Duka dostal otevřený dopis: Přestaňte už zlehčovat zneužívání, píší oběti

Jiří Kylar a Jiřina Kočí jsou první oběti sexuálního zneužívání v církvi, které odkryly svou identitu. Jejich svědectví tak získala pro čtenáře a diváky silnou přesvědčivost, kterou se rozhodli přetavit do pomoci obětem v rámci spolku Někdo ti uvěří. Jeho vznik ohlásili tento týden právě v souvislosti se zveřejněním reportáží Seznam Zpráv Ve stínu celibátu.

V sobotu spolek napsal i otevřený dopis pražskému arcibiskupovi Dominiku Dukovi a vyzval jej, aby přestal problém zneužívání v církvi zlehčovat a nepoužíval vůči obětem tvrdý, nekompromisní postoj. „Pane kardinále, vyzýváme Vás, abyste svůj postoj k obětem přehodnotil. Doufáme v církev, která bude společnosti odvážně a kompetentně ukazovat cestu v práci s oběťmi zneužívání,“ píše Jiří Kylar, Jiřina Kočí a další zástupci spolku v dopisu, jehož znění najdete níže v tomto textu.

Po zveřejnění videosérie i audií s podtitulem Ve stínu celibátu se zvedla silná vlna reakcí diváků a posluchačů. Byla mezi nimi i řada lidí s podobnou zkušeností se zneužíváním. I o tom je následující rozhovor s Jiřím Kylarem.

Kolik lidí se na vás v posledním týdnu obrátilo?

Obrátilo se na nás několik desítek lidí se svým příběhem i prosbou o zprostředkování pomoci nebo o osobní setkání. Většina vzkazů, které přišly prostřednictvím sociálních sítí, e-mailů, SMS zpráv i při osobních setkáních, byla velmi pozitivních. Lidé hlavně Jiřině, ale i spolku a všem, kteří pomáhají, vyjadřují podporu, identifikují se s Jiřinou a především si uvědomují závažnost situace, ve které se nejen církev, ale i naše společnost ocitla. Najednou si všichni uvědomujeme, kolik takových příběhů je kolem nás, že se každý z nás setkal s nějakou formou sexuálního nátlaku či násilí. A musím poděkovat i za reakce od věřících lidí i kněží, kteří toto vnímají jako nutnou a důležitou věc, kterou musíme v katolické církvi změnit, a sami chtějí pomoci biskupům, aby pochopili, že se přístup k tématu sexuálního zneužívání musí změnit.

Zaznamenali jste tedy jen pozitivní ohlasy?

Bylo i pár odmítavých, případně dost ošklivých reakcí, které zpochybňují tuto problematiku, ale to přičítám neznalosti tohoto fenoménu a nepochopení souvislostí. Asi bych doporučil každému, kdo se chce k tomuto tématu vyjadřovat, aby si veškeré informace nastudoval.

Jakou pomoc lidem, kteří se na vás obracejí, nabízíte?

Nabízíme doprovázení, pochopení, radu, na koho se obrátit. Náš spolek sdružuje lidi, kteří mají osobní zkušenost se zneužíváním a vědí, co oběti potřebují. Jsou mezi námi i terapeuti a právníci, kteří jsou schopni poradit v akutních případech.

Lidé, kteří se na vás obrátili, tedy zatím nevěděli, komu se mají svěřit?

Částečně. Spíše jde o to, že jak se o tomto tématu mluví, tak trauma, které bylo potlačené, vyjede na povrch. V momentě, kdy tito lidé mají někoho, ke komu mají důvěru a mohou se svěřit a otevřít, přicházejí.

Vedení české katolické církve razí zásadu, že pokud chce někdo mluvit o sexuálním zneužívání, musí se obrátit na policii a že teprve soud může rozhodnout o vině a trestu pro pachatele. Jaká je vaše zkušenost? Jsou lidé, kteří se na vás obracejí, schopni a ochotni jít s podnětem na policii? Jde jim o potrestání pachatele?

Doufám, že zásada biskupů na paušální řešení těchto případů přes policii brzy skončí. A bude se o ní jednat pouze tam, kde je nutné okamžitě zasáhnout a zabránit dalším obětem. Osobně jsem si prošel celým procesem, a přestože jsem si trauma zpracoval a mohl jsem o svém příběhu mluvit se svými přáteli velmi otevřeně, vyšetřování na polici jsem si nepřál, protože jsem věděl, že je můj případ promlčený, a jediné, co jsem chtěl, bylo, aby se církev o toho kněze postarala v nějakém církevním zařízení. Aby se neupil k smrti a měl čas přemýšlet o tom, co udělal.

