Článek
„V květnu 1978 jsme se manželem přestěhovali do Pripjati a začali pracovat v černobylské jaderné elektrárně,“ vzpomíná Anna Šinkarenková. „Všechno tu bylo hezké a nové. Kolem města byl les, řeka, rekreační zóna. Když nám byl přidělen nový byt, měli jsme jedno dítě. Potom se nám narodily ještě další dvě: Natalija v roce 1982 a Tatjana v roce 1983. Měli jsme v Pripjati dobrý život: byt, garáž, auto, nábytek. Byli jsme váženými občany. Měli jsme přátele. Měli jsme dobré platy. Vedli jsme spokojený život.“
Anna pracovala jako operátorka v chemické čističce vody. „Odsolovali jsme tam vodu pro energetické jednotky. Vzhledem k tomu, co se stalo později, jsem tam ale nepracovala moc dlouho. 26. dubna šla moje dcera do školy. Procházeli jsme tehdy městem, které již bylo kontaminované, ale o tom jsme se dozvěděli až později.“
Zpočátku si nikdo neuvědomoval, jak závažná je situace. Anna Šinkarenková a i další obyvatelé města se chovali jako obvykle. Nedostali totiž žádné varování o zdravotních rizicích.
„Byla jsem na dvorku, když mi jeden ze zaměstnanců elektrárny řekl: Co tady ještě děláš? Vezmi auto a dostaň odtud děti. Pomyslela jsem si: O čem to mluví? Kam bych jela? Musím přece jít ráno do práce. Nemůžu jen tak utéct. To by byla přece dezerce.“
V okamžiku, kdy už pohotovostní jednotka bojovala uvnitř elektrárny s ohněm, přišla Anna do práce. „27. dubna v 7 hodin ráno jsem dorazila na své pracoviště. Tři dívky, které pracovaly na noční směně, byly už nemocné a odvezli je pryč. Pracovala jsem tedy sama. Pamatuji se, jak se na mě tehdy vedoucí inženýrka dívala. Později jsem přemýšlela, jestli věděla, že mám tři malé děti, a věděla o tom, jak je to tam teď nebezpečné.“
Po práci se snažila důkladně umýt, ale stále byla kontaminovaná. „Pracovníci radiační bezpečnosti mě několikrát poslali zpět. Vzpomínám si, jak jsem si pomyslela: Takový krásný nový oblek a boty. Bylo mi líto je vyhodit. Co si pak na sebe vezmu? Byl to Sovětský svaz a byl nedostatek oblečení a všeho ostatního.“
Teprve 35 hodin po výbuchu elektrárny nařídily místní orgány evakuaci.
„Odjížděli jsme z města. Policisté na nás mávali, abychom jeli rychleji. Před námi byla dlouhá řada autobusů s obyvateli Pripjati. V autě mi bylo špatně. Ale co jsem mohla dělat? Na zadním sedadle byly naše tři malé děti. Nepomysleli jsme si, že odsud odcházíme navždy. Bylo nám řečeno, že to bude jen na tři dny… Ale ukázalo se, že to bylo na zbytek našeho života.“
Anna a její rodina se dostala do města Zaporižje a společně s manželem zde začali pracovat v místní elektrárně. Rodina ale neunikla zdravotním následkům černobylské katastrofy.
Fotogalerie: Černobyl je 35 let po jaderné havárii pomníkem tragédie i zmaru
„Dvě naše děti šly do mateřské školy. Když jsme je po práci přišli jednou vyzvednout, tak nám učitelka řekla: Vaše děti tady po celou dobu leží, jsou velmi ospalé. A i když jsou venku, tak polehávají na lavičkách.“
Anniny děti měly nemoc z ozáření a jedna z jejích dcer pak strávila celé své dětství po různých nemocnicích.
„Moje dcera mi jednou řekla: Mami, zapomeň na Černobyl. Musíme na to celé zapomenout, protože Černobyl mi vzal dětství a tobě i otci zničil život.“
Anna Šinkarenková i její manžel trpí na následky ozáření z černobylské katastrofy až do dnešních dnů.
Více v úvodním videu. Další reportáže z produkce Rádia Svobodná Evropa najdete zde.
A můžete nás sledovat také na Facebooku.
