Článek
Cesta dvou postarších amerických astronautů na oběžnou dráhu v kosmické lodi Dragon si nezaslouží, abychom bez dechu žasli. Neposouvá hranice lidských možností. Nezapíše se do historie a ti, kteří jména obou mužů vůbec zaznamenají, je nejspíš vzápětí zapomenou.
Ale budiž řečeno toto: let na oběžnou dráhu, který odstartoval v sobotu večer našeho času, vrací aspoň některým z nás víru a naději. A to není málo.
Že po devíti letech zase vylétli do vesmíru Američané z amerického území, je hezká věta do amerických médií. Ale zbytku světa to může být celkem jedno. Vlastně ani nevadilo, že na ty občasné a nedůležité výlety na kosmickou stanici vozí americké, ruské i jiné kosmonauty Rusové. Byly to spíše sporadické výlety a na stanici je minimální, v podstatě udržovací provoz.
Důvody všichni známe. Po konci studené války přestala být kosmonautika definitivně tím, čím se stala v letech padesátých a hlavně šedesátých. Totiž spojnicí lidstva s budoucností. Pro soupeřící velmoci nástrojem propagandy, pro jejich obyvatele prostorem pro jejich tužby a sny.
A zprvu se zdálo, že se opravdu nemožné děje na počkání a zázraky do tří dnů. Jenže na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let přišla první únava, sovětský blok začal ztrácet dech i zájem. Zájem oživil program raketoplánů Space Shuttle, ale do celosvětové posedlosti, kdy lety do vesmíru sledovaly stovky miliónů lidí na celém světě v přímém přenosu, už to mělo daleko.
Záznam startu rakety v sobotu 30. května 2020.Video: NASA
V sedmdesátých letech se odhadovalo, že by první lidé mohli doletět na Mars ještě v předchozím tisíciletí. Ale to se záhy ukázalo jako nekonečně optimistické. V devadesátých letech oznámil Francis Fukuyama „konec dějin“ a zájem planety se přesunul poměrně nečekaným směrem, k digitalizaci a komunikaci.
Mimochodem, Internet a program Apollo měly stejnou kmotru: americkou vládní agenturu ARPA. Tu založila počátkem roku 1958 administrativa prezidenta Eisenhowera, aby se neopakoval šok, který Spojené státy prožily po vypuštění první ruské družice Sputnik několik měsíců předtím. A jakkoli maximum úsilí směřovalo do dobývání vesmíru, na dlouhé trati se nakonec stal nečekaným vítězem Internet.
V první dekádě 21. století vrátil do hry plány alespoň na měsíční základnu a nové rakety prezident Bush mladší, asi i proto, že po teroristických útocích možná byl na nějaké větší a smělé ambice v Americe apetit. Ale asi ne dostatečný. Jakékoli další výboje, včetně už schválených rozpočtů, zdecimovala ekonomická krize po roce 2008, ruku v ruce s administrativou Baracka Obamy.
V roce 2011 letěl do vesmíru naposledy raketoplán a vesmírné sny si víceméně v tichosti zprivatizovali miliardáři: jmenovitě Jeff Bezos, Richard Branson a Elon Musk. Ve všech případech to byla různá kombinace dvou hlavních motivů. Jedním byl byznys, druhým - poeticky řečeno - čechrání vlastního ega.
Let dvou kosmonautů NASA v kosmické lodi soukromé firmy berme jako důkaz, že první metu v tomhle zápase obsadil suverénně Elon Musk. Že se tak děje uprostřed první vlny koronavirové krize, která v Americe na rozdíl od Česka ještě nekončí, je součástí symboliky.
Těch symbolů je víc. Třeba to, že ovládání kosmického plavidla (jakkoli víme, že v podstatě letí „samo“) je poprvé řešeno dotykovým displejem. Možná aby vše bylo připraveno pro zákazníky automobilky Tesla, kteří jsou na podobné ovládací prvky zvyklí. Ale žerty stranou: s knoflíky, páčkami a budíky je v kosmonautice definitivní konec.
