Článek
Včera jsem prožila den s Tondou Blaníkem, protože jsem si pouštěla asi dvacet dílů Kanceláře Blaník. Stává se vám, že vás lidé mají za toho Tondu Blaníka, nebo jste pro ně i Marek Daniel?
Dřív, když už tedy vůbec mě někdo rozklíčoval víc, než že zná můj ksicht, stávalo se, že jsem býval Marek Daniel. Ale dneska jsem tedy především Tonda. Kolikrát se stane, že mi řeknou: „Ježíš, a jak vy se jmenujete?“
A zažíváte negativní reakce lidí? Už od několika seriálových herců jsem slyšela, že si je lidé ztotožňují přímo s jejich postavou a dokonce jim na veřejnosti nadávají. To tedy šlo o herce z takových kousků, jako je Ordinace v růžové zahradě nebo Ulice. Kancelář Blaník má jistě jinou cílovou skupinu. Ale stejně, stávají se vám podobné věci?
U Blaníku jsou ty reakce vlastně pozitivní, ale někdy se stane, že jsou přesto nepříjemné, protože ti lidé jsou třeba ožralí...
A následuje ono „Udělej Tondu“...
To ani tak ne, ale ti lidé najedou na ten pocit, že jsem vlastně úplně stejný, jako je Tonda Blaník, a podle toho se mnou také drsně jednají. Myslím reakce typu „tak se vyfotíme, ne?“...
Jak reagujete?
Dokonce se mi jednou v Karlových Varech stalo, že proti mně stála opilá skupina, a ta slečna říká: „Fotku, ne?“ Tak říkám: „Dobrá, tak mi dejte foťák, já vás vyfotím.“ Reaguji různě. Většinou se snažím reagovat příjemně, abych se té situace zbavil. A někdy, když mě ten konkrétní fanoušek naštve, tak mu třeba řeknu, že mu vyhovím v tom, co chce, ale jen když mi řekne moje pravé jméno. A stává se, že v tu chvíli ti lidé narážejí, protože nevědí, jak se občanským jménem jmenuji.
A skutečně takové to: „Udělej nám Tondu Blaníka“ se vám nestává? Pamatuji, že jsem takto poprosila na večírku Zuzanu Norisovou, aby mi zahrála blbku. A ona to hrála s velkým nadšením.
Víte co, kdybych byl na narozeninách kamaráda, tak to možná i rád udělám. Ale obecně to odmítám.
Celý rozhovor s Markem Danielem.
Dochází k nějakému prorůstání vaší osoby s tou rolí? Přece jen už to točíte dlouho. Nenaskakuje vám někdy automaticky žoviálnost?
Takhle - nedávno jsem přemýšlel, jaké rozdíly mezi sebou máme. Já nejsem pořád tak sprostý a autoritativní. Ale někdy přece jen jsem. Někdy se to stane, takže pak vycházím ze situací Marka Daniela. Ale základní rozdíl mezi mnou a Tondou je ten, že Tonda nemá vůbec kocoviny. Nebo má kocoviny, ale neřeší je. A neřeší, co že je v tu chvíli s manželkou a dětmi... A v té autoritativní poloze je pořád. Pořád někomu něco přikazuje a nemá pro sprosté slovo daleko. Takže samozřejmě vycházím ze své prapodstaty, ale nejsem takový pořád.
Ale někdy ano.
Někdy ano, určitě.
A kdy?
Třeba za volantem.
Tak to má možná každý.
Za volantem má Tondu každý, ano.
Je podle vás politická satira mocná?
Já to nejsem schopný posoudit, vyloženě to nesleduji. Nesleduji ani ty komentáře, co běží pod tím. Občas se podívám na čísla sledovanosti. Ne z toho důvodu, abychom se plácali po zádech, ale z důvodu naší existence.
Máte vychytané, kdy to má větší úspěch? Co lidi na Kanceláři Blaník baví nejvíc?
To je těžké. Teď poslední díl Říp sklidil všeobecné nadšení, a to je přesně druh mé radosti z té cesty. Což znamená, že to není jenom politické drama, ale že to politické drama přesáhne a stává se to absurdním dramatem. Nebo vlastně skoro takovou scifi. A to mě na tom hrozně baví. Sám mám rád díl s Havlem, díl s teambuildingem. A ještě zpět k té otázce - myslím si, že náš seriál dokládá svobodu slova v téhle zemi. To je pro mě taková... největší... Teď jsem se zamotal.
