Článek
Peníze nemusela nikdy příliš řešit. Koupila sobě i dceři, co chtěla, a mohla si dopřát i dovolené. Stát jí ale už rok s přestávkami zakazuje podnikat. A její situace se tak výrazně změnila. Říká, že teď má na účtu posledních pár korun a v obchodě si rozmýšlí, co si může dovolit koupit.
„Musím dceři vysvětlovat, že teď nemá maminka korunky, protože nemůže chodit do práce,“ říká šestatřicetiletá maminka samoživitelka Miroslava.
Na živobytí si už patnáct let vydělává jako kosmetička. Kvůli koronavirové pandemii je však už několik měsíců odkázaná na státní podporu. „Dostávala jsem celou dobu kompenzační bonus, tedy tu pětistovku na den,“ vysvětluje.
To jí však nestačilo ani na pokrytí výdajů spojených s podnikáním. „Když počítám nájem bytu, salonu, internet, telefon a sociální a zdravotní, to je nějakých 25 tisíc korun, a to nepočítám jídlo a výdaje za dceru, za školku a za auto,“ vypočítává. Na COVID Nájemné nedosáhla, jelikož v současné situaci platí pouze za energie. „I tak ale platím pět tisíc,“ říká kosmetička.
Musela tak sáhnout na peníze, které měla jako finanční rezervu. „Bylo to sto tisíc,“ vysvětluje maminka čtyřleté holčičky, kterou vychovává už od jejího narození sama. Tuto finanční rezervu však v lednu letošního roku zcela vyčerpala.
„Měla jsem posledních šest tisíc na účtu. Nevěděla jsem, co dělat,“ říká frustrovaně Miroslava. Zvažovala, že pozastaví podnikání a půjde na pracovní úřad. „Byla jsem zoufalá. Zjistila jsem, že bych ale dostávala jen kolem čtyř tisíc korun měsíčně,“ kroutí hlavou kosmetička. Bylo tak pro ni lepší zůstat na státní podpoře a peníze sehnat jinak. „Zkoušela jsem si sehnat brigádu, nic pro mě ale nebylo. Musela jsem se totiž řídit tím, jak měla dcera školku. Teď od března navíc musím shánět brigádu jen na víkendy, jelikož je školka zavřená,“ vysvětluje.
I když byla zoufalá, nikdy nepřemýšlela nad tím, že by v salonu pracovala i přes vládní zákaz. Nemohla si to dovolit. „Salon mám v prostorech pečovatelského domova. Tam teď vůbec nemůžu. Navíc vím, že by mě někdo udal. Stačilo, že jsem si do salonu zašla pro dezinfekci, a už se mě lidé ptali, co tam dělám. Za ty pokuty mi to nestojí. Ještě bych si způsobila další finanční problémy,“ říká přesvědčeně Miroslava.
Na to, že by pracovala přímo doma u svých klientek, také ani nepomyslela. „Nemůžu takto pracovat, nemám potvrzení o mobilní provozovně. Mám klasický živnostenský list. Hrozil by mi také finanční postih,“ vysvětluje.
Mít kosmetický salon byl její sen
Situace dopadla i na její psychiku. „Několik dní jsem cítila obrovskou bezmoc a beznaděj,“ vzpomíná Miroslava. Dlouho se v takových pocitech ale utápět nemohla. „Když máte takhle malé dítě, to nejde. Musíte se o něj starat,“ vysvětluje maminka. Zvednout náladu jí pomohl její dlouholetý kamarád. „Řekl, že přece nezahodím patnáct let práce a svůj životní sen,“ říká.
Kosmetičkou chtěla být už odmala. „Už od čtyř let jsem věděla, že to chci dělat. Jsem vyučená kosmetička. Dodělala jsem si sice maturitu, ale já chtěla dělat kosmetičku,“ říká. Neumí si tak představit, že by dělala něco jiného. „Kam bych navíc jako vyučená kosmetička mohla jít pracovat?“ kroutí hlavou žena.
Ve své profesi už jednu velkou překážku překonala. Po rozvodu musela vybudovat vše úplně od nuly. „Původní salon jsem totiž měla v domě, ve kterém jsme společně s exmanželem žili,“ vysvětluje žena.