Moji rodiče museli na výslech také. Dodnes se jim za to omlouvám; asi si nikdo neumí představit bolest rodičů, kteří si uvědomí, že nedokázali ochránit své dítě před zneužitím, a po mnoha letech musí svou domnělou vinu opakovat před policií. Policie se snažila, jen si neumím představit, že by toto řešila oběť zneužívání, která je teprve na začátku otevírání své bolesti.

Chtějí oběti zneužívání vůbec dosáhnout potrestání pachatele? Tedy nějakého rozhodnutí o vině a trestu?

Z počátku je jen málo těch, kteří by chtěli dotyčného hnát k odpovědnosti. Hraje tam velkou roli osobní vztah k pachateli. Oběti často mají vůči pachatelům vybudovaný citový vztah, který je navíc propojen i se sexualitou, a to dokáže v mysli oběti vytvořit dost velký zmatek. Když se potom lidé s touto zkušeností dokážou podívat na svůj příběh komplexně, je pro jejich ozdravný proces nutné i potrestání pachatele. Často se stává, že pachatel je už po smrti, což ale neubírá nic na tom, že je nutné pojmenovat všechny okolnosti případu.

Jaké teď máte se spolkem další plány? Chcete navázat i kontakt s biskupy?

Postupně chceme rozšířit síť pomoci. Budeme zakládat transparentní a provozní účet, abychom mohli vytvářet kvalitnější a lepší prostředí pro pomoc. Máme skvělou odezvu od mnoha lidí – hodně jich ani není spojeno s katolickou církví, že chtějí pomáhat jako psychologové, terapeuti, právníci.

A abych nezapomněl na kněze: Každý den mluvím s několika kněžími z celé republiky, nabízejí svou pomoc doprovázení a pomoci i do farností. Už jsou to také desítky kněží, kterým to není lhostejné. Chtějí se v této problematice vzdělávat, aby pomáhali.

Vidím v současné době dva pohledy církve. Jedna část církve je vidět a slyšet. To jsou biskupové, kteří to zatím řeší dost necitlivě a bez empatie, až na výjimky jako je Tomáš Holub a ještě možná pár biskupů. A pak je zde církev tichá, doprovázející a pomáhající. Věřící, řeholnice a řeholníci napříč komunitami, kněží. Tam vidím ohromnou pozitivní vlnu. S biskupy samozřejmě komunikovat chceme, věcně, bez emocí, ale s jasným cílem chránit oběti před další sekundární viktimizací.

Při natáčení reportáže s Jiřinou Kočí letos v únoru jsme se setkali i s pražským biskupem Zdenkem Wasserbauerem, který má v církvi na starosti péči o oběti sexuálního zneužívání. Řekl nám, že se na církev zatím nikdo s žádostí o terapie neobrátil. „Zatím jsme to nemuseli řešit,“ řekl doslova. Přitom církevní kontaktní linka pomoci existuje od jara 2019. Co o tom soudíte?

Musím objektivně říci, že se biskup Zdenek Wasserbauer opravdu snaží s oběťmi setkávat a naslouchat jim. Potíž je v jiné věci. Jak mluvil jezuita a kapacita na toto téma Hans Zollner tento týden v rozhovoru pro rádio Proglas (velmi doporučuji pro pochopení souvislostí zneužívání v církevním prostředí), oběti se jen sotva budou obracet na linku pomoci, kterou zřídila instituce, ve které se tyto skutky děly a možná někde dějí. Je to všechno o důvěře. Tím, že víme a známe souvislosti zneužívání, nastavili jsme si od začátku v našem spolku komunikaci a důvěrné prostředí, aby byly ochráněné informace a jejich autoři. A to je vlastně pro začátek pomoci to nejdůležitější. Důvěra, pochopení, naslouchání a přijetí.

Vy jste svůj příběh – zneužívání katolickým knězem v době vašeho dospívání – zveřejnil na podzim 2018 v rozhovoru pro Seznam Zprávy. S kolika lidmi s podobným osudem jste se od té doby setkal? Tedy myšleno před tím, než se na vás začali obracet teď v souvislosti s oznámením existence spolku Někdo ti uvěří.

Určitě jich bylo přes šedesát. S některými jsem se ale neviděl osobně, psali jsme si přes mail, nebo jsme si telefonovali. Často cítím, že je to od těch lidí takové volání o pomoc. Prostě když se otevře nějaká kauza, jako nyní s Jiřinou na Seznamu, přijde zvýšený zájem lidí, kteří potřebují pomoci. Poradit, jak postupovat. Někdy jim stačí si o tom jen promluvit, dvakrát nebo třikrát se sejít… A pak to třeba skončí. Pokud neřeknou, že něco dalšího potřebují, tak to dál nerozvádíme, respektuji je.

