Článek
Bylo před sedmou večer. Dcera Silvie volala matce a prosila ji o odvoz z Hodonína. Irena Mackových se omluvila, že má hodně práce a že se něco žene. Dívka se tedy vypravila domů autobusem. Ve čtvrt na osm mluvila se čtrnáctiletou dcerou znovu.
„Říkala jsem jí: Silvinko, prosím tě – už se mi klepal hlas –, zůstaň v tom autobusu, něco se sem žene. Nevystupuj, neodcházej.
A ona říkala: Jo, mami, já nikam nepůjdu. To bylo naposledy, co jsem s ní po telefonu mluvila,“ přiznala pro Televizi Seznam Irena Mackových.
Malého syna kryla svým tělem
O několik minut později udeřilo na Moravskou Novou Ves tornádo. Paní Irena byla v prvním patře s malým synem, manžel dole v obchodě. „Slyšela jsem nějaký rachot a z okna viděla, že se zvedá vítr. Vyběhla jsem ještě na terasu poschovávat květiny a stáhnout deštník. Přes domy jsem nic neviděla, ale slyšela jsem něco divného. A začala se úplně třepat,“ přiznala.
Zaběhla dovnitř do kuchyně a popadla malého syna. Za oknem spatřila poletující předměty. V tu chvíli začaly narážet do skel. „Schovali jsme se s malým mezi terasu a jídelní kout. Bouchání do skel zesilovalo. Některá se už začala sypat. Tak jsem vzala malého a okamžitě pod stůl. Ale okna se roztříštila a na nás začalo padat sklo. Takže jsem ho zase čapla a utíkala do rohu místnosti. Tam jsem si na něj lehla a čekala jsem, až to přejde. To se nám už začínaly zvedat stropy. Strašně jsem se bála, že tam umřeme.“
Větrné peklo vyrvalo střechu a odhodilo ji pryč. Když Irena Mackových zvedla po chvíli hlavu, viděla nad sebou temnou oblohu. Jejich dům, ve kterém mají i prodejnu, byl těžce poničený. Dcera Silvie na opětovné telefonáty nereagovala. „Manžel přiběhl zespodu přes hromadu sutin, ani pořádně neví jak. I přes špatný signál jsem se dovolala sestře a s pláčem jsem ji prosila, ať hned přijede a odveze odtud malého Marečka pryč. Říkala jsem jí, že tu bylo tornádo a že mám venku Silvinku a že ji musím jít hledat. Manžel se mne snažil uklidnit, ale já jsem se na něj rozkřičela,“ líčila s pohnutím v hlase.
Sedla na kolo a vyjela hledat dceru
Mackových vylezli ven před dům. Všechno v okolí bylo rozbité, včetně jejich aut. Okamžitě jim bylo jasné, že i kdyby auto bylo pojízdné, stejně by jim k ničemu nebylo. Silnice byly plné sutin a trosek. „Takže jsem vzala kolo, které bylo nepoškozené, a vydala se na trasu z Moravské Nové Vsi do Lužic, po které autobus jezdí. Jak jsem jela, tak jsem volala a křičela jméno dcery.“
Každého, koho potkala, ať už se jednalo o místní obyvatele, policisty, hasiče či záchranáře, kteří se v tu dobu začali na místo katastrofy dostávat, se ptala, zda neviděl autobus. Odpovědi byly negativní.
Zoufalá matka na kole projížděla okolí, volala a prohlížela pole, zda v nich autobus není. Ani v Mikulčicích nikdo nic o autobusu nejdřív nevěděl. „Bydlí tam tatínek od Silvinky. I tam jsem zajela. Nebyla tam. Mám tam také sestru, i u ní jsem se stavovala. Té jsem pak říkala, že už musím jet zase hledat. To slyšel nějaký pán a říkal mi, že je nějaký autobus u kolejí na Lužice. A ať se prý nebojím, že prý má Silvie jen zlomený kotník. Trochu jsem se uklidnila. Zlomený kotník není tak hrozný.“
Paní Irena vyrazila na kole do Lužic. Cesta byla hrozná, posetá vším možným. Jenže ani v Lužicích žádný autobus nebyl. Projížděla okolí a nemohla nic najít. „Pak mi napsala sestra, která se vydala hledat pěšky. Místo nehody objevila a psala, že vyjde na silnici, jinak bych autobus nenašla.“
Zoufalé křižování troskami kolo „nepřežilo“, bylo píchlé a rozbité. Během desítek minut dlouhého hledání se začalo stmívat. Ani šero však pak nedokázalo zakrýt příšerný pohled, který se matce mladé dívky naskytl. „To bylo hrozné. Nebylo ani poznat, že to byl autobus. Leželi tam vedle sebe dva lidé. Silvinka, celá od bláta. A pan řidič, kterého shodou okolností znám. Ale vůbec jsem ho nepoznala. Jenom jsem se klepala a chtěla nějak pomoci. Nesměla jsem ale na Silvinku ani sáhnout. Když mne viděla, tak její první slova byla: ‚Maminko, já už nikdy nepojedu žádným autobusem. Už nikdy nikam nepojedu.‘ Bylo obtížné se k místu nehody dostat. Muselo se vylézt velkým příkopem. Když ji přesunovali na nosítka, křičela bolestí.“
V sanitce těžce zraněná dívka dostala léky na bolest. Lékaři museli na Silvii stále mluvit, protože léky utlumovaly i srdeční činnost a dýchání. Ireně Mackových tyhle chvíle připadaly nekonečné. „Nejprve se říkalo, že přiletí helikoptéra z Brna. Pak jsem byla překvapená, že přiletěly rakouské vrtulníky. Zaplaťpánbůh za tyhle chlapy, že doletěli, že si do toho troufli v tomhle počasí. I jim jsem moc vděčná a děkuji jim. Stejně tak hasičům, záchranářům i obyčejným lidem, co Silvince a ostatním pomohli a vyprostili je.“ Z rakouské strany už bouřka o kousek přešla, nad Moravou ale dál zuřily prudké bouře a vichřice. V těchto podmínkách nemohly helikoptéry z českých stanovišť vzlétnout.
