Článek
Česko se rok od začátku pandemie covidu-19 dostalo do krize, kterou nikdo nepamatuje. Nejde jen o krizi zdravotní, ale nyní zjevně i o krizi vládnutí.
Nemocnice přetékají nakaženými pacienty, nicméně oslabený Babišův kabinet váhá, jak dále postupovat, když lidé často odmítají nařízená protiepidemická opatření respektovat. Polovina národa volá po ještě tvrdším „lockdownu“, druhá tlačí na návrat dětí do škol a otevření maloobchodu a služeb.
I bývalý český premiér za ČSSD Vladimír Špidla si všímá, že se v Česku povážlivě boří celospolečenský konsensus. Nicméně také dodává, že pandemie obnažila některé daleko hlubší problémy, které tu byly už dávno předtím.
V rozhovoru pro Seznam Zprávy expremiér hovoří o tom, že sklízíme důsledky bolševického uvažování, kdy vítěz voleb „bere vše“ a na názory ostatních nehledí.
Absolutní většina států, nejen evropských, už dokázala koronavirus potlačit, globální čísla klesají. Proč to nejde v Česku a trend je spíše opačný?
Je zjevné, že společnost začíná ztrácet schopnost spolupracovat, pohybovat se v rámci nějakého společného poznaného záměru, společně sdílených hodnot a ochoty akceptovat společné postupy. Chybí i ochota tyto postupy měnit, když se náhodou něco nepovede. A to je samozřejmě přirozené, že při takto složité situaci se chyby stávají.
Myslím, že se v tom projevuje už téměř tradiční slabina českého vládnutí, že neumí vytvářet dlouhodobé a stabilní většiny pro určité komplexní problémy. Pokud mluvíme o chybějícím konsensu a chybějící společenské dohodě, trvá to už daleko déle. A mimo jiné se to projevuje i tím, že se do popředí v posledních letech dostala politická uskupení, která vůbec nejsou spojena s transformací po roce 1989.
U vrcholných politiků teď pozorujeme až bezradnost. Čím je to podle vás dáno?
Nepochybně i nedostatečnou strukturou a nedostatečnou silou politických institucí v České republice. Máme tady sice politické strany, které by měly být onou převodní pákou mezi voliči a výkonem politické moci, přitom jsou ale v zásadě strašně slabé. Nemají ani masové členstvo, nejsou schopny vyprodukovat dostatek představitelů, dostatek politických elit. Tudíž nejsou ani schopny systematicky a dlouhodobě sledovat nějaké problémy.
V České republice není v té základní struktuře státní správy ani zřetelně oddělena strategická úroveň - což by měli být ministři - od úrovně operační, kterou by měli reprezentovat hlavně státní tajemníci. U nás se na tu strategickou úroveň nakládá nepřiměřená míra operativních úkolů. A v okamžiku, kdy jste jako člen vlády zapojen do operativy, tak nemáte čas řešit strategii.
Ono to vypadá často tak, že ministři ani nejsou schopni své úřady efektivně řídit. Třeba na Ministerstvu zdravotnictví už z éry Adama Vojtěcha zůstala spousta nesplněných úkolů.
A zde zase vidím nedostatky zákona o státní službě. Když jsem byl ve vládě, velmi jsem se snažil o jeho prosazení. On byl po dlouhých letech nakonec skutečně schválen, ale v poměrně deformované podobě. Součástí původního konceptu bylo i to, že když přichází nový ministr se svým politickým kabinetem, netvoří ten kabinet jeden nebo dva lidé, nýbrž nějakých 10 nebo 12 lidí. Ministr musí mít schopnost realizovat politickou vůli, kterou projevili voliči ve volbách. A nestačí jeden člověk na celé ministerstvo. Když někam vysadíte parašutistu, musí to být celý oddíl, ne jeden voják, aby mise byla úspěšná.
V našem vidění bývá politický kabinet často vnímán jako zbytečný, protože ti lidé nevykonávají žádnou úřední agendu. Ale jsou ve skutečnosti zodpovědní za to, že ministr je schopen zadat úkoly a že je také schopen přimět úřednický aparát, aby je splnil. A musí umět i rozpoznat, že hotové „výrobky“ odpovídají politickému zadání.
To nejsou žádní samozvanci
Jak sám naznačujete, důvody, proč se u nás nedaří pandemii zkrotit, jsou možná hlavně společenského a politického rázu, nikoliv epidemického či virologického. Čím to je, že třeba v Belgii, která na tom byla velmi špatně, to dokázali, a my ne? Doplácíme na vládní populismus, kdy rozhodnutí ministrů často odráží jen momentální nálady lidí?
Nedaří se nám hlavně proto, co už jsem zmínil. Že u nás není dostatečný společenský a politický dialog, který by umožnil, aby se vytvořila širší shoda. Aby se lidé přibližně shodli na tom, co se děje a jak se má na to reagovat.
A není tu i proto dnes prostor pro nějakou širší vládu „národního porozumění“, která by nás z pandemie vyvedla a dovedla zemi i k podzimním volbám?
To už je v podstatě teď jedno, jakou formu ten dialog bude mít. Hlavně, aby nějaký byl. My nepotřebujeme vládu národní spásy. Vláda má už v okamžiku, kdy se země blíží k nouzovému stavu a kdy je jasné, že bude třeba nouzový stav vyhlásit, hledat širší společenskou shodu. A v tom je současný premiér asi nezpůsobilý, zdá se totiž, že příliš polarizuje společnost.
