Článek
„Naše firma vznikla v 90. letech, hnedka po revoluci,“ vzpomíná majitel manufaktury Ladislav Ševčík, který je sám vyučený brusič a řemeslo dělá dodnes. „Zakládali jsme ji s manželkou s tím, že jsme chtěli vyrábět něco, co je udělané daleko preciznějším způsobem. Tenkrát jsme byli za blázny – vyrábět takovéhle kousky, které trvají týdny, bylo to nemyslitelné. My jsme na to vsadili, získali jsme si klientelu a zákazníky v Asii, především v Japonsku. To byla vlastně startovací linie naší firmy.“
Své výrobky začali prodávat nejprve do Prahy, později přes pražské obchodníky do celého světa.
Jejich zboží je určeno pro movitou klientelu, která dokáže ocenit týdny a někdy i měsíce strávené třeba nad broušením jedné metrové vázy. Prodejní ceny takovýchto výrobků jdou až do statisíců.
Zhruba od roku 2004 rozjeli Ševčíkovi exkluzivní spolupráci s firmou Erpet Group, která má jeden z největších obchodů s broušeným sklem přímo na Staroměstském náměstí. Celé roky to prý skvěle fungovalo. Jediný problém byl údajně v tom, že pan Ševčík s firmou o deseti zaměstnancích nestíhal vyrábět v takovém množství, aby uspokojil poptávku.
„Toho zboží bylo samozřejmě málo. Tím se zvedala poptávka. A první tlak byl, ať zvedneme výrobu tím, že nakoupíme zboží od jiných dodavatelů a pouze tam nalepíme naši značku. Já jsem tam byl tenkrát se synem, byl ještě malý, ale říkal mi: to si snad dělají srandu, táto! A já mu odpověděl: to víš že jo, to si dělají srandu,“ popisuje Ladislav Ševčík.
Podle tvrzení Ladislava Ševčíka pak zhruba za rok následovalo to, že při jedné z pravidelných zavážek zboží do obchodu na Staroměstském náměstí zjistili, že je jejich vitrína obsazena zbožím, které sice na první pohled vypadalo podobně jako to jejich, ale při bližším zkoumání šlo pouze o napodobeniny. A to nejen designu výrobků, ale i loga s písmenem Š, které používá Ladislav Ševčík a má na něj i zaregistrovanou ochrannou známku.
„Byly tam vystaveny vlastně kopie našich váz, ale pro laika k nerozpoznání. Celá ta vitrína, kterou jsme dodávali plných dvanáct let, tam byla nakopírovaná, i s logy, i s certifikáty. Což byl pro nás šok. Nechápali jsme, jak je to možné. Nechtěli jsme tomu ani uvěřit,“ říká Ševčík.
Tahle událost se podle něj odehrála před pěti lety. V tu dobu také skončila vzájemná spolupráce.
Společnost Erpet Group má ale svou vlastní verzi toho, co konci předcházelo.
„S panem Ševčíkem měla společnost Erpet dlouholetou spolupráci a byl jedním z několika desítek dodavatelů společnosti Erpet Group. Pan Ševčík bohužel nebyl delší dobu schopen dodávat zboží v požadovaném objemu, přestože mu byla poskytnuta nadstandardní podpora ze strany prodejny, avšak pan Ševčík neustále navyšoval požadavky včetně nestandardních plateb za zboží, na což klient nemohl přistoupit. Toto mělo logické vyústění, a sice že jiní výrobci rádi využili vysoké poptávky po luxusním broušeném křišťálu na prodejně Erpet a začali do ní dodávat své výrobky v tomto sortimentu,“ uvádí k celé záležitosti Jan Mlčák, právní zástupce Erpet Group, a dodává: „Fakt, že tito výrobci začali vyrábět srovnatelně výrobně náročný sortiment jako firma Ševčík, nemůže být považován za kopírování, nebo dokonce vyvolávání dojmu, že se jedná o výrobky jiné značky. Erpet Group nikdy sama výrobu žádných konkrétních výrobků nezadávala ani neobjednávala.“
Ladislav Ševčík se ale s touto situací nehodlal smířit, najal si advokátní kancelář specializovanou na ochranu duševního vlastnictví a pustil se do vleklé právní bitvy.
„Mám pocit, že pan Ševčík je už delší dobu systematicky vystavován záměrným útokům, které ho mají nějak poškodit, zejména jeho podnikání. A mají cíl si přivlastnit dobrou pověst pana Ševčíka, jeho výrobků, toho ručního skla,“ říká Karel Čermák, který Ševčíka zastupuje.
Ševčíkovi později zjistili, že zboží, které podle jejich názoru mělo vyvolávat dojem, že je od nich, dodávaly do pražského obchodu dvě další firmy, z nichž jedna také opatřovala výrobky samolepkou s písmenem Š. Toto Š mělo být signaturou jakéhosi mistra Antonína Šimánka, který, alespoň tak zněla legenda, měl být autorem těchto výrobků nápadně podobných těm Ševčíkovým.
Má to ale drobný háček, mistr Antonín Šimánek nikdy neexistoval. „To je fiktivní postava, která má vytvářet dojem, že za tím výrobcem stojí obdobně zručný sklář, jako je náš klient. Ale žádná taková osoba neexistuje. Ty výrobky mají o něco nižší kvalitu a tímhle způsobem se jejich výrobci snaží pouze navozovat mylný dojem, že jejich tvůrcem je právě náš klient, pan Ševčík. Což naplňuje znaky nekalé soutěže,“ říká Karel Čermák.
To nakonec musela přiznat i firma Gold Crystal, která byla duchovním otcem tohoto neznámého mistra Šimánka.
Ladislav Ševčík totiž u soudu chtěl, aby tedy pana Šimánka předvolali jako svědka, aby povyprávěl, jak a kdy ho napadlo brousit sklo podobným způsobem jako on. „Antonín Šimánek je smyšlenou osobou, nelze tedy uvést jeho datum narození a adresu, z toho důvodu také nelze doložit spolupráci pracovní nebo obdobnou smlouvou a nelze také uvést osoby, které s touto osobou přišly do styku,“ uvedl zástupce firmy Gold Crystal Vladimír John v prohlášení zaslaném soudu.
Jde skutečně o plagiátorství? Co řekly znalecké posudky? Má Ladislav Ševčík šanci uspět u civilního soudu se svou žalobou? Zjistíte v úvodním videu.
Reportáž je součástí pořadu Záhady Josefa Klímy, který vysílá Televize Seznam v premiéře každý čtvrtek od 20:00. Archiv pořadu najdete zde.
A můžete nás sledovat také na Facebooku.
