„Mami, kde jsi?“ Covidovým sirotkům hrozí nucené práce i sexuální otroctví

V malém, barevně vymalovaném domě na východním pobřeží Indie žije G. Sonali se svými mladšími sourozenci. Během dne jim vaří, v noci se je snaží ukolébat ke spánku a ukonejšit jejich dětské obavy stejně, jako to uměla její matka. Sonali je ještě sama dítě, které se ve svých 14 letech stalo hlavou hlavou rodiny. Její otec před několika lety spáchal sebevraždu kvůli neúspěšné podnikatelské kariéře prodejce náhradních trolejbusových dílů.

Během květnové covidové vlny matku dětí Sabitu převezli do nemocnice ve vážném stavu. Po několika hodinách na kyslíku zemřela. „Moje matka nás udržovala v bezpečí, byla náš deštník před žárem i deštěm života,“ vzpomíná Sonali pro deník New York Times. „Pořád si představuju, že je blízko mně. To mi pomáhá.“

Sonali a její sourozenci patří mezi více než 3 000 indických dětí, které během pandemie osiřely. Podle statistik nejvýznamnějšího orgánu pro práva dětí v zemi bylo pandemií zasaženo až 30 071 indických dětí. Národní komise pro práva dítěte (NCPCR) uvedla, že 3 621 dětí osiřelo úplně, 26 176 ztratilo jednoho z rodičů a 274 bylo opuštěno.

Jednotlivé státy zavedly odškodnění ve výši 7 až 68 dolarů (asi 150 až 1500 korun) pro každého sirotka, poskytování stravy a bezplatného vzdělávání. Premiér Naréndra Módí ve svém tweetu slíbil, že „dětem zajistí důstojný život“. Podle nejrůznějších organizací však zájem o budoucnost těchto dětí postupně slábne a sirotci se časem stanou náchylní k zanedbávání a vykořisťování.

Mnohé děti, které přišly o své rodiče, na slibovanou vládní podporu nedosáhnou vůbec - pro prokázání nároku na podporu musí mít k dispozici úmrtní listy obou rodičů. U některých hrozí, že se nikdy nevrátí do škol. Z dlouhodobého hlediska je mnoho sirotků z chudých rodin v odlehlých oblastech vystaveno riziku obchodování s lidmi, dětských sňatků, levné manuální práci i sexuálnímu otroctví. Podle Unicefu je Indie zemí s největším počtem dětských nevěst na světě.

Sonal Kapoorová, generální ředitelka nevládní organizace Protsahan se sídlem v Dillí, pro BBC uvedla, že se její organizace setkává s případy, kdy děti k manuální práci nutí jeden z ovdovělých partnerů. Výjimkou nejsou ani případy, kdy muž po ztrátě své ženy začne sexuálně napadat své dcery.

„Covidoví sirotci jsou v současnosti velkým problémem. Stejně tak je velký problém počet dětí, které ztratily jednoho z rodičů, těm musíme věnovat stejnou pozornost,“ uvedla a vzpomněla na jeden z telefonátů na tísňovou linku, který jí uvízl v paměti. Dvě malé děti, jejichž matka bojovala s covidem-19, žádaly o pomoc se zpopelněním těla svého otce. V jiné rodině matka zemřela a otec byl v takovém šoku, že tři dny nebyl schopen nakrmit své děti.

Problematická je v zemi také otázka adopce. Komise pro ochranu a sociální zabezpečení dětí po kolech přísných kontrol může dítě prohlásit za „právně způsobilé k adopci“, míra adopce v Indii je však nízká. Za rok do března 2020 byly v Indii desítky tisíc osiřelých dětí a adoptovaných jen 3351. Pro srovnání, v USA bylo v roce 2019 adoptováno více než 66 000 dětí.

Po druhé vlně se situace dramaticky zhoršila, uvedl pro BBC Anurag Kundu, předseda Komise pro ochranu práv dítěte. „V životě jsem neslyšel, že za tak krátký čas zemřelo tolik lidí - museli po sobě zanechat spousty dětí, které nedosáhly 18 let. V tomto smyslu jde o národní stav nouze,“ řekl Kundu. Statistiky osiřelých dětí během pandemie jsou pak i dle Indů samotných podhodnocené. Komise se tak snaží zapojovat policii i vesnické zdravotníky k vyhledávání sirotků.

