Česko během krize předvedlo, v čem může být velmoc

Nestíháte číst? Poslechněte si audioverzi rozhovoru.

O současné krizi se hovoří jako o přelomovém bodě, jak pro společnost, tak pro zdravotnictví. A také pro ekonomiku. Je to přelomový bod i pro vědu?

Samozřejmě, že i pro vědu je to významný zlomový bod, protože v této chvíli můžeme ukázat, jak naše vědecko-výzkumná infrastruktura je připravena posilovat společnost, poskytovat řešení a prostě pomáhat, kde je třeba. A já myslím, že vědci už na to čekali a těšili se, že se budou moct prostě předvést.

Takže věda z té současné krize vychází posílená?

Určitě posílená. Určitě jsou výzkumníci motivovanější než předtím. A i ti, kteří zkoumali třeba věci momentálně nepotřebné, tak se soustřeďují na rozumné věci, které potřebujeme jak pro boj s koronavirem, tak zejména pro restartování ekonomiky.

Během posledních týdnů jsme viděli, že se věda skutečně stala něčím, co se bezprecedentně dostalo do veřejného prostoru. Každý den vycházely rozhovory s virology, epidemiology a lidi to skutečně zajímalo. Je věda tedy teď něco, co se dostává víc do popředí i u laické veřejnosti?

Já se domnívám, že ano. Že jednak výzkumníci se hodně snažili pomoci a jakousi odměnou za to jim bylo zviditelnění mezi veřejností. A já si myslím, že náš vědecko-výzkumný prostor takové zviditelnění potřebuje, aby lidé viděli, že ze svých daní platí výzkum, který je k něčemu užitečný a dá se aktivovat v krizových chvílích.

My jsme to viděli třeba na případu respirátorů, kdy vědci, řekněme, chvíli zaskakovali i za stát, dokázali podle vás tak veřejnosti, že je věda skutečně užitečná?

Ano, dokázali tím, ne že je užitečná, ale že se může stát skutečnou výrobní silou. A to si myslím, že je ten nejdůležitější poznatek, takové posílení toho vědomí výzkumníků, že mohou být užiteční, že to svedou, že to dokážou.

A co očekáváte, že s takovým kreditem teď věda udělá, jak s ním naloží? A bude mít podle vás větší podporu i od státu?

Já se domnívám, že od státu tu podporu má věda vysokou, teď by měla být ještě vyšší, ale také očekávám, že stát si řekne, které oblasti, které obory, které technologie budou pro nás nejdůležitější a ty bude prioritně financovat. Stát to začne více řídit.

A jaké obory byste vybral vy?

Tak já samozřejmě bych vybral obory, které mají šanci posunout naši ekonomiku v budoucnu dopředu. Myslím si, že jsou to jednak obory spojené se softwarem mnohého druhu, protože Česko je velmocí bezpečnostního softwaru, softwaru her. Ale já si myslím, že máme šanci proniknout i do oblasti obecné umělé inteligence, do posilování softwaru pro průmyslovou výrobu, pro dopravu, energetiku a zdravotnictví, čili to je jedna oblast, ale těch oblastí může být víc. Já například si myslím, že jsme trošku opomněli se připravovat na krize a zabezpečovat odolnost České republiky v případě nějakých emergentních, náhlých, nepříjemných jevů. A myslím si, že část toho výzkumu bude muset jít na zvýšení odolnosti České republiky. Tedy na přípravu algoritmu řešení, ale i hmotných zásob takových, abychom byli schopni reagovat jednou na koronavirus, příště třeba na výpadek elektrické energie, přespříště na záplavy.

Vy jste v rozhovoru pro server iHNed řekl: „Uvědomme si, že máme všechno, auta, letadla, rakety, k čemu nám to ale bylo, když na nás příroda poslala ty malé bojovníčky. S koronavirem jsme najednou byli v koncích. Často zapomínáme, že jsme součástí přírody, se kterou bychom měli jako jeden z mnoha živočišných druhů souznít.“ To zní, jako byste měl za to, že nám příroda poslala signál, že něco děláme špatně. Chápu to tak správně?

Chápete to docela správně, protože my bez omezení létáme, bez omezení cestujeme, bez omezení posíláme zboží, vyrábíme neekologicky. A pak se divíme, že nějaké viry, které vznikly možná v laboratoři, možná příroda to chtěla, se po celém světě roztrousí nepředstavitelnou rychlostí. Čili myslím si, že pokud by nebyla doprava na té úrovni jako dnes, tak bychom neměli problém s šířením infekce takovým způsobem.

