Manželství gayů a leseb oslavilo 20. výročí. Ve světě jde LGBT někdy o život

V prosinci roku 2000 prošel nizozemským parlamentem zákon, který se zařadil mezi významné milníky historie komunity LGBT+. Platit začal prvního dubna a LGBT+ lidem se otevřel nový svět. Podle oficiálních informací na stránkách nizozemské vlády od té doby uzavřelo manželství přes 15 tisíc homosexuálních párů.

Nizozemská legislativa jim umožnila vstoupit do stejnopohlavního manželského svazku i adoptovat dítě. Ze země Beneluxu se v případě stejnopohlavního manželství nestal osamělý ostrov naděje pro LGBT komunity. Nizozemské rozhodnutí postupně následovalo dalších 29 států a území.

Pro queer lidi to znamenalo velký posun dopředu. S návrhem zákona přišel tehdejší poslanec Boris Dittrich, první člen nizozemského parlamentu, který otevřeně mluvil o své homosexualitě.

Do kampaně za zrovnoprávnění těchto aktů zahrnul Dittrich a další dva poslanci z jiných politických stran osobnosti napříč nizozemskou společností – členy komunity z řad běžných občanů, jejich blízké, akademiky, umělce, sportovce, byznysmeny i právníky.

„Lidé mi říkali, že Nizozemsko bude první a poslední země, která schválí stejnopohlavní svazky, že ho svět následovat nebude,“ uvedl pro agenturu Reuters Henk Krol, jeden z trojice zákonodárců, kteří za návrh bojovali. Nizozemskem se nakonec inspirovaly třeba Velká Británie, USA, Jihoafrická republika nebo Mexiko a Austrálie.

I přes protikampaň, jež přicházela zejména z náboženských kruhů, se nakonec otázka zrovnoprávnění adopce i manželství pro gaye a lesby dostala díky liberální straně Demokraté 66 do vyjednávání o nové vládní koalici. Právě to umetlo cestu prosazení klíčové legislativy.

Hned prvního dubna po půlnoci oddal starosta Amsterdamu čtyři páry – mezi nimi byli i Gert Kasteel a Dolf Pasker. „Je hezčí říkat lidem, že ‚tohle je můj manžel, můj muž‘. Pomohlo mi to akceptovat sám sebe,“ přiznal Pasker pro Reuters.

„Jsem velmi pyšný, že tu ta možnost je,“ uvedl jeho manžel Kasteel. „A že jsme v ní mohli hrát svou malou roli. Psali jsme historii,“ dodal Pasker.

Ačkoliv některé státy posunuly podle příkladu Nizozemska právě LGBT+ komunity zase o pár kroků dál, i nadále v roce 2021 existují místa, kde přístup ke queer lidem připomíná spíše středověk.

Životem se za projev homosexuality podle místního práva platí v Íránu, Jemenu, Nigérii, Mauritánii, Saúdské Arábii, Somálsku, Spojených arabských emirátech, Bruneji a Afghánistánu. V některých z nich je trest smrti sice zapsaný v legislativě, nejsou ovšem informace o tom, že by k němu nakonec i došlo.

I další místa po světě jsou vůči queer lidem přinejmenším nepřátelská. Netřeba chodit daleko za české hranice – v Polsku se desítky obcí i okresů vyhlásily jako „zóny bez LGBT ideologie“.

Ruskem před dvěma lety hýbaly „černé listiny“, na nichž figurovala jména desítek členů LGBT komunity, nechyběly ani jejich osobní údaje. Na webové stránce s názvem Pila se objevilo jméno Jeleny Grigorjevové, LGBT+ aktivistky, která byla následně brutálně zavražděna.

Před osmi lety pak ruská Státní duma schválila zákon proti LGBT propagandě. Nařízení, které tam zakazuje šíření informací souvisejících s homosexualitou, veřejné projevy nebo hlášení se k LGBT+ komunitě. To mimo jiné umožnilo i pronásledování aktivistů, od roku 2013 také podle některých zdrojů vzrostl počet útoků na tuto menšinu.

„Situace v Rusku je z hlediska práv LGBT+ lidí složitá. Koncept tohoto zákona je velmi abstraktní, v praxi ale ukazuje, že skrze právo existuje cesta, jak na queer komunitu mohou úřady zatlačit,“ řekl Seznam Zprávám zástupce ruské LGBT Network Tim Bestsvet.

Právě po přijetí legislativy začala míra homofobie v Rusku stoupat. „Obecně tu podle průzkumů razí homofobní přístup 56 procent dotázaných. Například v Čečensku je ale situace mnohem komplikovanější. Víme o tom, že tamní policie queer lidi vyhledává, obtěžuje je a mučí je. Mluví se i o vraždách. Zatímco být členem LGBT+ komunity v ruských regionech je nebezpečné, v Čečensku je to rozsudek smrti,“ uvedl Bestsvet.

Čečensko, ruské autonomní území, skutečně vystupuje vůči LGBT+ lidem otevřeně násilně. V minulých letech se tam několikrát konaly razie vůči queer komunitě – na konci roku 2018 úřady zatkly podle Russian LGBT Network okolo 40 jejích členů. „V Čečensku nemůžete být otevřeně queer, porušují tam lidská práva. Dochází k tomu i kvůli beztrestnosti, která tam panuje – nikdo vraždy, mučení ani zmizení nevyšetřuje,“ podotkl Bestsvet.

O perzekuci LGBT+ lidí v převážně muslimském Čečensku se zbytek Ruska i svět dozvěděly díky zprávám ruské Novaja Gazety před čtyřmi lety. Informovaly o existenci speciálních, utajených táborů, kde k násilí na gayích dochází. „Situace se rok od roku zhoršuje. Mučení je čím dál tím krutější, k informacím je těžší se dostat. Policie v Čečensku oběti zastrašuje, vyhrožuje jim a nakonec je donutí vzdát se svých právníků. Tlak vyvíjí i na členy jejich rodiny,“ popsal aktivista.

„Rusko případy porušování LGBT+ práv v Čečensku nevyšetřuje. My teď bojujeme za to, abychom měli přístup ke spravedlnosti,“ shrnul pro Seznam Zprávy Tim Bestsvet.

Před dvěma měsíci informovala britská BBC o tom, že ruské úřady vrátily zpět do domoviny dva čečenské gaye, Salekha Magamadova a Ismaila Isajeva, kteří do Ruska uprchli. Podle Russian LGBT Network jsou muži nyní ve vážném ohrožení života. Organizace jim pomohla minulý rok uprchnout, oba muže čečenské úřady mučily.

Zatímco o porušování práv LGBT+ komunity vycházejí z Čečenska jen kusé, leč hrůzné informace, vůdce autonomní republiky Ramzan Kadyrov perzekuci gayů odmítá. Jeho popírání ostatně dosahuje širších rozměrů – odmítá i to, že by v Čečensku gayové vůbec existovali.