pavel Juráček, Pavel Landovský… Kája. My jsme se taky občas potkali, věděli jsme o sobě. Dokonce už před rokem 89 jsem se dozvěděla, že vždycky někde na patřičných místech nadnesl dotaz, proč nemůže Kubišová zpívat.
Po 50 letech. V roce 2017 získal Karel Gott svého 42. slavíka, Marta Kubišová po ukončení své pěvecké kariéry Slavíka pro mimořádnou osobnost.
Vraťme se do současnosti. S koncertováním jste skončila před dvěma lety, když jste oslavila 75. narozeniny. Teď vystoupíte na koncertu k 30 letům od revoluce. Jaké máte další plány?
Nechala jsem si pořad Chcete mě v televizi, aby ta zvířata úplně nezmizela z obrazovky. Pořad dokonce trochu omladíme.
Chystáte paměti…
Už jsem si udělala pořádek ve všech svých poznámkách a teď už bych se chtěla pustit do psaní.
Spějeme k ozdravení společnosti
A když už jsme mluvili o tom, že každý rok v srpnu a v listopadu na vás všichni pořádají hon, zeptám se: Co byste letos popřála Česku k 30. výročí svobody?
Držím palce Milionu chvilek pro demokracii. Tomu, aby se tady přestalo spoléhat na ty unavené lidi z minulosti.
Myslíte politiky?
No tak ty už vůbec. Ale myslela jsem nás, vysloužilce, veterány. Začíná to s námi být už kritické, jak ubýváme. Proto je fajn, že jsou tady i lidé, kteří dokážou rozhodovat sami, sami se vystavit kritice a polemice. Proto myslím, že to celé spěje k nějakému ozdravení celé společnosti.
Rozumím. Ale vy přece nejste žádný veterán!
Nepřipadám si jako veteránka, to ne, ale už jsem přece jen unavená a myslím, že bych v těch svých letech mohla být z toho společenského hnutí trošku vyjmutá.
Každopádně přeju hodně sil a zdraví. A děkuju vám za rozhovor.
Nemáte zač. Všechny moc pozdravuju.
