Majetek českého státu je rozptýlen po Evropě. Kvůli „lesbické potížistce“

Víte, kolik oslů bylo zapotřebí zabít, aby byl dostatek kůže pro největší rukopisnou knihu světa? Odhaduje se, že 150. Ale život oslů se nestal tím, oč se přeli panovníci a politici a co dalo rukopisu takovou cenu. Je to zvláštní kniha a z dnešního pohledu i velmi stará. A má zajímavý příběh. Patří k němu i to, že se stala součástí válečné kořisti při švédském obléhání a plenění Prahy v roce 1648.

Ďáblova bible. Je důležité, zda je vystavena ve Stockholmu nebo v Praze? Mají být Češi zraněni na národní hrdosti, že tu knihu v 17. století ukradla katolickým Habsburkům protestantská švédská královna? Patří ta kniha někomu? A jsou součástí případné restituce i ti osli?

Je obléhání města a plenění někdy dobré a někdy špatné? Smějí se knihy, obrazy a šperky ve válce krást? A mají se pak vracet?

Těch 150 oslů dnes už nikoho nezajímá. Prostě kůže. Dobrá kůže – Goran Baarnhielm ze Švédské královské knihovny v jednom rozhovoru nadšeně přitakává, že ti oslové zemřeli pro dobrou věc.

Švédové každopádně dobyli Pražský hrad a Malou Stranu hladce. Měli k dispozici člověka, který dobře znal slabiny pražských hradeb. A navíc – právě se slavila císařova svatba, pokud stráže vůbec byly na svých místech, byly opilé.

Švédská královna Kristina si údajně, a některé dokumenty to dosvědčují, objednala především důkladné vyplenění knihovny. Byla to intelektuálka, filozofka a knihy ji zajímaly. A právě na plenění se hladký švédský postup zasekl: Probíhalo jednak z centra řízené organizované kradení císařských sbírek knih a umění na Pražském hradě. Jednak neřízené rabování vojáků v dobyté části města. Do zajetí švédské armády padlo i 180 šlechticů, kteří se museli bohatě vykoupit.

Prohlédněte si podobizny královny Kristiny ve fotogalerii:

Kupení kořisti trvalo tak dlouho, že se v mezidobí stačila zorganizovat obrana druhého břehu Vltavy. A Švédové Karlův most nedokázali přejít ani se přeplavit po řece. Ale zkoušeli to opakovaně. A zahynuli přitom mnozí útočníci a především obránci…

Švédové se rozhodně nemohli spolehnout na to, o čem je přesvědčoval například Jan Amos Komenský: Že je Pražané budou nadšeně vítat jako osvoboditele. Že otevřou brány bojovníkům proti katolickým utiskovatelům. Ukázalo se, že Pražané prostě bojují o své životy a majetky, bez ohledu na vyznání.

Švédové se k Praze vrátili několikrát. V mezidobí vyplenili třeba Tábor a odskočili si i do Rakouska. Nebyl tam tehdy nikdo, kdo by jim mohl konkurovat. Ale válka přece jen skončila. A když poslové donesli zprávu o vestfálském míru a konci třicetileté války i do Prahy, Švédové odjeli.

Už to prostě po těch letech stačilo. Všichni byli vyčerpaní. Oslové mrtví a svázaní do knihy. A knihy na cestě…

Královna Kristina byla mimořádná panovnice. Nejen díky svým intelektuálním vlohám. Populární irský web Headstuff ji charakterizuje poněkud bulvárním titulkem jako „lesbickou potížistku“. Jaká byla její sexuální orientace, jisté není. Nicméně zájem o ni bulvární není – panovnice v 17. století, která se nechce vdát a odmítá mít děti neboli následníky, byla nepřijatelná. Kristina abdikovala v roce 1654, po deseti letech vládnutí.

Kristina mluvila hlubokým hlasem, smála se drsným vtipům, oblékala se do mužských šatů a zjevně neměla v úmyslu se mužům zalíbit či vlichocovat. Z dochovaných dopisů se zdá, že se v osmnácti letech zamilovala do patnáctileté šlechtičny Ebby Sparre.

Nejvíc ze všeho ji ale zřejmě zajímala literatura a filozofie. Snila o vybudování akademie při královském dvoře ve Stockholmu, kterou měl vést jeden ze zakladatelů moderní evropské filozofie René Descartes. Z projektu sešlo, ale s Descartem si Kristina dopisovala a polemizovala s ním například na téma „láska“. Psala si i s Blaisem Pascalem, Hugo Grotiusem nebo s Pierrem Gassendim.

Goran Baarnhielm považuje za mýtus, že by si Kristina objednala odvoz knih z Pražského hradu. Její láska ke knihám a instrukce armádním velitelům svědčí o opaku: „Nezapomeňte mi obstarat a poslat knihovnu a unikátní věci z Prahy,“ psala Kristina svým velitelům.

Po abdikaci odjela Kristina do Říma. A i tam poutala pozornost celé Evropy: Konvertovala ke katolicismu.

Protestantská královna, jedna z vítězek Třicetileté války mezi protestanty a katolíky.

„Za státní kořist byly prohlášeny vzácné obrazy, sochy, porcelán, koberce, zbraně, předměty ze zlata, slonovina, perleť a drahokamy, drahokamů bylo přes 3000 kusů! Hradní soupis obrazů z roku 1621 obsahoval na 600 položek. V roce 1648 bylo do Švédska z tohoto počtu odvezeno 427 děl,“ píše Josef Veselý v rozhlasové verzi Toulek českou minulostí. „Cennosti se přepravovaly na vorech po Vltavě a Labi, aby pak přes Hamburk zamířily do Stockholmu. Švédská královna Kristina nejeden z těchto uměleckých skvostů rozdala, takže původní majetek českého státu je dodnes rozptýlen po celé Evropě.“

Goran Baarnhielm v citovaném rozhovoru odpovídá i na otázka, zda si myslí, že se válečná kořist někdy vrátí do Česka: „Nemyslím si to, ostatně během doby se stala součástí našeho kulturního dědictví.“

Na první pohled to vypadá podivně: Krádež se časem promění v legitimní součást národního kulturního dědictví. Ale jak dodává Baarnhielm: „válečná kořist byla v té době legálním způsobem nabytí majetku“.

Server Historynet téma rozvíjí na příkladu pravděpodobně nejcennější knihy, kterou Švédové z Prahy odvezli – „stříbrné bible“. „Určit legitimního vlastníka něčeho tak starého, jako je stříbrná bible, je velmi obtížný úkol. Ostrogóti, kteří ji vytvořili, zemřeli před mnoha staletími. Češi nebyli v roce 1648 pány Prahy, protože město bylo součástí Svaté říše římské. Bible nepochybně patřila 60 let německy mluvícím císařům, ale nikdo neví, jak se k nim dostala z benediktinského kláštera. Švédové dnes už knihu vlastní šestkrát déle než ji kdokoli vlastnil v Praze, takže není divu, že necítí povinnost ji vracet.“

Půvabně věc shrnuje historik Miroslav Černý: „S trochou nadsázky lze jistě říci, že je Codex Argenteus (stříbrná bible) vzácným rodinným stříbrem gótského písemnictví.“

Ano, takže jestli někomu, měli by ji Švédové vrátit Ostrogótům.