Satisfakce?
Satisfakce.
Ale na internetu. Nebo myslíte, že by vás v České televizi vzali?
Tak tam ten problém byl kdysi dávno v tom, že tam probíhají schvalovací rady a televize má nějaké nastavení... Tam by ta aktuálnost nemohla existovat, že ano.
Když televize vysílá naživo, proč by nemohl být jeden den natočený Tonda Blaník a druhý den pak puštěn?
To je už otázka na tu radu nebo kdo to má na starosti.
Svoboda slova s sebou nese i reakce na takový seriál. Máte reakce přímo od politiků? Ozývají se produkci nebo přímo vám?
Mně konkrétně nikdo. Ale produkci ano - dostali jsme balíček od Agrofertu. Jako, že jsou poctiví. Přišel do kanceláře Negativu.
Co bylo v balíčku od Andreje Babiše?
V balíčku byly paštiky a různé další věci, co produkuje.
To se dalo použít při natáčení, ne?
My jsme to tam dokonce nějak použili. Ne že bychom použili přímo ta jídla. My jsme tam v následujícím díle použili ne přímo ta jídla, ale takovou narážku: „Ty mně jednou budeš nosit svačiny.“ Možná, že to bylo jenom pro úplně zasvěcené. A pak jsem měl ještě jednu reakci, když jsem se na trhu potkal s paní Kaplickou. Tak to bylo trochu nepříjemné.
To jsem slyšela. To se jí moc nelíbilo.
Ano, nelíbilo. Tak to chápu.
To byla vážně jedna jediná reakce?
Opravdu. Ano. Pak mi někdo říkal, že Bém se tomu směje v nějakém rozhovoru...
A o čem to svědčí? Že svoboda slova je taková, nebo že politici jsou tak teflonoví?
Já si myslím, že je to baví a že je to moc nezajímá. Jsem rád, že – pokud tedy vůbec jsme nějací bojovníci – že jsme bojovníci na pomezí umění. My v pravém slova smyslu jako Reportéři ČT nikoho vyloženě nenařkáváme z toho, že by měl jít k soudu nebo něco takového...
A čekali jste důslednější reakce, když jste s tím vyšli ven?
Já jsem je čekal, ale nepřišly.
Takže zklamání? Protože vy jste sám řekl, že pro vás to je takový boj proti politickému establishmentu. A teď je otázka, s kým vlastně bojujete... Politici se baví, nebo jim to je jedno?
To víte, že je. Ale mě ten přímý kontakt a přímá konfrontace vlastně nezajímá. Jsem v tom namočený opravdu jen jako umělec. To ne, že bych se těm kauzám nevěnoval nebo je neznal, ale mám plnou důvěru v ty kluky, kteří to píší, kteří to dramaturgují a kteří to režírují.
Vy můžete také scenáristicky zasahovat. Snažíte se to jen opepřit, nebo se je snažíte vést třeba jinudy?
Snažím se tam co nejvíc vsouvat, dejme tomu v uvozovkách, toho absurdního dramatu. Nebo mám konkrétní větu, kterou bych té druhé osobě mohl říct... Ale odráží se to uvnitř mě spíš od vtipu než od nějaké hluboké znalosti politických věcí.
Když na vás koukám, vy jste takový jemný tichý člověk proti tomu, co jsem včera několik hodin pozorovala...
Já strašně nerad dělám rozhovory, to je možná o tom.
Je to očista si při této práci zahrát Václava Havla, kterého jste hrál mimochodem i v Českém století?
My jsme vyšli z toho, že se to všechno potkalo v ten správný čas. Ten nápad byl, myslím, Marka Najbrta, a byla to zase zábava. Prostě byla to očista, a tu já mám rád. Měl jsem radost, když jsme seděli v Aeru na promítání a Halka Třešňáková se svým disidentským pohledem řekla, že má nejradši právě tenhle díl. Mám radost, když to takhle na někoho působí. Jsem nadšený, že moje postava Havla docela zafungovala...
A vy jako herec dokážete, když vás teď nemístně poprosím, popřát Seznamu k narozeninám jako Václav Havel? Zkusíte to?