Mimochodem to, že se země nachází v nouzovém stavu, je prostě reakce na realitu, a když se někdo teď tváří, že můžeme otevřít všechny obchody a děti pustit beze všeho do škol, tak se prostě mýlí. Potom bychom už toho „džina“ zpět do lahve opravdu nenarvali.
Jak byste postupoval vy?
Nechci moc radit, když jsem dávno mimo vrcholnou politiku, ale snažil bych se systematicky využívat všechny struktury a nástroje, které jsou už k dispozici.
Já jen připomínám, že v roce 2001, když jsem byl vicepremiérem, vytvořili jsme první Pandemický plán ČR. Vycházel z předpokladu, že v Číně vznikne virus, ten zasáhne i Českou republiku, může se rozvinout ve velkém stylu, budou nakaženy 3 až 4 miliony lidí, může zemřít až několik desítek tisíc lidí a bude tvrdě zasaženo celé zdravotnictví.
A ten plán tady celých těch 20 let ležel na stole, několikrát byl i aktualizován a mohl být od samého začátku pandemie použit. Bohužel nebyl. Bylo přitom možné hned zmobilizovat příslušné instituce. Kdyby s tímto plánem premiér před rokem vešel do Sněmovny, nikdo by jej nemohl podezírat z rozehrávání politických her. Ve Sněmovně bylo možné vytvořit i nějaký pandemický výbor. Je třeba hlavně vycházet z toho, že Sněmovna jsou reprezentanti lidu, to nejsou žádní samozvanci. Jsme parlamentní republikou.
Klíčové tedy je, aby vláda neustále komunikovala napříč Sněmovnou?
Nejen napříč Sněmovnou, ale se všemi ústavními strukturami. A také jednala v rámci tripartity, tedy se zaměstnavateli a s odbory. Též s velkými nevládními organizacemi. Ten dialog byl hrubě podceněn.
Tudíž vidíte chybu v komunikaci premiéra?
To není jen chyba v komunikaci, to je přímo chyba metody. Protože on má stále představu, že bude řídit stát jako firmu. Ale stát není firma a demokratický už vůbec ne. V demokracii z dobrých důvodů existuje rovnováha sil, která znemožňuje dominanci jednoho centra. To není hierarchicky řízený podnik. Vy musíte neustále vytvářet společnou vůli, nikoliv podřizovat lidi svému rozkazu.
A není tedy hlavní potíž v tom, že Andrej Babiš fungování demokracie vůbec nepochopil?
Jisté je, že premiér má v tomto směru mezery, ale zase je třeba vnímat, že on ten model vládnutí od základu nevytvořil a nevymyslel. Já tu pořád vidím dlouhodobý problém celého našeho ústavního systému. Andrej Babiš se snaží fungovat „osvědčenou“ metodou „vítěz bere vše“. Je to obrovská chyba a teď to přináší neblahé důsledky. Nelze si myslet, že vítěz voleb se stává konzulem a může nařizovat a dělat, co se mu zamane.
Je ta chyba, o níž mluvíte, zakomponována i ve volebním zákoně a v ústavě?
To není chyba zákona, to je chyba naší politické kultury, která se u nás vyvinula. Je to pořád pozůstatek autoritativního režimu. Prostě klasický bolševismus. A faktem je, že dějiny mají hrozně dlouhé prsty.
Můžeme číst různé komentáře, že pandemie už nahlodává samotné základy celé České republiky. Myslíte, že se země z toho ještě vzpamatuje?
Určitě se otřepe, ale neotřepe se za pět minut. Coby kulturní a politický subjekt jsme tu uprostřed Evropy už tisíc let, nemám tudíž obavy, že bychom toto nepřežili. Ale pravdou také je, že jsme i dříve měli dlouhé a hluboké krize a toto může být jedna z nich.
Jako Němci s energetikou
Pořád se bavíme o tom, jak opět nalézt společenskou shodu. Kde jsou ty osvědčené metody?
U nás se bohužel prakticky nikdy nevede takzvaný deliberativní způsob vytváření rozhodnutí. Tak aby každému rozhodnutí vždy předcházelo důkladné promyšlení všech možností a nerozhodovalo se jen čistě mocensky a silově. Ty deliberativní systémy fungují tak, že se na začátku sbírají širší podněty. A když tyto podněty přicházejí do toho hodnocení, tak tam přicházejí zcela svobodně, až poté se hodnotí v systematickém dialogu.
A to my u nás neumíme a neumíme ani pracovat s časem. Všechno chceme mít rychle, pokud možno zítra, jakékoliv debaty nám přijdou zbytečné, zvlášť když jsou rozporné a nepřehledné. Ve skutečnosti ale každá taková dlouhodobá a poctivá debata vede k tomu, že společnost je schopna zaujmout nějaké stanovisko a sledovat je dlouho.
Uveďte nějaký příklad.
Třeba německý projekt „Energiewende“, tedy onu komplexní přeměnu německé energetiky směrem k ekologicky šetrnějším technologiím. My máme takový pomatený pocit, že je to důsledek nějaké německé hysterie vůči jaderným elektrárnám. Ale uvědomme si, že k tomu rozhodnutí došlo už za kancléře Gerharda Schrödera (ve funkci 1998 až 2005 - pozn. red.). A německá společnost to rozhodnutí nese až doteď. Všechny výzkumy veřejného mínění ukazují, že má stále 70 až 80procentní podporu. A ačkoliv je vláda mnohdy kritizovaná, tak spíše proto, že je v tomto směru příliš opatrná.
Podpora tu zůstala i po těch dlouhých letech, kdy samozřejmě došlo i k různým chybám a k různým neúspěchům. Energetický plán je ale tou společností zvnitřněný, akceptovaný. A to se nestalo samo sebou.
