Malířka a zloděj. Světově úspěšný dokument vypráví příběh české výtvarnice

Česká malířka Barbora Kysilková se sblížila se zlodějem svých obrazů. Vznikl z toho dokument Malířka a zloděj, který uchvátil filmové kritiky po celém světě a oběma aktérům změnil život.

Není to typický film o krádeži v galerii. Deník Washington Post či BBC ho označily za nejlepší dokument natočený v roce 2020, a když se neobjevil v nominacích na letošní Oscary, bylo to považováno za velké překvapení. V Česku ještě neměl oficiální premiéru, byť se loni v létě promítal na Letní filmové škole v Uherském hradišti. Pokud jste ho tam neviděli, tak jste asi nikdy neslyšeli o Barboře Kysilkové. Díky tomuto filmu je dnes asi ve světě nejznámější českou výtvarnicí.

Když v roce 2015 neznámí pachatelé v galerii v norském Oslu ukradli dvě velká plátna, byla to svým způsobem záhada. A to nejen pro majitele galerie a policii, ale i pro autorku ukradených obrazů. „Jste žijící umělec, máte hluboko do kapsy, a jednoho dne vám zavolají, že někdo ukradl vaše dvě plátna. První, co vás napadne, je jednoduchá myšlenka. Panebože, proč to udělal?“ říká Barbora Kysilková, sympatická Češka, které v té době bydlela v Norsku asi rok. Dokonce ji napadlo, jestli třeba nejde ze strany galerie o pojišťovací podvod. Ale evidentně ne.

A když o další půlrok dostala od policie zprávu, že identifikovala dva pachatele a jednoho z nich zadržela, rozhodla se, že se na tuto otázku pokusí dostat odpověď.

No a přesně o tom je film Malířka a zloděj, který natočil norský režisér Benjamin Ree. Ale kamery se v tomto příběhu objevily až o několik měsíců později. Na soudní přelíčení s Karl-Bertilem Nordlandem dorazila Barbora Kysilková s plánem „svého zloděje“ oslovit, požádat o schůzku a případně ho v ateliéru namalovat. To se stalo.

„Od první chvíle jsem se do něj svým způsobem zamilovala. Ne sexuálně, ale bylo mi jasné, že mezi námi může vzniknout hluboký vztah,“ říká o potetovaném muži s osobní historií závislosti na drogách a hlavně mnoha špatných životních rozhodnutí.

Nabídku, že jejich vztah budou dokumentovat filmaři, sama dlouho nezvažovala. Ale věděla, že rozhodnout se musí hlavně on. „Souhlasil, a potěšilo mě zdůvodnění, které mi dal. Řekl, že ten film natočí, protože mi to dluží. A že to je určitá splátka škody, kterou mi způsobil. Protože je to cesta, jak se moje umění dostane do světa,“ říká malířka.

Osmatřicetiletá Kysilková vystudovala v Praze, v roce 2007 se rozhodla „ukončit v Praze kariéru, která ani nezačala“, a přestěhovala se do Berlína. Tam strávila či protrpěla, jak sama říká, sedm nejednoduchých let. “„Bylo to jako horská dráha a pokus o pohádku o tom, jak se chudý umělec s pěti euro v kapse rozhodne dobýt svět,“ popisuje Kysilková.

V roce 2014 začal její vztah s norským spisovatelem a publicistou Øysteinem Stenem, za kterým se odstěhovala „na periferii Evropy“, do norského Osla. „Nenapadlo mě, jak moc mně to svým způsobem malé město převrátí život vzhůru nohama,“ říká. Jak přesně se to stalo, popisuje Reeův dokument.

Vypráví oba příběhy způsobem, který je emotivní a chvílemi i dojemný. Někdy vidíme Bertilův příběh z perspektivy Barbory, jindy naopak, a můžeme se rozhodnout, jak si nakonec obojí srovnáme v hlavě. „Bertil byl zcela otevřený, což samozřejmě filmu nesmírně pomohlo. Ale na druhou stranu, i pro něj to byla terapie a možnost se se svým dosavadním životem nějak srovnat,“ říká Kysilková. Ona se považuje za spíš balanční prvek. „To drama nabídl Bertil. Já byla člověk, který většinu času tráví v ateliéru, a pak si jde koupit hroznové víno do supermarketu, a když zjistí, že na něj nemá, tak je to největší drama jeho života,“ říká.

Zároveň však dodává, že do životů vlezla natáčení a následně i promítání filmu oběma. Dokument je zároveň zajímavou sondou do skandinávského způsobu života. Některá „specifika“ silného sociálního systému vyrazí dech, zejména americkým divákům, ale možná každému: třeba když zjistíme, že komfort norského vězení je na úrovni průměrného tříhvězdičkového hotelu. „Šokovalo mě, jaké mají možnosti zužitkovat čas, který ve vězení musí trávit. Třeba když jsem viděla ateliéry, ve kterých můžou vězni malovat, tak jsem jim je skoro záviděla. To byly podmínky, o kterých jsem já s třemi norskými korunami na účtu mohla jen snít,“ říká.

Film se vyplatí vidět i proto, že končí svým způsobem happyendem. A ten pokračuje i více než rok po světové premiéře, která byla na festivalu Sundance v americkém Coloradu loni v lednu. „Tři roky je čistý, buduje si nový domov s přítelkyní, dokončuje bakalářské studium. Troufám si říct, že na takto pevných základech jeho život nikdy nebyl,“ říká. Ale změnil se i život Barbory Kysilkové.

Stala se známou, o její obrazy je zájem, daří se jí je prodávat. S partnerem už nebydlí v Oslu, ale přestěhovali se do málo osídlené přírody ve Švédsku. Tam oba pracují. „Když se v Česku řekne les, tak jsou to čtyři smrky a jedna srnka. Ve Švédsku můžete jít celé dny, a nepotkáte člověka. Z našeho domečku to máme tři a půl kilometru k nejbližšímu sousedovi a šedesát kilometrů do hospody,“ říká. Ale dodává, že domek na samotě ve Švédsku už považuje za svůj domov.

Teď je na krátké návštěvě v Česku, a protože je Praha bez turistů, podařilo se jí pronajmout bydlení úplně v centru, v Karlově ulici. Původně cestu plánovala na premiéru filmu, ale kvůli karanténě je prozatím odložena, asi na červen. „Žertovali jsme, že si do Česka jedeme pro nákazu covidem, a to se nám nakonec podařilo. Ale už jsme oba v pořádku,“ směje se. Až film představí v rodném Česku, bude období s dokumentem Malířka a zloděj v jejím životě uzavřeno. Ale ne definitivně: práva na její a Bertilův příběh už koupila hollywoodská studia a bude se podle něj natáčet hraný film.

Poslechněte si celý podcast Jedno procento s malířkou Barborou Kysilkovou o dalších detailech natáčení dokumentu i životě ve Skandinávii.