Strašně nerad... Já bych jakýmsi způsobem chtěl Seznamu popřáti k tomuto významnému jubileu, aby se poučil z jakýchsi chyb, které určitě nastaly a nemusíme je v tento slavný výroční den zdůrazňovat, a aby neustále vycházel z těch pozitivních věcí, které nám tento Seznam dává, že...
To je přesné. S Václavem Havlem jsem dělala několik rozhovorů a myslím si, že nějak takto by skutečně odpověděl.
Ještě ta gesta jsou tam...
Další vaše parketa je Na stojáka. Je pro vás zábava pohrávat si s trapností?
To je pro mě velká zábava. Ano. Teď se můžete zeptat, proč tedy mám problémy s těmi rozhovory – ale právě ve chvíli, kdy jsem schovaný za postavu, mi vlastně nevadí jakákoliv situace, která mně přijde dobrá. A když je ta situace trapná, ne trapná jenom proto, aby byla trapná, ale má nějaký důvod, který je založený na vtipu, tak to mě hrozně baví.
I když se ti lidé nesmějí?
Ono se to zas tak strašně moc nestává. Musím říct, že se mi daří tu trapnost udržet tak dlouho, že se zasmějí i ti, kteří se úplně smát nechtějí. Ale někdy stačí těch pět lidí. Pro jednu firmu jsem například dělal takový kšeft v hale Z na brněnském výstavišti a bylo to opravdu několik tisíc instalatérů. Byl tam dobrý zvuk... A já tam dělal ty své scénky. V publiku seděl jeden mladý kluk, a ten hltal každé moje slovo. Tím mě strašně nabil. Jinak to fakt byli samí instalatéři a vůbec žádné ženy... Ti instalatéři se na mě dívali, jako by mi nejradši dali přes držku. A já to přitom dělal o třetinu delší, než to dělám obvykle! Pořád za mnou chodila paní produkční, jestli je všechno v pořádku. A pořád tak kolem mě běhala, abych opravdu pak nedostal přes hubu...
A nakonec jste ty diváky dostal?
Nedostal, ale...
Bavilo vás to.
Já jsem si to užil. Ti lidé mají mít nějaké informace o tom, co, jak a proč si najímají, mají odhadnout situaci, a když už se sám do takové situace dostanu, tak se snažím získat i něco pro sebe. Aby to nebylo tak, že tam půjdu naštvaný, útrpně odehraju scénku, sbalím peníze a vypadnu.
Na podzim jsem se totiž byla podívat Na stojáka. Vy jste tam tedy zrovna neúčinkoval. Lidé se hodně smáli, a mně to vůbec nepřišlo vtipné – přitom Na stojáka mám velmi ráda. Vlastně jsem celou dobu byla ve stresu, přála jsem si, aby to už začalo být vtipné, tu trapnost jsem prožívala za všechny účinkující a přála si, aby tam už zazněl i nějaký fór pro mě... Asi jsem byla jediná, kdo se tam nebavil...
Rozumím. Víte, těch lidí, co dneska dělá Na stojáka, v Komicích.cz a podobných partách je v dnešní době už tak pětadvacet. A někdy se může stát, že ta skladba nevyjde pro každého, protože oni mají své fanoušky a vy k nim zrovna nemusíte patřit... A navíc trošku se to proměnilo. Před dvanácti lety se to v Lucerna Music Baru opíralo o Sklepáky a my jsme tam byli jako Komediograf ta druhá parta. Chodil Petr Čtvrtníček, chodili tam lidé od divadla.... A ta energie a stand-upy byly jiné. I diváci a herci byli jiní. Takže celé se to změnilo – ale nedá se říct, že by to dneska bylo špatně. Když pak jste někde na malém městě v nějakém klubu, je to třeba děsně dobré, funguje to... A je fajn, poslouchat ty reakce.
Chtěl jste někdy seknout s herectvím?
Tak ty návaly mívám často. Ono to je takové povolání, že vždycky dojdete k nějakému oblouku, kdy si říkáte, co to vlastně vůbec děláte, co vytváříte, co umíte a co přinášíte.
A pak byste se vrátil k práci se dřevem?
Nevím, jestli k práci se dřevem, ale prostě mívám záchvaty dělat něco jiného.
Třeba?
Jeden čas, kdy to tedy vycházelo trošku z krize, jsem uvažoval o tom, že bych dělal realitního makléře. Tak.
