Článek
Najít kompromis tam, kde se žádný nerýsuje. Kancléřka Merkelová už několikrát prokázala, že v tomto umění exceluje. Tentokrát ale pokořila vlastní laťku. A zároveň předvedla, jak magickou moc mají v politice čísla.
Rodinné prádlo
Byl to jen stupínek pro jakékoliv jednání o vzniku vlády po volbách, které se odehrály před 14 dny. Ještě než se Angela Merkelová může pustit do slaďování ne zrovna sourodé koalice typu „Jamajka“, musela utišit rodinné spory.
CDU a CSU jsou sesterské strany, přičemž CSU hraje roli katolické, konzervativnější a téměř výlučně bavorské odnože křesťanských demokratů. Jejich svazek patří k pilířům německé politiky. V minulých letech se ale občas zdálo, že od CSU inkasuje Angela Merkelová těžší rány než od opozice. Hlavní téma rodinných rozmíšek: uprchlíci.
Šéf CSU Horst Seehofer atakoval kancléřku Merkelovu v průběhu uprchlické krize často a tvrdě. Jeho mantrou byla „Obergrenze“ – horní hranice pro počet uprchlíků, které je Německo schopné přijmout za rok, podobná, jakou si nastavilo třeba Rakousko.
Angela Merkelová ale stejně zatvrzele odmítala: horní hranice by odporovala nejen mezinárodním dohodám, ale i německé ústavě. Ta zaručuje pronásledovanému ochranu podle toho, jaké nebezpečí mu hrozí v jeho vlasti, a nikoliv podle toho, jestli zažádal o azyl jako miliontý či miliontý první.
Zdánlivě nesmiřitelný spor znovu vzplanul v rámci povolebního vyjednávání – a překvapivě rychle došel řešení. Když po šestihodinovém jednání Angela Merkelová a Horst Seehofer předstoupili před novináře, šokovali je jasným číslem: 200 tisíc. Tolik a ne více uprchlíků má země do budoucna ročně přijmout.
Uprchlíci, nejezděte, nebo… se nic nestane
Zdálo se, že Německo konečně našlo svou „horní hranici“. Jenže tohle sousloví se ve smlouvě nevyskytuje a nepoužila ho ani kancléřka Merkelová na tiskové konferenci. Ona i Seehofer také zůstali posluchačům dlužni vysvětlení, jak chtějí cifru 200 tisíc dodržet.
Ano, CDU a CSU zdůrazňují boj proti kořenům migrace a ochranu vnějších hranic. Problém je v tom, že tyto faktory nebude mít Německo nikdy zcela pod kontrolou. Bez ohledu na vůli Berlína a Mnichova mohou brzdy masové migrace zkolabovat. Co se pak stane s dvoustým tisícím prvním uprchlíkem na německé výsostné hranici?
Především, úřady se ho jen sotva dopočítají. Zkušenost z masové migrační vlny v roce 2015 ukazuje, že vést přesnou statistiku v době humanitární krize nedokáže ani německá byrokracie.
A i kdyby bylo z hlediska čísel jasno, skutečně by německé úřady vykázaly žadatele o azyl od své hranice? Pokud ano, kam? Do první tzv. bezpečné země na jejich trase, tedy třeba do Turecka? A co když si Ankara postaví hlavu a repatriace odmítne? Uprchlíci by také mohli podle Dublinské dohody putovat do první země, ve které vstoupili na unijní půdu. Následovaly by tedy masové přesuny do těžce zkoušeného a kolapsem ohroženého Řecka? Nebo do Maďarska, které podle oficiálního mínění Berlína porušuje lidská práva?
To všechno jsou spíš hypotetické než reálné možnosti. Pokud by se tedy opakovala situace z roku 2015, na číslo 200 tisíc by se rychle zapomenulo.
Kožené kalhoty, notebooky a strach
Jak Horst Seehofer, tak Angela Merkelová přitom ve volební kampani slibovali, že rok 2015 se opakovat nebude. Číslovka 200 tisíc má být symbolickým stvrzením tohoto slibu. Jak ale vyplývá z kousavých poznámek německých médií, tato hranice bude fungovat jenom potud, pokud se podle ní budou chtít chovat samotní uprchlíci.
Horstu Seehoferovi se přesto vracelo do Mnichova z Berlína s lehčím srdcem, než s jakým do německé metropole odjížděl. Opticky by se mohlo zdát, že po letech sporů kancléřka přistoupila na jeho pravidla hry. A právě takový úspěch teď Seehofer nutně potřebuje.
CSU vstupovala do volební partie s konzervativnějšími a pravicovějšími trumfy než CDU. Přesto právě bavorští křesťanští demokraté sčítají těžké ztráty, které jim uštědřila Alternativa pro Německo.
Protiimigrační formace bortí jednu z klíčových jistot poválečného Německa. Po desetiletí CSU kraluje bavorské politice. Kdysi jedna z nejchudších německých spolkových zemí se pod její vládou změnila v centrum hi-tech průmyslu a Horst Seehofer se mohl chlubit, že se mu podařilo spojit tradice a modernitu, jeho slovy „kožené kalhoty a notebooky“.
Nástup Alternativy pro Německo ale tuto charakteristiku strategie CSU rozšiřuje o další prvek: strach. Bavorsko leželo na trase velké části migrantů a coby nejbohatší spolková země také nese nejtěžší břímě úsilí o jejich zabezpečení. I proto CSU přišla oproti minulým volbám o 10 % voličů. Výsledný zisk 38,5 % bavorských hlasů se sice stále zdá jako skvělý výsledek, pro CSU je to ale nejhorší skóre od roku 1949. Poučení, které si z toho mnichovská centrála vzala, je nasnadě: zahájit frontální útok na politickou pravici. Kromě ještě tvrdšího postoje k migraci by jeho součástí mohl být rostoucí tlak na celoevropské řešení uprchlické otázky. A také na větší díl zodpovědnosti těch evropských států, které se dosud pečlivě držely stranou.
Praha by se na to měla připravit.
