Nejslavnější fotka z povodní. Autor musel vysvětlovat, že psa do vody nehodil

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Fotografie psa, nebo spíše hlavy psa vznikla 11. července 1997 v Prostřední ulici v Uherském Hradišti. Fotoreportér agentury Reuters Petr Josek si tehdy všiml rodiny s jízdním kolem, která se brodila zatopenou ulicí a vedle ní plaval pes. Rychle se za ní vydal, a když se mu podařilo dostat se před ni, zmáčkl spoušť fotoaparátu.

Měl i snímky s celou rodinou, ale nakonec zveřejnil právě obrázek, na němž byl ve zkalené vodě pouze její pes. „Dávala mi větší smysl. Fotek, kde jsou lidé po kolena ve vodě, jsem měl v té době hodně. Navíc jsem měl celou rodinu vyfocenou z dálky,“ vzpomíná po letech Josek, jeden z nejlepších českých fotoreportérů.

Obrázek obletěl celý svět a získal i prestižní cenu ocenění Fotografie roku Czech Press Photo za rok 1997. „Jsem rád, že jsem ji vyfotil. A musím přiznat, že díky ní jsem si stal známým,“ říká Josek.

Jako fotoreportér agentury Reuters zaznamenával dramatické události v zemích bývalé Jugoslávie, dokumentoval konflikty v postsovětských republikách i samotném Rusku, situaci v Iráku těsně po svržení Saddámova diktátorského režimu a v dalších zemích, jako například v Albánii. Fotil ale třeba i památné hokejové finále na zimní olympiádě v Naganu v roce 1998.

Nedlouho po ocenění snímku s plavajícím psem v Uherským Hradišti se mezi veřejností začaly objevovat informace o tom, že to se vznikem slavného povodňového obrázku bylo jinak, než že se fotograf ocitl ve správném okamžiku na správném místě. Mluvilo se o tom, že byla celá situace nahraná, že fotograf psa do vody hodil.

„Po dlouhé době, minimálně po dvaceti letech jsem potkal kolegu fotografa, který se mi přiznal, že to byl on, kdo to roztrušoval. Dokonce se mi za to omluvil. Myslel si, že pes, který má mokrý čumák, nemohl být ve vodě dobrovolně,“ konstatuje Petr Josek, kterému bylo v červenci dvaasedmdesát a pokud ještě něco jako fotograf zachytí, tak jenom na mobil.

„Fotím opravdu už jen minimálně. Když někde jsem a něco mě zaujme, vyfotím si to mobilem,“ říká Josek. Pokud následně snímek ještě „projde“ jeho dalším osobním posouzením, umístí ho na instagram, který používá jako obrazový zápisník.

V roce 2019 měl dokonce v Praze výstavu svých fotek, které vznikly mobilním telefonem. Jak psali recenzenti, ukazuje se, že pro vznik zajímavé fotografie není vždy potřeba drahá technika za desítky nebo stovky tisíc korun. Důležitější je schopnost vidět a zachytit někdy i běžné věci neotřelým způsobem.

Focení současných povodní se ale Petr Josek, který žije nedaleko středočeských Votic, nechystá. Ani na mobil. „Bydlím na kopci, ale dolů k vodě nepůjdu. Kdyby se tam něco závažného dělo, jenom bych tam překážel,“ tvrdí.

Petr Josek se k profesi fotoreportéra dostal přes různá zaměstnání – od asistenta kamery a filmové a televizní produkce až po laboranta a fotoreportéra České tiskové kanceláře. Od roku 1990 působil dlouhé roky jako fotoreportér agentury Reuters, pro niž zaznamenával dramatické události v různých koutech světa. „Vždycky jsem se snažil dělat svou práci poctivě,“ říká.

Ve své kariéře dokumentoval i zásadní historické okamžiky, jako například když se český a slovenský premiér Václav Klaus a Vladimír Mečiar v srpnu 1992 domluvili na rozdělení federace. „Samozřejmě jsem strávil noc u vily Tugendhat, když se rozpadalo Československo. Volal jsem to do práce a byl z toho velký zpravodajský úspěch. Reuters měla tu zprávu s šestihodinovým náskokem,“ vzpomínal před lety Josek v rozhovoru pro Český rozhlas.

Když fotil v roce 2003 v Bagdádu, přesvědčil se o tom, že fotografie může také pomáhat. Tehdy šel do místní zoologické zahrady, kde si všiml v kleci úplně vychrtlého tygra. „Patřil buď Udajovi, nebo Kusajovi, tedy synům Saddáma Husajna. Ten tygr byl na kost vyhublý, tak jsem ho vyfotil, poslal a pak jsem se doslechl, že lidé začali posílat peníze a má fotka té zoologické zahradě opravdu pomohla,“ řekl Josek.

Když má ale říct, jaký svůj snímek by vedle veleznámého psa v zaplavené ulici vyzdvihl, jaký obrázek mu po desítkách let uváznul v hlavě, dlouho přemýšlí. „Takových fotek je asi více,“ říká. A pak přece jen připomene fotografii z Bagdádu, kde si při projíždění městem všiml hustého dýmu, který stoupal k obloze. Když k němu dorazil, zjistil, že tam hoří nafta. „Byla tam žena se dvěma dětmi. Vyfotil jsem je, jak stojí v černém, zakouřeném prostředí, bylo to působivé.“

Ačkoli s profesionální dráhou fotoreportéra už dávno skončil, Joskovo jméno nezmizelo. Této profesi se totiž věnuje jeho syn Petr David Josek, který pracuje pro agenturu AP. Je už dokonce dvojnásobným držitelem cen Czech Press Photo za sportovní snímky. „Jsem samozřejmě rád, že jsem ho focení tak dobře naučil,“ usmívá se Petr Josek.