„V této situaci by bylo skvělé, kdyby fungovala pěstounská péče, ale ta v naší zemi není, přestože ji zákon umožňuje,“ popisuje Kundu.

Během pandemie si Indové navykli využívat sociální sítě pro hledání pomoci s nemocničními lůžky, kyslíkem a léky. Později sítě zaplavily také výzvy k adopci osiřelých dětí. Takové otevřené sdílení telefonních čísel a fotografií dětí však vyvolává obavy z obchodování s lidmi. Kundu varuje, aby se sociální média nestala službou typu Amazon, kde by si lidé mohli vybírat mezi dětmi. Na několik takových stránek jeho tým už narazil. „Jeden z mých zaměstnanců zavolal na číslo na stránce na Facebooku a uvedli cenu 7 000 dolarů (téměř 153 tisíc korun) za jedno dítě. Skupinu jsme nahlásili policii.“

Indičtí úředníci nedávno dorazili i do vesnice Pattapur ve státě Urísa, kde žije i Sonali. Předali jí sirotčí důchod na celé léto, pytel rýže a vysvětlili, jak používat nově vytvořený bankovní účet. Už před smrtí matky se rodina potýkala s existenční krizí. Ovdovělá Sabitu v části svého domu zprovoznila malý obchod s občerstvením, aby mohla nejstarší dceru posílat do školy. „Sourozenci mě pořád prosí: Chceme jít k mamince,“ řekla Sonali. „Když zemřel otec, všichni jsme si říkali: Alespoň máme mámu. Teď nám ji ale virus vzal také.“

O stovky kilometrů dál v Hajdarábádu žije třináctiletý G. Sathwik Reddy, který od své mladší sestry slýchává podobné prosby - i jejich rodiče zemřeli během nedávné covidové vlny. Sathwik se svěřuje, že když jeho sestra požádá o „maminku a tatínka“, jednoduše jí odpovídá: „Zítra přijdou domů.“ Jejich otec, Gopal, měl malou firmu na výrobu železných plotů pro farmy. Stejně jako miliony indických rodin ze střední třídy šetřil, jak jen mohl, aby své děti mohl posílat do soukromé školy.

V dubnu se však Reddyovi i babička dětí nakazili covidem-19. Vzhledem k chronickému nedostatku kyslíku v Indii a nemocnicím odmítajícím pacienty se rodina obávala o přežití. Stav matky dětí se zhoršil a na dva týdny upadla do bezvědomí. Otci začaly odcházet plíce. Začátkem května byli všichni tři mrtví. Třináctiletý Sathwik svého tátu na malou chvíli spatřil v krematoriu zakrytého plastovou plachtou. Přiznává, že před spaním často pláče. „Musím tu ale zůstat pro svou sestru,“ dodává.

Noční pláč i volání svých mrtvých rodičů probouzí i osmnáctiletou Shawez Saifiovou v severní Indii, na kterou zůstala péče o malou sestru.

Jejich rodiče, Shamshad a Shabnam, onemocněli v dubnu. Lékaři doporučili test na koronavirus, kvůli nedostatku financí se ale pár rozhodl nemoc přečkat doma. Děti si ustlaly na verandě a rodiče se izolovali uvnitř. Po zhoršení stavu se přestěhovali do domu příbuzného. Shabnam však zemřela a její manžel Shamshad o několik dní později také.

Shawez tak přestala chodit do školy. Majitel bytu jim však zamkl dveře a řekl, že klíč dostanou až po zaplacení nájmu. Strýc dětí si vzal půjčku na pokrytí aspoň části dluhu, aby si Shawez a její devítiletá sestra Kahkashan mohly alespoň vyzvednout věci. Devítiletou dívku odchod rodičů poznamenal nejhůř. Téměř každý den sedí u telefonu a mluví do sluchátka, jakoby její matka byla na druhém konci. „Mami, kdy přijdeš? Chybíš mi,“ popisuje Shawez chování své malé sestry.