Vy a další významní vědci jste ještě před touto krizí založili neziskovou organizaci, jejímž cílem je zvládání problémů, které souvisí s nestabilitou světa. Na ně se snažíte dívat z pohledu různých vědeckých disciplín, vy jste nějakou proměnu společnosti už očekávali předtím?

Ano. Už nejméně dva, tři roky na různých seminářích hovoříme o tom, že jsme před zlomovým bodem, že ekonomika roste rychle exponenciálně nahoru, a to nepotrvá věčně. Varovali jsme před tím, že vyčerpáváme zdroje. Že přesycujeme letecké koridory, že rabujeme doslova přírodu bez většího omezení. Já nehovořím jen o České republice, hovořím celosvětově. Čili už jsme varovali, že je tu spousta prvotních příznaků toho, že nastává krize. A nevěděli jsme a říkali jsme otevřeně: Nevíme, co bude ten spouštěč. Ale je tu tolik problémů v oblasti ekonomické, sociálně společenské, v oblasti vzdělávání, v oblasti dopravy, že někde se ukáže slabé místo a tam ta krize vypukne a skutečně to nastalo.

A co teď s tím, protože vy teď máte za sebou konferenci, která má název Hledání české cesty, kde vidíte tu cestu?

Především my jsme institut, který se dívá na problémy systémově, s nadhledem. S uvažováním všech možných vazeb, vztahů mezi jednotlivými elementy problémů. A my se snažíme pochopit nebo vytvořit prostor pro pochopení toho, co se stalo, co je potřeba udělat, abychom se z dané situace jednak poučili a jednak šli tím směrem, který umožní společnosti se dále rozvíjet, udržet si svoji životní úroveň, neničit přírodu. A prostě abychom na té planetě měli spokojené obyvatelstvo, které je jisto z hlediska bezpečnosti zdravotnictví, zásobování potravinami a energií. A ta česká cesta není, že bychom zas hledali něco specifického pro Česko, ale ze všech těch možností, které technologie nabízejí, chceme vybrat a nabídnout k výběru právě ty, kde by Česko mohlo vyniknout a kde by se Česko dostalo do popředí Evropy a světa tak, aby nás tyto technologie, byť ve vybrané oblasti, mohly dobře živit a zabezpečovat nám kvalitní život.

Právě váš příspěvek na konferenci se jmenoval Dopady technologické revoluce očekávané a neočekávané, které byly podle vás ty očekávané, které naopak jsme nečekali?

Tak očekávané byly například, že se zastaví výroba a že se na chvíli produkce národa sníží. Neočekávané dopady například byly ty, že se ukázalo, že celý stát může velmi rychle přejít na televýuku, telekonference, telemedicínu, že prostě ten internet funguje, že můžeme pracovat i z domova, že nemusíme nutně sedět ve svých kanceláří. Myslím, že kus tady z toho zůstane, ale také se ukázalo, že lidé, když jsou v tom domově už třetí, čtvrtý měsíc, tak začínají toužit zase se sejít a v interakci posunovat tu společnost dopředu. Čili je tady potřeba hledat rovnováhu mezi prací z domova a prací v kolektivu tak, abychom našli to efektivní optimum.

Jak se taková rovnováha hledá a kdo ji má vlastně určit?

Domníváme se, že nejlépe se rovnováha hledá za účasti těch, kterých se to týká, což jsou pracovníci, kteří jsou na práci z domova, ale také podniky, instituce, pro které dodávají práci a v zájmu jejich interakcí si můžou nastavit rozumnou rovnováhu, která bude vyhovovat oběma stranám, a to už také v praxi na mnoha místech funguje.

Vy jste v rozhovoru pro Ihned také řekl, že to až tak úplně česká cesta nebude, že se musíme více zapojit do jakési globální cesty. Přišla podle vás tedy doba, kdy přemýšlení nad hranicemi je zbytečné?