Po týdnu ji probudili
I když Mackových posádce vrtulníku Reinharda Kraxnera – samotného šéfa rakouské letecké záchranky – nerozuměla, domluvila se s pomocí českých záchranářů. „Pán z vrtulníku mi dal papír s adresou nemocnice ve Vídni, kam Silvinku odvezli. A slíbili, že až budou něco vědět, hned zavolají. A opravdu někdy po jedné v noci volali. Před domem byla spousta lidí, tak jsem tam odchytla někoho, kdo umí německy a kdo nám to přeložil.“
Nebyly to dobré zprávy. Silvie putovala okamžitě po příletu na operační sál. Mezi nejhorší zranění patřila rozbitá hlava, zlomené tři krční obratle, jedna noha rozdrcená a zlomená na několika místech, na druhé noze chyběla tkáň. Lékaři na rovinu řekli, že prvních 48 hodin bude kritických a že musí doufat. A že má hned ráno přijet. Ležela pak zbytek noci na gauči u sestry, ale neusnula. Jen čekala, až bude ráno. Po rozednění ještě počkali na otce Silvie, který se předčasně vrátil z dovolené, a vyrazili do Vídně.
Silvie byla v umělém spánku, přesně po týdnu od tornáda ji lékaři probudili. V pondělí ji čeká další operace na noze, na které jí chybí tkáň. Pokud se podaří vyřešit zánět, mohli by pak začít pracovat i plastičtí chirurgové. „Na té druhé, rozdrcené noze zatím nehýbá prsty. Ale snad se tam pomalinku vrací cit. Má udělaný i vývod z plic. Čekáme na další vyšetření prasklých obratlů. Musí si být jistí, že když s ní budou lékaři manipulovat, aby jí ještě víc neublížili. Paní doktorka nám řekla, že můžeme být popravdě rádi, že to Silvinka přežila. A že nemá poškozený mozek nebo míchu. Zřejmě autobusem proletěla a pak dopadla a byla tam zaklíněná. Museli při ní stát andělé strážní. Když jsem ten autobus viděla, tak jsem si myslela, že se jdu podívat na dítě, které tam už není…“
Mackových přišli o dům, obchod a kromě těžce zraněné Silvie se její starší sestra léčí s nádorem na mozku. Lidé ve sbírce za dva dny rodině poslali přes osm milionů korun. „Vůbec jsem to nečekala. Do Vídně mi volala sestra a ptala se, jak mohou pomoci a zda mohou založit na nás sbírku. Nikdo ale nečekal, že se to takhle rozjede, že solidarita bude tak velká. Jsem za to moc vděčná a všem děkuji. Silvinka se bude učit znovu chodit, takže musíme udělat bezbariérové vstupy. Máme malé místnosti, takže jestli bude mít Silvinka vozíček, tak se tam bude špatně pohybovat. Budeme muset vymyslet, co dál. Jsem za pomoc lidí – ať už těch, kteří přispěli, nebo těch, kteří nám tu pomáhají – strašně vděčná, bez nich bychom to nedali,“ říkala se slzami v očích.
Sbírka měla běžet dva měsíce. Rodina se ji ale rozhodla sama po dvou dnech ukončit s tím, že peníze potřebují i ostatní lidé postižení tornádem. „Nejsme tu jen my. Je tu tolik lidí, kteří potřebují pomoc. Jsou tu rodiny, které přišly o členy domácnosti,“ vysvětlila Irena Mackových Televizi Seznam.