Ale když jsem s tím tématem vyšel ven a oběti se na mě začaly obracet, tak jsem si uvědomil, jak moc mám prázdné ruce. Že vlastně nevím, jak jim pomoci s terapeuty, moc lidí jsem v tomto směru neznal. Až díky páteru Marku Drábkovi, církevní právničce Martině Vinterové a právníkovi Danielu Bartoňovi, který oběti zastupuje, jsme začali dávat dohromady i tým terapeutů a lidí, kteří pomáhají obětem terapie platit. A právě z toho uzrála i myšlenka na vznik spolku Někdo ti uvěří.

Co vás vlastně nakonec přesvědčilo, že jste na podzim 2018 zveřejnil svůj příběh?

Největší motivací jsou moje děti. Uvědomil jsem si, jak je důležité vědět, komu své děti svěřujeme. Mám děti ve stejném věku, kdy se to stalo mně.

Má instituce, kam posíláme děti - ať už je to církev, skaut, zájmové kroužky, vytvořené bezpečné prostředí a mechanismy, jak zneužití předcházet?

Dalším důležitým momentem pro mé zveřejnění příběhu bylo jednání papeže Františka, který toto zlo vnímá velmi poctivě a snaží se změnit mentalitu církve. Byl jsem ale poměrně naivní, protože jsem si myslel, že po zkušenosti ze západní Evropy, kde téma zneužití mělo obrovský dopad na důvěru věřících vůči svým biskupům, se naši biskupové postaví k této věci jednoznačně. Ale to jsem se hodně mýlil. Ale vidím velkou naději, že se podaří toto zlo pojmenovat a pomoci těm, kteří to potřebují. Cítím, že změna už začala.

Od doby, kdy jste zveřejnil svůj příběh, jezdíte na různé přednášky a mluvíte s katolíky o zneužívání. Jak na to reagují? Třeba na Moravě nebo v jiných oblastech, kde je pořád pro řadu lidí pan farář tím svatým mužem, o kterém se nepochybuje.

Byl to velký zásah do soukromí. Mého, rodičů, celé široké rodiny a přátel, kteří toho kněze znali. Obával jsem se špatné reakce, toho, že to věřící nepochopí. Reakce byly pozitivní a velmi citlivé. Až na pár výjimek, ale s tím se musí počítat.

Je zajímavé, že jsem se nesetkal třeba s tím, že si za toho mohu sám, jako tomu bývá u ženských obětí zneužívání, a to nejen v církvi. Když s tímto tématem přijde žena, že se jí něco takového stalo, reakce společnosti je velmi často taková, že si za to může sama, nemá chodit vyzývavě oblečená a vlastně role muže, který se násilí dopustil, se racionalizuje, jako by muž nebyl zodpovědný za své jednání, ale je to jen ubohé zvířátko, které má pudy a žena s tím musí počítat. A ona je vinna. To je ale problém celé společnosti a je velmi potřebné to otevřít.

Jak odpovídáte na námitku, že není třeba řešit sexuální zneužívání v církvi zvlášť, že je to stejné jako zneužití v rodině či na skautském táboře?

Zneužívání je děsné vždy, v kterémkoliv prostředí. Ale zneužívání v církvi je specifické právě tím, že je tam propojená moc spojená s duchovním prostředím. V prostředí, které hlásá morálku, etické hodnoty, kde je až nezdravý apel na sexuální čistotu. Když se pak stane zneužití duchovním, lidé si to propojí s Bohem a v tom je trauma zneužití jiné než v sekulárním prostředí. A to lidé prožívají velmi bolestně, má to pro ně devastující účinky, protože cítí vůči Bohu obrovské výčitky. V naší společnosti je silně zakořeněné domácí násilí a také sexuální násilí v mnoha formách. Pojďme s tím konečně začít něco dělat a zcitlivit společnost, aby začala tyto vzorce chování měnit.

Hlavou české katolické církve je arcibiskup Dominik Duka, který je známý svou skepsí k obětem sexuálního zneužívání. Věříte, že se i tohle může změnit?

Věřím, že se to změní s příchodem nového pražského arcibiskupa. Jestli si něco přeji nejvíc, tak je to propojení a síťování pomoci neziskových organizací, center pomoci i státní pomoci pro oběti všech násilných trestných činů, včetně domácího násilí i sexuálního násilí. Katolická církev svou šanci být lídrem změn ve společnosti přes vlastní poznání částečně ztratila, ale mám velkou naději, že i velké části společnosti už není násilí jakéhokoliv typu lhostejné a zapojí se do změn se stejnou energií jako ta tichá, pracující část katolické církve. Chci poděkovat všem neziskovým organizacím, které se tomuto tématu věnují, jejich podporovatelům a všem, kdo pomáhají napravovat a léčit staré bolesti. Obrovský dík patří novinářům, pracujícím často pod velkým tlakem institucí či politiků, kteří tato témata sdělují veřejnosti. Citlivá medializace takových kauz a prostor pro vyjádření všech stran společnosti velmi pomáhá.