Naopak, já si myslím, že my musíme také trochu uvažovat o deglobalizaci, že si musíme uvědomit, v jakém prostoru žijeme, a to není prostor jenom našich hranic. My žijeme v evropském prostoru, tady se postupně vyčleňují kontinenty Evropa, Čína, Spojené státy, a to jsou hospodářské jednotky, v jejichž dimenzi musíme přemýšlet. A ukazuje se, že krize přinesla jasně i pohled na deglobalizaci, musíme stáhnout výrobu z těch zemí, kde se nám zdála levná a přenést ji zpátky tam, kde bude blízko spotřebiteli, kde bude více odpovídat nátuře koncových uživatelů. Ostatně budoucnost spočívá v tom, že výroba bude chápána jako služba v co nejbližším okolí místa pobytu člověka.

Dokáže být ale v tomhle Česko samostatné?

Já se domnívám, že úplně samostatní nikdy nebudeme. Proto také diskuze o naprosté soběstačnosti české ekonomiky podle mě nejsou správné. My musíme být soběstační v některých vybraných základních parametrech a musíme mít dohody se sousedními blízkými zeměmi o doplnění těchto parametrů v případě nějaké krize nebo v případě potřeby. Čili stále si myslím, že bychom měli být soběstační především v evropském prostoru a ve vybraných parametrech právě v České republice.

Politici často mluví o tom, že chtějí, aby Česko nebylo zemí montoven, ale mozkoven. Jak toho docílit?

Já se domnívám, že stát musí podporovat výrobu s podstatně vyšší přidanou výrobou. Ideální by bylo, kdybychom v Česku vyvíjeli, vyráběli, udržovali, prodávali nějaké velké významné produkty a dodávali je na světový trh. Zatím vyrábíme komponenty a jsme zcela závislí na velkých firmách, kterým ty komponenty dodáváme, buď je chtějí, nebo je nechtějí. Já si myslím, že máme na to mít samostatný produkt. A jednou z možných oblastí, která mě napadá, je oblast dronů. Protože drony vyžadují dobrý strojírenský elektrotechnický průmysl, dobrý software, dobrou umělou inteligenci. A my bychom tady mohli vytvořit sdružení malých, středních firem, start-upů, které by vyráběly kvalitní drony různých rozměrů, různá použití pro světový trh. Samozřejmě tady by to chtělo masivní vládní podporu, chtělo by to nějakou platformu, která by cílevědomě řídila ten konglomerát malých, středních firem, ale byla by to cesta pro Česko se domnívám velmi efektivní a přínosná.

Vidíte další možné cesty? Právě v době koronavirové krize se mluvilo o tom, že Česko je velmocí nanovláken.

Ano. To je další oblast, my tu máme nanovlákna, ale máme i nanovýzkum. To nejde jenom o vlákna. Můžete nanomateriály nanášet na povrchy atd. Čili nanovýzkum má tady velmi dobrou evropskou úroveň, proč teda neříct: dobře, staneme se nanovelmocí. A prostě ta podpora ze strany vlády, ministerstev by měla jít na ty podniky, které se budou zabývat nanomateriály a jejich použitím. A to v lékařství, biologii, dopravě, v ekologii, ve strojírenství. Těch aplikací je spousta. A prostě jde jenom o tu zaměřenou orientaci, kterou by stát měl podpořit.

Jak očekáváte, že současná situace promění myšlení a chování lidí?

Já se domnívám, že už vidíme, že se chování a myšlení lidí proměňuje. Začínají více přemýšlet o své a naší společné budoucnosti, začínají více přemýšlet o tom, co budou dělat, kde by mohli přispět, eventuálně kde by chtěli podnikat, aby přišli s něčím novým. Já myslím, že lidem v této krizi jde mimořádně o to, aby pochopili, co se vlastně stalo, co se děje a kam směřujeme. A je potřeba vytvořit prostor pro diskuse.

Vy jste také hodně mluvil o tom samotném cestování, s jakou lehkostí jsme nasedali do letadel. Myslíte si, že i tohle se možná změní a lidé budou rozmýšlet svoje cesty?

Já se domnívám, že po určité omezené období určitě by měli rozmýšlet cesty, ale i do budoucna bychom měli zvažovat, jestli ta cesta je opravdu nezbytná, jestli videokonference úplně nepostačí k tomu, abychom si vyměnili informace a nemuseli cestovat na kongres do Jižní Ameriky, jako to často bylo v minulosti. Myslím si, že lidé by měli více přemýšlet o tom, jestli jejich cesty jsou naprosto nezbytné a hledat cesty, jak je nahradit.