A další věc, které jste si asi také všimli. Skafandry už nejsou takové podivné obleky s budíky a hadičkami. Zdá se, že při jejich designování dostal poprvé práci skutečný módní návrhář. A nedivil bych se, kdyby se oblečení stejného střihu neobjevilo ve spolupráci s nějakou módní značkou velmi rychle na trhu.
Když Elon Musk dělal v roce 2005, tři roky po založení SpaceX, rozhovor s časopisem Fast Company, řekl, že selhání je v jeho společnosti součástí firemní kultury. „V NASA panuje divné povědomí, že selhání je nemyslitelné. Ale když neděláte chyby, znamená to, že nedostatečně inovujete.“
To možná ještě netušil, že bude na oběžnou dráhu „vozit“ lidi. Protože to o selhání začnete mluvit najednou mnohem opatrněji. Když se snažíte do kosmu dopravit družici, třeba i za stovky milionů dolarů, je selhání v pohodě. Ale jakmile se součástí rovnice stane lidská posádka, mění se i slovník.
Elon Musk už o selháních nemluví. A navíc teď zrovna hodně potřebuje úspěch. Má za sebou drsné měsíce a týdny, to bez přehánění. Například další sadu kontroverzních tweetů, které cenu akcií firmy Tesla rozhoupaly tak, až to části akcionářů způsobilo nevolnost.
A přiblížil se prezidentu Trumpovi víc, než je jemu samotnému, ale hlavně zákazníkům Tesly milé. Protože elektrickým autem nejezdí voliči současného prezidenta. To si kupují bohatí městští liberálové, z východního pobřeží, Kalifornie či měst jako Portland nebo Seattle. Zkrátka z bašt levicových demokratů.
Musk byl proti restriktivním opatřením proti pandemii, o koronaviru od začátku tvrdil, že je hlavně mediální bublinou. Továrnu v kalifornském Fremontu otevřel dřív, než to místní pravidla umožňovala. Riskoval tím nejen pokuty, ale i vězení. Ale podpořil ho prezident Trump a dopadlo to pro něj a pro jeho byznys dobře.
Elon Musk (vpravo) zdraví astronauty před plánovaným startem 27. května.
V téhle atmosféře Elon Musk posílá do vesmíru kosmonauty NASA. Není nic američtějšího než chlápci ve skafandrech s americkými vlajkami, to sorry. Američané rozumí dvěma věcem: penězům a symbolům, a tohle je symbol nad symboly. Když to dopadne dobře, bude Elon Musk hrdinou.
I pro mě, musím říct. Protože jsem z generace, pro kterou kosmonautika byla součástí dětských snů. Vyrůstal jsem s nimi. Nad postelí jsem měl plakát se slavnou fotografií Buzze Aldrina na Měsíci. V hledí skafandru se odráží autor fotografie Neil Armstrong, první člověk na Měsíci, který snímek pořídil fotoaparátem Hasselblad.
Toužil jsem po tom se sám stát kosmonautem, a snil o tom společně se svými oblíbenými autory sci-fi, od Arthura C. Clarka až třeba po Stanisława Lema. A jestli jsem o něčem nepochyboval, tak že se ve svém životě do vesmíru podívám: že až budu starým mužem, myšleno po padesátce, jako jsem teď, že bude běžné a normální létat na oběžnou dráhu nebo na Měsíc na víkend.
No, není. Nevěřil jsem tomu, že se někdy dočkám videotelefonu (kdo by věřil, když se před telefonními budkami na sídlišti stály fronty), aut bez řidiče či počítače monstrózního výkonu (myšleno na tu dobu), který se vejde do kapsy a nosí ho tam každý. A vida, toho jsem se více či méně dočkal. A vlastně i těch létajících aut, byť jak se ukázalo, ta nikdo nechce ani nepotřebuje.
Start Dragonu na oběžnou dráhou není „game changer“ a neznamená, že by teď zase bylo všechno jinak. Že se vrací zlatá doba kosmická. Ale na druhou stranu, člověk musí být optimista. A věci někdy naberou rychlý spád. Chci říct, že naše sny o vesmíru se staly trochu reálnějšími. Ne moc. Malinko. Ale když jde o dávné klukovské sny, je cokoli lepší než nic.