A i když přišlo dítě, poradila si. „Na mateřské jsem byla jen měsíc. Potom jsem pro dceru musela najímat chůvy. Musela jsem hodně pracovat, abych si udržela svoji stávající klientelu,“ vypráví. Postupem času začala vydělávat dost na to, aby si s dcerou mohla užívat života. Nikdy by ji tak nenapadlo, že bude jednou zjišťovat, jak žádat o sociální podporu od státu. „Vůbec jsem nevěděla, jak to funguje,“ říká.
Překvapilo ji ale, jaký je postup. „Nejdříve mám hledat finanční pomoc u rodiny a příspěvkových organizací a až potom žádat stát o pomoc. To je nesmysl, stát mi zakáže kvůli protikoronavirovým opatřením podnikat, ale je až na posledním místě,“ stěžuje si maminka samoživitelka.
Exmanžel jí nepomohl
Rozvod s exmanželem pro ni nebyl vůbec příjemný, přesto ho ale o pomoc požádala. „Ptala jsem se ho, jestli by dceři přispěl na boty. Nakonec jsem je ale musela koupit sama,“ říká rezignovaně samoživitelka.
Pomoc tak nakonec získala úplnou náhodou od Klubu svobodných matek, jehož příspěvek zahlédla na sociálních sítích. „Na Facebooku jsem viděla, že rozdávají respirátory zadarmo, tak jsem na příspěvek zareagovala,“ říká Miroslava. Poté ji kontaktovala pracovnice této organizace. „Vypsaly jsme spolu žádost a velice rychle jsem dostala peníze. Přispělo mi to na nájem,“ vzpomíná s úlevou.
Podle pracovnice, která zprostředkovala žádost o peníze, je Miroslava ojedinělý případ. „Takovou maminku jsme tady ještě neměli. Byla dobře zaopatřená, dokonce měla velkou finanční rezervu, ale pandemie ji dostala do finančních potíží,“ říká Petra Ptáčková z Klubu svobodných matek.
Pomoc však byla pouze jednorázová. Maminka tak přesto musela udělat změny ve svém životě. Oproti době před koronavirovou pandemií se teď například snaží nakupovat jídlo na měsíc dopředu, aby měla přehled, kolik peněz jí zbyde. „Kupuju pak už jen pečivo,“ vysvětluje. Oblečení nebo nové hračky však v současné situaci musejí počkat. „Dcera je naštěstí rozumná. Nepotřebuje si vybrečet nové hračky. Vychovávám ji tak, aby byla skromná a stačilo jí jen pár věcí,“ říká maminka.
Bojím se toho, co přijde po otevření
Od února se podpora pro podnikatele zvedla na tisíc korun za den. „S tím se to už dá zvládnout. Ale musely by ty peníze přijít,“ říká kosmetička. Problémem totiž je, že peníze za únor jí k 20. březnu stále nepřišly. „Už bych to potřebovala. Mám v peněžence posledních 200 korun,“ vysvětluje bezradně Miroslava. Sama ale ví, že pokud by nutně potřebovala, rodina by jí pomohla. „Nenechala by mě padnout na dno, jen ji nechci zatěžovat,“ říká.
Pokud tak bude zvýšená kompenzace pravidelně chodit, ví, že to přežije do té doby, než bude moci zase pracovat. Rychlému rozvolňování opatření však samoživitelka nevěří. „Myslím, že budu moct začít pracovat nejdříve v září,“ odhaduje Miroslava.
Práce jí ale chybí. „Je to už moc dlouhé. Člověk přestane mít režim,“ říká. Psychicky si je jistá, že už to také zvládne. „Nad vodou mě drží dcera,“ říká s úsměvem. Obává se však toho, co přijde po otevření. „Už tři zákaznice mi řekly, že si našly jinou kosmetičku, která normálně pracuje. Bojím se, že ztratím i další zákaznice. Tohle jsou jen tři, které mi to řekly. Je tak otázka, kolik jich ztratím doopravdy,“ uzavírá s nejistotou svůj příběh.
Pozn. red.: V původním textu jsme uvedli plnou identitu této ženy. Poté, co jí začaly chodit různé i anonymní zprávy, nás požádala o skrytí svého jména. Redakce se rozhodla této prosbě vyhovět.
