Článek
Už více než rok primář zlínského anesteziologicko-resuscitačního oddělení Tomáš Gabrhelík bojuje o životy svých pacientů. Normální dovolenou za tu dobu neměl, s kolegy se snažili ze všech sil vyhnout italskému scénáři kolabujících oddělení intenzivní péče.
„Když přetekla kapacita ve Zlínském kraji, tak jsem požádal o pomoc ostatní kraje a to zafungovalo dobře. Převáželi jsme ale jen jednotky pacientů, v podstatě nejvíc byl takový ten slavný převoz pěti pacientů naráz do Motola, což byl jakýsi vláček po dálnici D1,“ říká primář ARIM Gabrhelík.
I kvůli tomuto medializovanému převozu se Gabrhelík dočkal kritiky. Lidé mu psali e-maily a dali si i tu práci a našli si jeho telefon do kanceláře a volali mu. „Říkali mi, že to tady přeháníme a máme tady pacienty kvůli výdělku nebo nějakým bonifikacím a takovým věcem. Musím říct, že i spousta lidí kolem mne – známých, kteří jsou inteligentní středoškoláci či vysokoškoláci – někdy věřilo takovým neuvěřitelným zkazkám a povídačkám.“
Ve Zlíně se díky tomu, že zvýšili kapacitu intenzivních lůžek o třetinu, a obrovskému nasazení povedlo odvrátit takzvanou triáž pacientů. Jinými slovy, nemuseli kvůli přetížení nikomu odpírat tu nejkvalitnější péči. Gabrhelík dokonce na pandemii našel i jednu pozitivní věc.
„Covid nás naučil – a hlavně spoustu kolegů kolem nás na těch covidových standardních odděleních – se starat o skutečně vážně nemocné. Jedná se o řadu kolegů z chirurgických oborů nebo i z interních oborů. Naučili se pečovat o pacienty, hodnotit jejich stav, referovat je do intenzivní péče, nebo naopak je přebírat zpátky z intenzivní péče,“ podotýká pro Televizi Seznam.
Gabrhelíkovi prošly rukama stovky pacientů. Jejich příběhy se snaží v sobě uzavřít a už na ně nevzpomínat. Soustředí se na současné pacienty. Jednoho přesto v hlavě stále má. „Mám pocit, že moje máma byla dokonce pacient jedna, že to byla první pacientka nebo jedna z prvních pacientek, které byly přijaty do Uherského Hradiště. To bylo tehdy loni takové lokální centrum, kam se stahovali covidoví pacienti. Já jsem tam samozřejmě jezdil, telefonoval. Dělal jsem takovou tu laickou či rodinnou podporu. Nikomu jsem nemluvil do léčby. Máma to zvládla. Díky kolegům z Hradiště to zvládla výborně, už jsme si poděkovali, jsem jim hrozně vděčný,“ říká s úlevou v hlase.
Šťastných konců ale on a jeho kolegové vidí v pandemii na intenzivní péči méně než těch tragických.
